Soutěže 1882
Výuka 2155
Semináře 736
Hogwarts.cz

Autor: James Watfar
Práce odevzdána: 21. 5. 2011 19:09
Předmět: Kouzelnické instituce, 1. A
Termín: 6. termín

Zadání domácího úkolu

Dnes budeme bez úkolu z výkladu, ale stejně doporučuju jeho přečtení, tentokrát vám nevypráví pouze Weilová ;)

Dnes po vás budu chtít příběh. Příběh, ve kterém se vy sami stanete hlavním hrdinou. Dalším mým požadavkem je to, že se vžijete do role studenta Bystrozorské akademie. Představte si, že jste úspěšně odOVCEovaní a přijatí a teď studujete právě tam.
Tak, to jsou kulisy, vy do nich zasaďte příběh. A´t to má nějakou zápletku, ať se to dobře čte, prostě se s tím zkuste nějak poprat. 

Ta úplně minimální délka je 5 palců, ale doufám, že se všichni přes minimum hravě přehoupnete! Přece jen, bude to příběh! Rozhodně se nebráním tomu, kdybyste váš úkol i ilustrovali, ale povinné to není ;) 

Ve výkladu můžete vidět podobizny některých slavných kouzelníků, kteří nějak souvisí s oddělením, kterému se právě věnujeme. Pokud mi do úkolu napíšete, čím se proslavili, též vám to může vynést nějaké bonusové body. 



Některá nejlepší vypracování mohou být zveřejněna v příštím výkladu. Pokud s tím nesouhlasíte, uveďte to prosím ve svém úkolu.

Vypracování

iNení to ani měsíc, co jsem byl přijat na Akademii. Druhý nejlepší z uchazečů. Patrně je zaujal ten dopis. Všechny ty blbosti o tom jak odvaha a odhodlání dobré kouzelníky před špatnými chrání a srdce nemá stání dokud při svém odhodlání černé duše nevyhání. Nebo co jsem to tam nakecal. Nebo jsou to první kouzelníci, kteří dokáží docenit mou genialitu. Ale to nevím, takových nechápu proč moc není. V každém případě, jsem tady. A už mě odsud nikdo nedostane.

Nejzajímavější byl první den. Akademie je velice pozoruhodné místo. Skoro tak jako Bradavice, i když na ty jen tak něco nemá. Vlastně jsou ta místa úplně odlišná. Předně, tady, v Akademii, nejsou koleje. Intelekt se tak musí poznávat u každého člověka zvlášť, nejde je zařadit tak hezky do jedné ze čtyř hromádek jako v Bradavicích. Teda z pěti. Taky tady nejsou body…Mrzimor by byl v sedmém nebi. Ani famfrpál, Havraspár by byl v osmém, protože je vždycky lepší. Ani John, celý hrad by začal objevovat krásu procházek při měsíčku. Dokonce tady nejsou ani úkoly, to by s hradem neudělalo nic, protože by tomu nikdo z Bradavic nevěřil.

Akademie vypadá divně. Něco mezi zámkem a hradem, na kopci na který se nedá dostat jinak než krbem. Ten je pečlivě hlídaný a ta ozdobná krbová římsa, vytesaná jen tak do černé skály na konci cesty na úpatí kopce vypadá opravdu úchvatně. Skoro jako by si někdo stavěl obývací pokoj a zapomněl že kolem něj nemá dům. Přemisťovat se do Akademie nesmí, co se jí ujal starý ředitel, který nesnáší hluk, povolil jen ty tiše praskající plameny.

Výuka vypadá taky divně. Profesoři prosazují zásadu, že se bystrozor musí umět rychle rozhodovat. Testy se píšou vždy pět minut před probráním látky které se týkají. To proto, aby se studenti procvičili v okamžitém rozhodování, aniž by nad ním měli proč dlouze přemýšlet. A taky upřednostňují praxi před teorií. To znamená, že studenti chodívají s bystrozory chytat skutečné černokněžníky. Jde to rychle, dva z ročníku už dochytali.

