Zadání soutěže

1) Představte si, že se na Hogwarts z nějakého důvodu zastavil čas. Kdy se zastavil? Proč se zastavil? Bude to navždy nebo je nějaká naděje, že se čas zase rozběhne? Atd…
Max.: 1 A4 textu

2) Když se čas zastavil, obyvatelé hradu se zastavili také. A mě by zajímalo, v jakých pozicích, co zrovna dělali, když se to stalo? Nebudou z toho mít trvalé následky? Je na vás, na kolik obyvatel se zaměříte, ale snažte se mě zaujmout!
Max.: 1 A4 textu

3) Nakreslete/namalujte či graficky ztvárněte nějaký výjev ze svého vypracování.

4) Bonusové okénko
Pokud vymyslíte něco, za co byste si zasloužili v rámci tématu 5 s/b, tak do toho! Pokud uznám, že si je zasloužíte, budou vaše.

Nechám to na vás, jak to pojmete, ale ráda bych něco odlehčeného, humorného.

Části vypracování mi označte, ať se v tom vyznám. Hlavně u toho bonusového okénka. Vypracovat můžete, kolik částí chcete.

Vypracování

1)

Bylo přesně půl čtvrté ráno, když se na Hogwarts zastavil čas. Vím to, protože jsem za to tak trochu mohla. Vlastně jsem vám o tom napsala kratší spis, tak já jsem hodná!

Odbila desátá večer a já se po namáhavém dni plném ležení a čučení skrz skla do jezera konečně rozmyslela, že bych se vlastně mohla vrhnout na úkoly. Koneckonců byla sobota, to jest termínová, a kdo jiný za mě ty body nasbírá, že jo? Takže zatímco většina hadů ze společenské místnosti odcházela do ložnic, já si rozložila po místnosti hromádku pergamenů a mžourala na ně za svitu zeleného světla. My totiž máme v kolejce docela ponuro, víte? Světla svítí v podstatě na okrasu a jen na určitých místech, takže toho nejvíc vidíte, když sedíte přímo pod nimi. Jakmile jste třeba o dvacet centimetrů dál, už luštíte texty za tmy! Architekt Bradavic měl asi za to, že máme všichni hadí oči nebo v sobě zakomponované noční vidění...

Takže jsem si při psaní svítila i hůlkou. Upřímně, světlo to je ještě mizernější a v kombinaci se zeleným vytváří nepříjemný kontrast pro oči. Ale vykašlat se na to? Kdepak, takhle to bude svítit i zítra ráno, tak co...

Úkol do angličtiny jsem měla raz dva. S korejštinou už to krapet skřípalo a u japonštiny jsem zlomila tři brka. Tři velice zánovní brka. Ale půjčené, tak mi ta ztráta ani tak nevadila.

Po jazykových úkolech jsem si udělala kratičkou pauzu. Že si za odměnu půjdu pro něco na zub. To víte, já, dobrák se srdcem ze zlata, jsem se dokonce i optala Cassandry (byly jsme poslední dvě ve společenské místnosti), jestli taky nemá na něco chuť. Řekla, ať jí donesu dvě čokoládové žabky. Navenek jsem jí to odkývala, vnitřně jsem brblala, kde o půl jedné ráno seženu žabku a byla pevně rozhodnutá, že jí donesu možná tak hrnek horké čokolády. A to ještě bude ráda!

Moji v duchu nesenou neochotu mi o pár chvil později oplatila karma, když jsem se chtěla dostat ze společenky ven. Jako, abyste si nemyslela, tak obvyle nemám problém dostat se ven (spíš dovnitř, protože si nikdy nepamatuju heslo), ale teď jako bych zapomněla, že stěna se rozevírá ještě o dva obrazy dál, jsem se vyřítila na kamennou stěnu  dostala takovou šlupku do nosu, až jsem se málem skácela na stejně tvrdou kamennou podlahu. Při vší smůle mi červená netekla, takže s brbláním, že si ani nebudu moct omluvit úkoly kvůli imobilitě, jsem proklouzla ven.

