Zadání domácího úkolu

Zkuste najít, nebo vymyslet nějakou událost s Chupacabrou, kterou jsem nezmiňoval ve výkladu. Její průběh mi přepište na 3 palce. 

Vypracování

Dobrý den, pane profesore!

Posílám vám své vyprávění a omlouvám se za jeho délku. Myslím ale, že zkrácení by mu ublížilo. A řeknu vám jednu věc. Když píšete takový příběh, vnímáte najednou všechno kolem mnohem jasněji. Každý tichý zvuk. A pak, když máte jít jen do sklepa pro marmeládu, je to jako nějaký horor.

Pěkný den, večer či jinou denní dobu přeje

Anavi Hesterne

 

Osamělého lovce Jima znal v okolí každý. Byl to muž ve středních letech s krátkými, kaštanově hnědými vlasy a tmavýma očima. Nebyl nijak povídavý, snad ani příliš přátelský. Až do dnešního večera nikdo neznal jeho příběh. Až dnes se, u dubnového stolu malého hostince, rozhodl jej vyprávět, snad proto, že jej už nedokázal udržet v sobě.

Seděl u stolu a v celém hostinci bylo hrobové ticho, protože se všichni snažili, aby jim neuniklo ani slůvko.

"Je tomu už velmi dávno, co jsem žil kus odsud u té malé říčky. Měl jsem syna, malého Simona, který od malička vyrůstal bez matky. Snad proto si uměl vybudovat silný vztah k různým zvířatům, jednou přinesl domů myšku, jindy žabku nebo nějakého ptáčka. Měl jsem strach, aby nepřivedl vzteklou lišku nebo medvědí mládě, po kterém se bude shánět maminka, ale to, co si ve svých šesti letech přitáhl, jsem si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech.

Dodnes si nejsem jistý tím, jestli ta věc byla zvíře nebo něco jiného, každopádně to byla ta nejhnusnější potvora jakou jsem kdy viděl. Byla velká skoro jako Simon, měla černou, skoro lysou kůži, tenké nohy a velká blanitá křídla, jako netopýr. Na hřbetě z ní koukaly podivné šedé kostěné výrůstky a mávala dlouhým holým ocasem. V ústech měla dlouhé ostré zuby, kterými by snad prokousla i medvědí kůži, ohromné drápy a ty její oči. Ohromné, lesklé, černé oblouky na vrcholku její hlavy. To zvíře bylo tak podivné, že se dodnes zdráhám uvěřit, že pochází z tohoto světa.

Měl jsem sto chutí tu mrchu okamžitě a bez milosti zastřelit, ale věděl jsem, jak moc na ní Simonovi záleží. Řekl jsem mu, ať si s ní pěkně a opatrně hraje a okamžitě jsem telefonoval nejbližšímu zvěrolekaři, aby se na to přišel podívat. Doufal jsem, že pozná, o co jde. Veterinář mi ale řekl, že může přijít až zítra. Souhlasil jsem s tím, že to snad nezdrhne.

Šel jsem se podívat ven na dvorek za Simonem a z toho, co jsem viděl, jsem zůstal v šoku. Ti dva tam jen tak seděli na zemi a povídali si. Simon mluvil normálně, ale z těch zvuků, co vydávala ta příšera, mi běhal mráz po zádech. Bylo to něco mezi mumláním, syčením, chroptěním a děsivými skřeky. Nevypadala ale, že by měla Simonovi ublížit a tak jsem je spolu nechal, jen jsem je pořád po očku sledoval.

Večer se mě Simon přišel zeptat, jestli by s ním jeho Dark-Moon lady mohla spát v pokoji. Netuším, jak přišel na to jméno, možná jí pojmenoval podle jejích očí. Nevím ani, jak přišel na to, že je to samička. Obvykle jsem Simonovi všechno dovoloval, z té stvůry jsem ale neměl dobrý pocit, takže jsem rozhodl, že bude spát na dvorku. Můj syn kupodivu ani moc neprotestoval.

Padla noc. Ačkoliv jsem byl z celého dne dost unavený, nemohl jsem usnout. Vědomí, že za tenkými okeními tabulkami se prochází ta bestie mne udržovalo neustále bdělého. Jako bych pořád slyšel její kroky, její podivnou řeč a škrábání jejích strašných drápů na sklo. Najednou škrábání utichlo. Už jsem slyšel jen kroky a mumlání, zato o dost zřetelněji než před tím. Srdce mi tlouklo jako o závod, strachem jsem skoro nedýchal. A pak to přišlo. Dlouhý bolestný dětský výkřik plný strachu.

Vyběhl jsem z místnosti, vběhl do pokoje, kde spal Simon a děs mne přikoval na místo. Okno bylo otevřené dokořán, na zemi byly zřetelné stopy a z dětské postýlky na mě svýma temnýma očima zírala ta zrůda. Z jejích zubů odkapávala krev na bledé mrtvé tělo mého jediného syna pod ní. Jeho skelné oči byly vytřeštěné a ústa otevřená v posledním výkřiku. Ten strašný výjev se mi navždy vryl do paměti.

Než jsem stačil cokoliv udělat, Dark-Moon lady vyskočila oknem a odlétla pryč. Malého Simona jsem pochoval a přísahal pomstu. Od té doby ji hledám. Jakmile jí najdu, zkončím její život. A v mém srdci bude konečně klid."

V hostinci bylo neuvěřitelné ticho. Všichni se báli udělat i ten nejmenší pohyb, aby ho nenarušili. Jen staré hodiny na zdi pravidelně tikaly. Vtom vzduch prořízl děsivý výkřik doprovázený nepřirozeným děsivým zvukem.

"To je ona." zašeptal Jim, vstal od stolu a popadl svou pušku. "Tentokrát už mi neutečeš, Dark-Moon lady!"