Ale to je teď jedno. Další otravné, nepříjemně studené ráno. Sice se umí na oknech hezky třpytit, ale to moc tepla nepřidá. Navíc, výhled z okna mého pokoje, na ledově chladné jezero, co se takto brzy z rána ještě ztrácí v mlze a mlha v něm, úplně vzadu, kde se za jasných dnů zdá že už hladina padá za vlnící se horizont. Jenom ten pohled ubere pár stupňů. A nevím čím to je, že všechny kouzelnické školy stojí na břehu jezera.
Studená chodba a spousta stejných dveří s blýskavýma stříbrnýma tabulkama s čísly taky dokáže přikrášlit každé ráno. Je jich až moc, každý student má svůj vlastní pokoj, sice maličký, ale sám pro sebe. A já bydlím na nejvzdálenějším konci chodby s pokoji, takže si vší tou zimou kolem vyhaslých pochodní, přes chladné stíny a přes ledové dunění kroků projdu o poznání dýl než většina ostatních. Chodba přestane být šedivá a ponurá až od poloviny. Tady má pokoj Osiris, na kterou vždycky zaklepu, protože hrozně brzo vstává a celá ráno něco čte a zapomíná chodit na snídani. I když s tím jakou jsou tady snídaně se vůbec nedivím. Osiris byla ten nejlepší uchazeč, co jsem za ním skončil až druhý.
Pak pokračujeme až na konec chodby, po nízkých schodech dolů, do vstupní haly s obrovským krbem pro celé skupinky kouzelníků. Je to úžasná místnost. Všude po vysokých stěnách se od stropu táhnou dlouhé, dvě stopy široké, uhlově černé prapory. Na nich jsou stříbrnou nití vyšita jména a podobizny bystrozorů padlých v boji s černokněžníky a stříbro nití se kouzelně třpytí v záři chladně modrých plamenů pochodní, které drží ve zdi ve všech mezerách mezi prapory. Když tudy někdo jde, rozehraje to modré světlo neuvěřitelnou hru stínů. Trochu děsivých, ale o to krásnějších. Naproti schodům jsou schody další, úplně stejné. Vedou do další chodby a dál a dál do hradu. Nebo zámku, nebo co to je. Krb je na stěně vlevo a naproti němu dveře, skoro stejné jako v Bradavicích. Těma se chodí na několik nádvoří, úžasně impozantních míst. Jsou plná soch a lemovaná nízkým kamenným zábradlím. Z každého nádvoří vede několik užších schodů dolů, k dalším. Je jich tady hned sedm a z dálky připomínají obrovské balkóny, poskládané pod sebe jako terasy vytesané do skály. Ale úplně dolů pod kopec se z nich dostat nedá. Taky má každé obrovskou fontánu, která prý v zimě nezamrzá. Ale zpátky dovnitř, venku je ještě moc zima. Vždycky proběhneme stíny vstupní haly a zmizíme pod kamennými oblouky, přes chodbu k učebnám a pracovnám profesorů, až dozadu do velkého sálu. Od Velké síně v Bradavicích se to liší snad jenom tím jménem. A stoly, je jich tady spousta menších, kulatých, po tolika židlích kolik si jich ke stolu kdo donese. Akademie je přece jen trochu chudší na studenty než Bradavice, takže se nemusí místem tolik šetřit.

Dnes máme s Orisis společnou dopolední praxi. Oba jsme minulý týden polili lektvarem stejného profesora, takže se pak nemuseli namáhat s rozdělováním kdo kam půjde. Byl takový lepkavý a strašně zuřivě bublal. Ten lektvar, ne profesor. Profesor chvíli světélkoval, ale to až potom a prý se z toho za týden dostane.
Mít praxi takto po ránu je věc přímo příšerná. Jednak proto, že vyučování v takovém případě pokračuje odpoledne, až do večera. A taky proto, že podle míst na která musíme chodit a věcí které nás tam můžou asi tak každé čtyři vteřiny zabít, nechápu, co dělají studenti vyšších ročníků, když už samotný začátek vypadá takto. Pro dnešní tolik vytoužený výlet jsme měli na výběr ze dvou míst. Buď půjdeme do Azkabanu přivést k výslechu jednoho vězně, nebo půjdeme do Azkabanu přivést k výslechu jiného. Bylo to těžké, rozhodnout se. Nakonec jsme vybrali první možnost, protože se nám zdála jednodušší.