Cestou ke kuchyni jsem si leštila svůj prefektský odznak (kdyby mě někdo nachytal na chodbě, tak řeknu, že dohlížím, jestli není někdo ven z postelí), ale protože jsem si slinila prsty (na odznaku se drželo nějaké seschlé jídlo), brzo jsem se pokapala a rozhodla se, že si udělám procházku po nádvoří, ať mi vítr hábit trošku profoukne a mokré místo vysuší.

To byla, prosím, chyba číslo jedna. Nejenomže jsem měla problém otevřít ty velké těžké dveře, ale taky jsem při jejich zabouchnutí musela probudit minimálně půlku hradu. Jako by to nestačilo, venku zrovna foukal poměrně silný vítr a já se svými chapadlovitými a kudrnatými vlasy jsem brzo vypadala jako medúza. To byla chvíle, kdy jsem si řekla, že mi svěží vzduch stačil na tři další neděle a rychle proklouzla dveřmi zpátky do hradu. A koho nevidím. Ohyzdnou malou a shrbenou postavu s křivým nosem a vypoulenýma očima, jak mi svítí lucernou přímo do obličeje. Filch, školník.

Nasadila jsem nevinný úsměv studentky prvního ročníku, ale hádám, že nebyl skrze mé vlasy v obličeji vidět, protože si na mě školník dovolil vyštěknout. A to několikrát!

Tak jsem si smetla vlasy ze tváře, vyprsila se, poukázala na stříbrný odznak a vysvětlila mu, že kontroluju studenty. Odvětil, že on taky a svýma pšinavýma prackama mi odznak z hrudi sebral.

To jsem už byla poměrně na vážkách, tak jsem namířila prstem kamsi za něj a vykřikla: "Protiva!". Bez dalšího okecávání jsem sprostě utekla. Já mám rychlé nohy, když potřebuju (a odznak si umím sehnat!)...

No a jak jsem si tak letěla napříč hradem, brala schody po dvou, přeskakovala přes zábradlí, podlízala pod brněním a funěla jako kentaur před Umbridgeovou, dorazila jsem do místnosti s hodinami. Tady jsem se svalila na zem, kompletně vyčerpaná, jazyk vyplazený a plíce protržené, chvíli se vydýchavala a pak spatřila skřítka, jak drbe do hodin.

No zvědavost mi nedala, takže jsem se přiblížila blíž a na to ještě o kousíček blíž a poklepala skřítkovi na rameno, abych se ho jako zeptala, co to ksakru provádí v... U Merlina, ono už je půl čtvrté?

Ukázalo se, že se mě skřítek poměrně dost lekl, takže spadl na záda i s podivným ozubeným kolečkem a s vyděšeným výrazem v očích.

"Ne! To ne!" zajíkal se a už si stoupal na nohy, že tam kolečko vrátí.

"Ale počkéj, malej!" zarazila jsem ho dobrotivě. "Je to vysoko, to tam dám!" Opravdu jsem měla dobré úmysly! Ale skřítek mi kolečko za žádnou cenu nechtěl dát. Pořád blekotal, že je všechno špatně, zoufal si a mně připadalo, že by bylo lepší, kdyby si odpočinul, tak jsem se rozhodla, že tam to kolečko prostě dám za něj, ať chce, nebo ne. Na hradě si máme všichni pomáhat, že jo!

"Ukaž, se s tím přece nepotáhneš - malej, tož! - dej mi to, slyšíš!" Rázem jsem se přetahovala se skřítkem o ozubené kolečko. Byl silný, to jo, ale kdo by měl na profesionálního bodohrotiče, který skoro denně uzurpátorsky bojuje o kus snídaně, protože vždycky zaspí a přijde pozdě? Správně, jedině další bodohrotič. A to skřítek nebyl.

