Soutěže 1201
Výuka 1065
Semináře 384
Mrzimor

Autor: Andrew Uroboros
Práce odevzdána: 19. 3. 2017 12:15
Předmět: Paranormální jevy, 1. A
Termín: 3. termín

Zadání domácího úkolu

Napište mi povídku, ve které se bude vyskytovat nějaká forma telepatie. (3 palce minimálně)

Vypracování

Když si lidé zařadí člověka do kategorie Divný, už mu to málokdo odpáře. Adam divný byl, co se znal. Takže to bral jako samozřejmost. Nikdy nepotřeboval vyhledávat lidi a nejlépe se cítil sám. Ideálně v lese, ve stínu smrků, kde vůně jehličí hýčkala, a tichý vánek šeptal slova klidu. Kolikrát si sedl na pařez a hodiny sledoval mravence, jak neúnavně pobíhají a ve zdánlivě chaotickém procesu, budují dokonalost. Fascinovali ho. Bral si je na dlaň, prohlížel zblízka a znovu je opatrně vracel na zem. Pokaždé se neomylně trefili na mravenčí dálnici a pokračovali v nekonečném maratonu. Ne, mravenci se neflákali. Evidentně neznali nudu, ani televizi, ani počítač.

Kdysi měl snahu o tom vykládat matce, ale když zjistil, že sice přikyvuje, ale vůbec ho neposlouchá, našel si jiné posluchače. Stromy. Chodil mezi nimi a vyprávěl jim všechno, co viděl. Polemizoval s nimi o svých závěrech a někdy, dost často, jim musel dát za pravdu. Nakonec, jaký div. On se jen díval, ale stromy v lese žily. Věděly víc. Mnohem víc. A nejen o životě v lese.

Jednou ho zavedly na místo, kde pod keřem seděl malý pták. Neuletěl před ním, jen si ho prohlížel a v tmavých očích měl strach.

„Zvedni ho,“ zazněl mu v hlavě známý, tichý hlas lesa.

„Bojí se mě. Uletí,“ odpovídal mu stejným způsobem.

„Neuletí. Umírá a má strach.“

Adam se sklonil a vzal ptáčka do dlaně. Chvilku se chvěl a srdíčko mu divoce bušilo, ale pak, jakoby cítil Adamův klid, se uvolnil. Dech se mu zpomalil a z drobných očí zmizela panika.

„Už bude dobře,“ zašeptal mu tichounce a bezděčně ho přikryl druhou dlaní. „Nemusíš se bát. Já ti neublížím.“

„On to ví.“ Les zašuměl a kdesi v dálce zakřičela sojka. Ptáček mu v dlaních dodýchal a jeho duše pokojně odlétla.

„Mám ho zahrabat?“

„Nač? Je svobodný a jeho tělo poslouží druhým,“ odpověděl mu les. „Díky tobě nebyla jeho poslední chvíle tak těžká.“

Adam si sedl na pařez a zamyslel se. Vrtalo mu to hlavou už hezky dlouho. To, co se děje, je jen výplod jeho fantazie, nebo…

„Jaký by v tom byl rozdíl?“ zeptal se hlas v jeho hlavě. Z toho tónu bylo patrné, že se usmívá. „Když přijdeš a rozmlouváme… bylo by pro tebe horší vědět, že všechno se odehrává jen v tvé fantazii nebo jsem skutečný a mluvím s tebou?“

„Já nevím. Obojí je strašidelné.“

„Pak zkus hledat odpovědi i jinde, ale na dnešek nezapomeň. Dnes jsi něco našel.“

„A co?“

Odpovědí mu bylo ticho.

 

Přišel podzim. Období sklizně jablek a zabíjení králíků. Poslední vrhy dorostly do jateční váhy a další krmení bylo zbytečné. Adam tohle období neměl rád. Pokaždé odcházel pryč a vracel se až večer, když bylo po všem. Tentokrát ne… Tiše stál a sledoval bratra, jak dává králíkovi ránu za ucho a věší ho na držák, aby ho matka za chvíli stáhla. Králík visel, občas sebou ještě škubnul a vydával tichý sten, který nikdo jiný než Adam neslyšel. Pomalu k němu zamířil. Položil mu jednu ruku na hrudník, kde nepravidelně tlouklo srdíčko a druhou na místo, kam dopadla hrana bratrovy ruky. Okamžitě ucítil, jak se králík pod jeho dotekem uklidnil.

„Neboj se,“ vyslal k němu myšlenku a přivřel oči. Malé srdíčko ještě chvilku tlouklo a pak se zastavilo.

„Co tam děláš, Adame?“ Matka si ho znepokojeně prohlížela. „Víš, že se zvířata nemají litovat? Když je lituješ, ještě víc se trápí!“

„Nelitoval jsem ho,“ odpověděl, pustil králičí hlavu z dlaně a sledoval, jak bezvládně zůstala viset. Z králíka zbylo už jen tělo. To, co bylo uvnitř, bylo volné.

„A cos dělal?“

„Jen jsem ho uklidňoval.“

Všiml si, jak jeho bratr protočil oči a matka si tiše povzdychla. Byl holt divný.

 

Dva roky na to zazvonil u nich doma telefon. Adam byl doma sám. Máma se ještě nevrátila z práce a brácha odjel za slečnou, s kterou už pár měsíců chodil.

Zvedl telefon. „Haló?“  Ještě než hlas na druhé straně promluvil, přeběhl Adamovi mráz po zádech a v hlavě uslyšel známý, tichý hlas lesa. „Teď buď silný!“

Hlas v telefonu mu oznámil, že bratr měl havárii a leží v kritickém stavu v nemocnici. Beze slova vyslechl celou zprávu, položil telefon, sedl na kolo a vydal se na cestu do města.

K bratrovi ho pustili bez problémů.  Sedl si na židli k  posteli a zadíval se na něj. Do ticha pokoje přístroje přenášely nepravidelný puls v podobě tlumeného pípání.

Pak vstoupil lékař, aby mu sdělil, že bratr je v bezvědomí a s největší pravděpodobností…

Adam se ani neotočil, jen zašeptal: „Já vím.“

Počkal, až lékař odešel a uchopil bratrovu ruku do dlaní. „Jsem u tebe,“ vyslal k němu myšlenku a sledoval, jak se mu víčka zachvěla. „Vím, že mě slyšíš a chci ti říct, že nemusíš mít strach.“