Po snídani jsme si stoupli do krbu, s asi osmi dalšíma, kteří mířili do kanceláře pro bystrozorská školení, na ministerstvo kouzel. Tam sedí takový nahluchlý čaroděj, který všem rozdává pokyny k určeným úkolům. A bude patrně i slepý, protože občas zpřehází některé listy a pak se to v tom nikdo nevyzná. Ono mít ve složce o plánovaném sledování podezřelého, namísto jeho adresy a fotografie, mapku sedmého patra trezorů v Gringottově bance, podle které měli úplně jiní studenti provést každotýdenní kontrolu bezpečnostních opatření, nepotěší. Dnes jsme výjimečně dostali správnou složku a k naší obrovské radosti byla i kompletní. Ostatní takové štěstí neměli. A nás radost taky přešla, velice rychle, ve složce bylo jen číslo soudní síně, kde se bude výslech v deset hodin konat, výmluvné číslo cely 666 a fotografie vězně, který se k nám na ní otočil zády. Krátký popisek o tom, že jde o osminásobného vraha, který si poslední dvě oběti stihl připočítat i potom, co mu byla sebrána hůlka, taky nevylepšil pocit hrdosti z obdržení důležitého úkolu. Ale z plánu na útěk nás vyrušil ten nahluchlý čaroděj, že má práci a máme už jít a ať si pospíšíme.

Pospíšili jsme si, výtahem úplně dolů, k soudním síním a přenášedlu do Azkabanu. Pak se, jako vždycky, svět párkrát překroutil, aby se nám líp přenášelo a přivítala nás nejstudenější místnost kouzelnického světa. Kromě neuvěřitelně studených a vlhkých zdí, ledového moře, které se do nich zvenčí opíralo, a tmy, která taky nezahřeje, kroužil u dveří mozkomor a dýchal jako by si chtěl své místo ještě líp vychladit. Když nás uviděl, cosi v něm zahrčelo a otevřeli se před ním těžké černé dveře. Prošuměl do temné chodby, my za ním a snažili jsme se moc nedupat, protože kroky se v Azkabanu příšerně rozléhají, což nedělá dobře na nervy. Pak následovalo schodiště a další chodba, už plná dveří a maličkých, zamřížovaných okének. Zima se do té doby dokázala rozlést úplně po celém těle, stíny se tolik vpily do očí, že by víc světla určitě bolelo. Z venku se ozývaly zlověstné údery mořských vln. Chodbou se nesl tichý, plačtivý šepot, skřípavé zvuky, hrůzostrašné hlasy vězňů se proplétaly mřížemi a kdesi, jakoby v dálce, se mísily s hrůzostrašnými výkřiky. Všechno, i když tak hlasité, vždy na okamžik zaniklo v děsivém šumění mozkomorova pláště, jako ticho před bouří, ale tak krátké aby očekávání bouře stihlo akorát vyděsit, než skutečně přišla s dalšími výkřiky.
Nejistě jsem přejel očima okýnka cel, v některých se na vteřinu zjevila tvář nebo něčí ruka, aby se pak mohla zase ponořit do nekonečné tmy. Chytil jsem se Osiris za hábit…ehm, aby se nebála, a následovali jsme mozkomora celou tou chodbou vystřiženou z hororu.