Tak jsem mu tedy hamounsky kolečko vytrhla, a pak už jen v hrůze vytřeštila oči. Skřítek stál jako přimrazený. Až tehdy jsem si všimla, že je tady vlastně nezvyklé ticho.

Po pár minutách stání s otevřenou pusou mi došlo, že se nějak musel zastavit čas a že jestli se ozubeného kolečka pustím, dopadnu jako skřítek.

Vrhla jsem poslední neklidný pohled na hodiny, než se ve mně vzedmula vlna paniky. Kolečko jsem rvala do díry jako kdyby to byla poslední věc v životě, kterou jsem měla udělat. Povedlo se mi akorát uvolnit a shodit další kolečka, takže jsem sebou kecla na zem, objala kolečko a pořádně se vyplakala. Pak jsem znovu začala racionálně uvažovat. V mezích mojí logiky tedy.

Kniha! svitlo mi v hlavě. Musím najít knihu s návodem na opravu bradavických hodin!

Vy samozřejmě už víte, že se čas znovu rozběhl, takže se mi hodiny opravdu podařilo opravit. Ale podrobnosti jsem vám nechala až do druhé části, protože... no, protože vám chci napsat i o zmražených lidech!

 

2)

Z místnosti s hodinami jsem se dostala poměrně rychle. Nasadila jsem svižné tempo a to i přesto, že jsem nesla těžké ozubené kolečko. No, nesla... spíše jsem ho k sobě tiskla jako nemluvně!

Na schodech jsem potkala paní Norrisovou (zrovinka běžela nahoru), tak jsem si říkala, že by jí projednou neuškodil opačný směr. Dovolila jsem si pustit jednu ruku z ozubeného kolečka a když jsem i po minutě pořád cítila vlastní dech a začala mě z nepřirozené polohy brnět ruka, hlasitě jsem si oddechla, chytla kočku za ocas a otočila ji směrem dolů. Bohužel takhle vůbec nedržela a neustále s překlápěla na levý bok.

S nervami v kýblu jsem se naštvala, že třeba rovnováhu nabere na  rovnějším zábradlí, tak jsem si ji tam hezky položila, srovnala a poodešla kousek dál, abych se pokochala svým dílem. Držela! Zajásala jsem, ale kočka se z čista jasna převrátila na levý bok a spadla do hlubin.

Nahlas jsem polkla, křesťansky se pokřižovala a nabrala ještě rychlejší tempo směrem pryč.

Zamrzlého Filche s hněvivým úšklebkem na tváři jsem jen v rychlosti minula a neodvažovala se s ním ani hnout (možná jsem mu akorát strčila prst do nosu, ale na to nemáte důkazy!).

A pak alou do knihovny! Po cestě tam jsem potkala jen myší párek na rande, hafoní štěně, co znesvěcovalo brnění a tlustou žábu žrající pavouka i s pavučinou. Nic nenormálního. Vskutku.

Trochu víc jsem poulila oči, když mé nevinné oči studentky šestého ročníků spatřily profesorku Tydynku Flyovou, jak klepe na dveře kabinetu o několik let mladšího profesora Kouheie Hasangekiho. Byl čas se zamyslet, co příště napíšu do úkolů z japonštiny a Kouzelnického zeměpisu.

Měla jsem dokonce tu smůlu procházet kolem kabinetu NaSaŠí Jackson, která společně s profesorkou Barbarou do sebe dlábila zmrzlinu přede dveřmi a brečela madam Lecterové na rameni.

Knihovna už byla horší. Vběhla jsem do oddělení návodu pro kouzelnické kutilství a našla Andy Topher, jak oblizuje jednoho z mých spolužáků - Andrewa Uroborose! Skandální! Ze zatrpklosti jsem mezi ně položila kousavou knížku a spolužákovi rozepla pásek.

Poněkud spokojeněji jsem už začala hledat nějaký titul, který by souvisel s hokynářstvím.