Pak dalšíma dvěma, než se ušpiněná rýha ve zdi vedle jakýchsi dveří konečně stočila do požadovaného čísla. Za dveřmi bylo ticho. Pak za nimi tiše zachrastily řetězy. Mozkomor zachrčel, dveře se otevřeli temně černý Azkabanský strážný ustoupil stranou, snad aby nám udělal radost a my si mohli vězně vyzvednout úplně sami. Osiris nakoukla dovnitř, já hned za ní a hned jsme zase vykoukli, cosi se vyřítilo z cely ven. S příšerným řinčením řetězů utíkala podivná hromada špinavých roztrhaných hadrů chodbou pryč. Tedy jen tak rychle, jak řetězy dovolili. Když jsme se po půlminutě vzpamatovali, byl už dobrých pět metrů od nás. Docela rychle nás napadlo, že by možná bylo lepší odvést ho v méně aktivním stavu, tedy že bezvědomí poslouží daleko lépe. Bohužel nás tato myšlenka přepadla ve stejnou chvíli, takže namísto jednoho, zcela postačujícího červeného záblesku prolétli vzduchem dva. Na takové množství není zesláblý kouzelník připraven, kouzla jej hodila přes čtvrt chodby dopředu, obrousila jím kus stěny a po té, co jím narazila do stropu, praštil se o kamennou podlahu. Ale mdloby se povedly. Mozkomor zachrčel, zavřel a bez povšimnutí zmizel, jako by jej vůbec nezajímalo že tam jsme. Na cestu dolů, k přenášedlu, jsme si rozdělili úkoly. Osiris jej pomocí hůlky posouvala ve vzduchu před námi a já se snažil odstranit krvavý potůček, který se nám táhl v patách. Dvě kouzla byla moc, no.

Pak už to šlo rychle, přenášelo, ministerstvo, krátké bloudění a deset minut před desátou jsme klepali na dveře soudní síně číslo 8. Byla to jedna z těch menších, ale i tak se sem vešlo dobrých padesát lidí. I když na výslech jich přišlo sotva pět. Hromada hadrů se s řinčením svezla na podlahu. Kdosi, aby bystrozor, hromadu probral velmi jemným kopnutím a nasoukal ji na křeslo, kolem kterého se po sotva znatelném mávnutí hůlky obtočila stovka želených hádků, propletených do pevné mříže. Začal výslech, nudný a neskutečně dlouhý. Asi po hodině mě Osiris probudila. Po další hodině jsem probudil já ji a když výslech ve dvě hodiny odpoledne končil, probudil nás oba bystrozor, že můžeme zpátky do Azkabanu. A že by bylo ku prospěchu věci, kdyby cestu přežil.

S hýbajícím se vězněm byla cesta daleko nebezpečnější a krušnější. Ani trochu se mu nelíbilo, že musí pospíchat právě do Akabanu a že na zádech cítí směr dvou neustále napřených hůlek, z kterých mimochodem bolí ruce už na ministerstvu, ještě před přenášedlem. Tím přenášedlem, které je k takové cestě velice nevhodným prostředkem. Kouzelníka který má chuť zabít úplně všechno, co má tendenci dýchat a nacházet se v okruhu pěti kilometrů, se poměrně špatně dotýká. Hlavně v tom pořád ruší ten život co běhá před očima. Po krátké potyčce, kdy se obyčejné znehybňující kouzlo ukázalo jako velice složité řešení, jelikož v malém prostoru místnosti s přenášedlem se lze bránit, a to způsoben u spoutaného člověka nevídaným. Nakonec si však kouzlo vyžádalo jen několik boulí a modřin. Musela se taky znovu uklidit ta krev, ale pak už se objevila vstupní místnost Azkabnu, úplně stejná, s úplně stejným mozkomorem úplně stejně poletujícím u dveří. Netahat se s vězněm, mysleli by jsme si že je ráno a teprve pro něj přicházíme. V Azkabanu už byl docela klid, přece jen atmosféra a zástup mozkomorů, které jsme míjeli, udělají své. A tak, po nezbytných formalitách, jako najít celu, najít jinou, tentokrát správnou celu, vytáhnout z ní vězně který do ní byl mezitím omylem poslán, ubytovat vězně přivedeného a absolvovat nové hledání cely pro vězně vystěhovaného, jsme se ocitli opět hluboko v útrobách ministerstva kouzel. Ještě trochu roztřeseně z posledních vzpomínek jsme se dostavili opět do kanceláře pro bystrozorská školení, zde si vyzvedli soupis chyb kterých bylo učiněno během plnění úkolu a taky zdvořilé upozornění, díky kterému profesor v Akademii neopomene usínání v nejnapínavějších chvílích výslechu. Prý to byly zrovna ty, kde vězeň skoro promluvil. A nakonec krbem do školy, na oběd který už se nedal stihnout a na odpolední vyučování.

V krbu vstupní haly bylo přesně za pět minut tři. To stačí akorát na doběhnutí do pokoje, k Osiris, k mému by to stihnout už nešlo takže nám musí stačit hromada učebnic pro jednoho studenta, a rychlý úprk do učebny černé magie. Ta se tady vyučuje jako na jedné z opravdu mála škol. Bystrozor musí prostě vědět, proti čemu bojuje. A dlužno říct, že je to předmět ze všech nejlepší. Což je sice dobře, ale ne v případě, že vychází na odpoledne a je první ze dvou tříhodinovek, které musí člověk po tak těžkém dni absolvovat. Dvouhodinovky jsou totiž málo, tady musí být všechno lepší než v ostatních školách.

Učebna černé magie je svému předmětu zcela oddána. Předně je celá z černého dřeva. Někdy se zdá, že i věčně okenicemi zakrytá okna jsou z černého skla. Po zadní stěně se táhnou police, od stropu až k zemi. Je v nich vyřezáno místo na dveře do učebny, které v nich nejsou skoro poznat a vypadají, jako by policím neskutečně vadila jejich přítomnost. Všechny police jsou plné lahviček bůhvíčeho, pytlíků s bůhvíčím, uschlého čehosi, co se snad občas i hýbe, tlustých černých knih, které se rozpadají když přes ně někdo přejede pohledem, narezavělých přístrojků a kdo ví čeho všeho ještě. Naproti stěně s vysokými okny je stěna poseta snad stovkou obrazů ve strohých, černých rámech. Všechny ztvárňují nějaký výsledek užití kouzel černé magie, ať už povedený nebo nepovedený. To se někdy špatně rozlišuje. Pro představu, co na obrazech je, stačí vědět, že všechny odporně kňučí bolestí, než je profesor okřikne, postaví se za stůl a začne svým nepříjemně ostrým hlasem oznamovat, že otevřeme stranu 33, kletby noční, neboli za dne špatně reagující, se světlem měsíce v koncentraci maximální vždy příhodně účinné. Dokonalý nadpis kapitoly.

Byla stejně zdlouhavá jako její úvod a trvala celé tři hodiny. Nejprve půl hodiny čtení, protože kapitola měla kdo ví kolik stránek. To se obejde bez námahy, většina lidí se přitom docela dobře prospí. Pak dvě hodiny výkladu, protože v knihách není všechno a daleko důležitější jsou praktické zkušenosti. A když už se o nich mluví, večer, po skončení výuky, bude probíhat ukázka a zkouška těchto kouzel, neboť za dne se dělat nedají.