V naší úžasné školní knihovně máme prosím pěkně dvě díla o hodinách. Jedno se jmenuje Hokynářství - umění cifer a to druhé Jak sestavit hodinky s vodotryskem. I přesto, že ani jedno nepojednávalo o bradavických hodinách, jsem vzala obě.

Jelikož mě hledání vyčerpalo, v žaludku zakručelo a mým původním záměrem přeci bylo dojít do školní kuchyně, vydala jsem se zkratkou právě tam. S úsměvem jsem polechtala hrušku, krátce se podivila, že se vchod vůbec otevřel, a už si to amšírovala dovnitř.

A co nevidím... moje profesorka démonologie, Selena Enail Smithová, si vysedává u borůvkového koláče s panem Nicholasem McElenem, zatímco o kus dál madam Aki san Marino cosi levou rukou kuchtí a pravou luští mně neznámou šifru.

To už na mě bylo příliš, takže jsem jednomu skřítkovi sebrala z rukou kus koláče (musela jsem ho nabrat pusou, ruce už jsem neměla volné) a celý ho spořádala ani ne za pět sekund. A práskla do bot.

Hnala jsem se jako o život do místnosti z hodinami, když tu mě trklo, že vlastně není kam spěchat, protože čas přeci neubíhá! No, a pak mě trklo ještě několikrát, takže jsem se otočila na patě do vyšších pater. S žádnými konkrétními úmysly pochopitelně!

A hle! Tu jsem ji spatřila! Mou nemesis, bodožroutku, hrotící monstrum, která pravděpodobně ani neví, že existuji (ale já tu jsem, Arietto, čekám ve stínech!) - v klidu si to vykračovala do své havraspárské společenky s rukama v kapsách a plnou taškou čokoládových žabek. Já jí dám, přežírat se u hrocení! Najednou ve mně vzplála velice negativní energie (to bude těmi rozhozenými čakrami), takže jsem upustila knihy na zem, popadla tašku s žabkami a hodila si jí kolem ramen.  Potěšeně jsem se ušklíbla, jako by to snad mohla vidět, a z kapsy jí ještě vyštrachala pergamen s vyplněným úkolem. "To si nechám, s dovolením!" zabrlala jsem jejím směrem a úkol rozcupovala v puse. "Ty mě o žádných sto bodů předbíhat nebudeš, rozumíš!" pohrozila jsem naposled ztuhlé modré pěstí a spokojeně seběhla do prvního patra.

Pak jsem si uvědomila, že jsem tam nahoře nechala knížky. Tak proč si rovnou neudělat i výlet do prefektské koupelny, když už se budu štrachat nahoru, že jo!

V místnosti plné nehybných bublinek jsem si zakryla oči před ve vodě se rochnící a nahou Madidess Leevian (jsem si stoprocentně jistá, že je stará jak Bradavice samy a stříbrný odznak už nenosí nějaký ten pátek!) a velmi spoře oděnou Wronkou Zabloudilovou. Při všem štěstí mi však zrak padl přímo na její hábit a její lesknoucí se stříbrný odznak úplně nabádal ke krádeži! Tak jsem si ho připla na hruď. Ona ho jistě postrádat nebude, baže.

K hodinám jsem dorazila samozřejmě bez knih. Ale to není žádná novinka, že trpím sklerózou!

Tak jsem se spolehla na vlastní intuici. Po dluhém době jsem nažhavila mozkové závity, svraštila čelo a zapřemýšlela, kam to moje ozubené kolečko asi patří. Aby mi to lépe myslelo, spráskala jsem celou tašku čokoládových žabek, takže se mi udělalo natolik nevolno, že jsem si k práci musela sednout. A pak... pak se mi chtělo strašně moc spát. A jak se říká - ráno moudřejší večera! V tomhle případě to sice tak úplně neplatilo, protože bylo furt půl čtvrté ráno, ale moje mysl se tak rozhodla a tělo to uskutečnilo. Nikdo nic nenamítal, tak proč si po namáhavém běhání po celém hradě tolik neodpočinout?