Výklad vypadal asi takto. „Nyní si tedy shrneme poznatky četbou získané, jelikož strohost větných spojení, zakládajících svůj význam především na přesnosti údajů veskrze akademické, není plně schopna postihnout celou šíři dané oblasti teoretického rozboru probíraných skutečností, ba ani vypovědět dostatečným úhrnem přesněji logicky vyjádřených odpovědí na otázky dané problematiky cele či přibližně se týkající, jistě zvídavou touhou po vědění a schopnostech obdařených studentů, jakými jsou při mé pevné víře ve vzdělanost elitní společnosti kouzelnické všichni, jež se zde dnes sešli ke krátkému pozastavení se nad závažným dílcem umění bystrozorského, jež je důležitou součástí v ústrojí boje proti živlům méně lidské vzpřímenosti zasluhujících. Započněme tedy rozborem vět úvodních, do problematiky nás stručnými cestami uvádějících, jejichž pochopení je samotným základem pro hlubší sestup do nedozírných propastí jež ke zdárnému konci pochopení vedou. Kletby noční, nebo také magie vpravdě černá, umění černosnubné či čáry podhvězdné, dle názvů může se okruh této černomagické látky, široký význam mající, lišit v různých zdrojích z nichž hodláme čerpat. Předně název jež byl uveden jako třetí, často spatřit se nechává s literatuře odborné k počátku jedenáctého stolení se datující, kdy až k letům dvanáctistým sedmdesátým byl tento obor sloučen s oborem magie opačné, magie denní, a vyučován jako podružná kategorie magie nečisté, jež zdrojů svých z latiny překládala. Od počátku století čtrnáctého, lze nalézti toto pod jménem druhým, jež s obměnami drobnými a výjimkami občasnými užíváno jest do dob dnešních, byť v moderní kouzelnickou společnost vžil se název první, v knize uvedený. Nutno dodat pro úplnost patřičnou, že názvu posledního využívají rubriky bílomagické, jež magii černou záměrně zaznačují zkresleně neboť pravá jména vnáší na řádky myšlenek černý prach dějin, jež často může v koncentraci neúměrné značné narušení aur k magii bílé toliko potřebných způsobit. Nuže, jak zcela přesně dle skutečností zřejmých naše kniha uvádí, lze obecně říci o podmínkách pro magii druhu probíraného, že určena býti má jen a ze zásady pouze pro hodiny noční, nejlépe však takzvané brzce ranní, čili hodiny od půlnoci dále k ránu plynoucí, neboť před hodinou půlnoční, ač zvláště v měsících slunovratu zimního zdají se býti podmínky světelné již velmi z večera dostatečně vhodné, nelze vyžadovat plné vyústění snah magických v kýžené přetvoření magických sil našich v uškození protivníkovo či v účel jenž kletby za cíl existence krátkodobé měly. Ač jakožto pravidlo a fakt nezlomné skutečnosti zvící se tento názor jeví, existuje jistá možnost či spíše slovy dokonalejšími a významu tomu bližšími šance, že kletby sesílané za pouhé tmy předpůlnoční minout se účinkem svým zjevným nemusí vždy cele. Však bezpodmínečně k tomuto jevu vpravdě zvláštnímu a velmi ojedinělému, za vydatné pomoci světla měsíčního dojít musí. Též, dovolíme li se na okamžik kratší odklonit od tématu účinků noční tmy, není doporučeno, ba přímo důrazně je zakázáno provádět magické činny oblasti této v noc Svatojánskou, byť její zjevné účinky magické a vzpruhy schopností citelné nejsou pro Kletby noční vhodným prostředím v němž energie dostatečné správnosti svých toků dosahovati by mohla. V pokročilejších ročnících studia černé magie budou zajisté prostudována tato kouzla opětovně, přičemž velmi podrobně bude vysvětleno, jakými způsoby tato noc účinek kouzel mění a jakými vlivy měsíční světlo váže se na proudy magických sil, ku těmto kouzlům potřebným, jež ze tmy Svatojánské posíleny o složky nepříliš kletbám nočním prospěšné se vkrádají k účinkům kleteb seslaných….“ pak jsem usnul.

Probudila mě až Osiris, dneska už podruhé, a to jenom proto, že jsme museli odejít do vedlejší učebny. Pro změnu magie bílá. To je trochu větší nuda než poměrně zábavná černá magie. Přece jen, v černé magii jsou zajímavější kouzla. A hlavně se při nich nepracuje s čistým svědomím, což mi moc nejde…prostě je mám radši. Je daleko napínavější sledovat jestli se prokletý spolužák skutečně promění v prach, než dvě hodiny čekat, jestli pocítí náhlé projasnění myšlenek po seslání bůhvíčeho z tlusté učebnice bílé magie. Zvlášť, když dotyčný nepatří mezi nejchytřejší a sotva se u něj má co projasnit. A vůbec nejhorší bylo, že jsem se před chvílí vyspal a nemohl tak usnout a zaspat celou tu tříhodinovou nudu.