Když jsem se probudila, pořád jsem křečovitě svírala ozubené kolo. A skřítek byl stále ve stejné poloze. Znovu jsem se zadumala a začala si pokládat základní existenční otázky. Proč tu vlastně jsem - abych si hrála na hokynáře? Co se stane, až vyjím všechno jídlo v kuchyni a nikdo mi už nic nenachystá? Jak jsou daleko Prasinky od Bradavic? To smrdím potem já, nebo skřítek?

Jakmile začnu přemýšlet, tak sebou začnu i různě vrtět a měnit polohy. No a to se tak stalo, že jsem se přiblížila až ke skřítkovi a zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěla podívat, jak pěkně opracované to ozubené kolečko vlastně je, dotkla jsem se jím skřítka a ten rázem ožil.

"Hloupá holko!" okřikl mě, popadl kolečko do rukou a praštil mě jím do hlavy.

S klením jsem kolečko pustila a - no, pak jsem se vlastně v čase zastavila taky. Takže si jen pamatuju, jak se všechno znovu rozběhlo. Zvenčí bylo slyšet hučení větru a zpěv ptáků, já pocítila, jak mi roste boule na hlavě, a viděla, jak se nade mnou sklání pan ředitel.

Nechal mi donést horkou čokoládu, ale tu já nepiju, takže jsem ji jen se zdvořilým úsměvem cedila mezi zuby, a když se pan Whitecrow nedíval, tak jsem ji plivala zpátky do hrnku. Hlavně nenápadně!

Měl ke mně dlouhou přednášku o pletichách s časem, ale upřímně mne nejvíc zaujala ta část, kdy řekl, že zbývá hodina a čtvrt do konce termínové neděle.

Zděsila jsem se, opařila sebe i ředitele horkou čokoládou a na ošetřovně si s ním nadmíru pokecala a vybrečela si omluvení všech 25 zbývajících úkolů.

O týden později už jsem v rámci školního trestu drhla podlahy před havraspárskou společenkou za smíchu Arietty a dohledu havraspárské prefektky.

A to jsem si původně šla jen pro něco na chuť!

 

3)

Takhle jsem vypadala, když mě skřítek trefil kolečkem! Ale vidíte, jak se leskne ten kradený prefektský odznak? A co teprv všechna ta ozubená kolečka, která jsem poshazovala!

U hodin bylo taky hodně tmavo.

 

4)

Já vím, že už jste si vůči mně vytvořila během čtení averzi kvůli palcům, ale abych si trochu napravila karmu, tak jsem nedávno viděla Esmeraldu Milagrosu, jak brečí nad dopisem od mámy. Já bych tyhle rodinné vztahy prošetřila!

A pokud bych si ani tímto dobrým skutkem nespravila karmu z toho, co jsem provedla spolužačce Minette, pak po mé smrti (ta mě jistě z přemíry úkolů v brzké době nemine) darujte všechny mé našetřené galeony na opravu uniforem spolužákovi Urobosovi a kamarádce Andy Topher.

A nezapomeňte vyřídit mé primusce Sally-Ann Olson, že posmrtě Zmijozelu výpravy zařizovat bohužel nemůžu, a mé sekundantce v hadonošení Bese, ať se postará o naše malá nedůživá háďatka a zaručí jim šťastný život v zelené koleji!

Amen - totiž vivat!

P. S.: Za přežití mého ostatními nepochopeného humoru si můžete nechat mou krysu. Polárníček Hadonošský je krysák s velice atraktivním zbarvením a mámou, která dala život skoro polovině krysám v tomto hradě! Ne? Pořád nemáte zájem?

P. P. S.: Během mé cesty do knihovny jsem vás viděla bloudit před kabinetem v noční košilce a havranem na kolečkách a provázku - tento bonz možná využiji do Bonzologie, tak jsem ho nedávala na odiv do mého spisu. Ještě by mi ho někdo čmajznul!