S úderem deváté hodiny byla celá třída propuštěna na večeři, která končí v osm. Poté následovala půlhodina volna a po ní se všichni, kterých se pro tento večer týkají noční kletby, vyhrnuli na první nádvoří. Profesor dal zatemnit nejbližší okna, aby lépe vynikla krása kouzel, takže venku byla tma skutečně tak černá, že nebylo vidět ani na špičku nosu. Není pravda, že měsíční světlo dokáže posvítit i na cestu, jeli dost silné. Bylo silné až z něj bolely oči, ale neposvítilo nikam, tma byla pořád neskutečně černá. První dvě a půl hodiny jsme strávili sledováním profesora, který snad kdesi ve tmě, odkud se ozýval jeho hlas, předváděl, jak před půlnocí opravdu nejsou kouzla vůbec vidět.

Odbyla půlnoc a profesor konečně započal s ukázkou pravé síly nočních kleteb. První hodiny šlo především o prokletí, která vidět nejsou, neboť se projevují výhradně náladou prokletého. Další hodina byla věnována spoutání tmy a odstínovým definicím černočena, což nebylo vidět opět ani trochu. Navíc se mi začalo zdát že se profesorův hlas kamsi vzdaluje. Ještě před třetí ráno vzdalující se hlas protínal tmu tajuplnými slovy, která doplňoval komentářem o úchvatnosti kouzel pracujících na základě rozkladu spektra měsíčního světla na neviditelné proudy. Pak, nevím jak se to stalo, jsem se někam ztratil, protože už mi neodpovídala do té chvíle hned vedle stojící Osiris. Profesorův hlas byl každou chvíli silnější a zase slabší, jak jsem se snažil bloudit nádvořím a neustále jsem o někoho zakopával. To mě po čase přestalo bavit, posadil jsem se k nejbližší soše, do které jsem ve tmě narazil, a čekal až profesor skončí a rozsvítí. Stalo se tak kolem šesté hodiny ráno, kdy se rozsvítilo zcela bez profesorova přičinění a kdy vyběhla na nádvoří profesorka lektvarů, že se všichni okamžitě přemisťujeme do laboratoří kouzelnického institutu pro výzkum protijedů, neboť exkurzi domlouvá už půl roku a teprve dnes dosáhla úspěchu, takže není možné nevyužít příležitosti okamžitě. Nevím jak, ale nějakým způsobem jsme se všichni dostali do krbu a shořeli v něm dolů pod horu. Tam vytáhla profesorka knoflík a, opět nevím jak, dokázala zorganizovat dvacet lidí tak, aby se jej dokázali ve stejnou chvíli dotknout.

Exkurze byla zajímavá. Lépe řečeno, byla by zajímavá kdyby se nekonala po probděné noci. Stačil jsem pořádně vnímat jenom to, že jsme se s Osiris zase našli, po ztrátě ve tmě. Ale to bylo ještě před přenášedlem. Pak úplně všechno tak nějak splývá do bublání kotlíků, tisíců různých vůní přísad, z nichž nejlépe byly cítit ty, jimž se vůně říkat nedá, spousta slov kohosi, kdo nás laboratořemi provázel…až pak následovala bleskurychlé probuzení z ospalosti. Exkurze byla zakončena v obchůdku s jedy, kde si každý návštěvník mohl vybrat z mnoha lektvarů, dokonce i cizokrajných, u nás nikdy neviděných. To vzbudilo obrovský zájem. Nenašel se nikdo, kdo by si nezakoupil alespoň jednu lahvičku. Jen paní profesorka nebyla zrovna u vytržení. Nebo spíš naopak byla.

Jelikož byla zrovna sobota, nemuselo se nikam pospíchat. Exkurze tak byla ukončena návratem půl hodiny po obědě. Jak už to tak většinou bývá, aby snad studenti neměli pocit, že je o ně špatně postaráno. Naštěstí ale, díky jediné výhodě oproti jiným školám, nehrozili na zbytek dne žádné úkoly. Čehož veškeré osazenstvo prvního ročníku využilo k dlouhému a nerušenému spánku. A tak skončil další z mých úžasných dní na bystrozorské Akademii. Měl přesně 31 hodin.