Zadání soutěže

Dobrý den,

opět jsem se vrátila ke čtení knih o životě kouzelníka Harryho Pottera. Občas mě při čtení napadne, jak by některé popisy z knihy asi vypadaly nakreslené obyvateli tohoto hradu. 
V této sérii soutěží vám předložím několik úryvků, které bude vaším úkolem ilustrovat.

 

Prvním úryvkem pro ilustraci bude část kapitoly Zrcadlo z Erisedu:

"Podél stěn vystupovaly temné obrysy stolků a židlí, vyrovnaných na hromady, a tamhle ležel převrácený odpadkový koš – přímo proti němu se však opíralo o zeď něco, co nevypadalo, že sem patří; cosi, co vyhlíželo, jako by to sem někdo uložil proto, aby to jinde nepřekáželo.
Bylo to skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobném zlatém rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.
Filche ani Snapea už neslyšel a zmatený strach ho postupně opouštěl; přistoupil blíž a chtěl se na sebe podívat, i když věděl, že nic neuvidí. Postavil se před zrcadlo – a musel si oběma rukama zacpat ústa, aby přestal křičet. Prudce se otočil. Srdce mu bušilo ještě zběsileji než předtím, když začala křičet ta kniha poněvadž v zrcadle spatřil nejen sebe, ale ještě celý houf lidí, kteří stáli za ním.
Místnost však byla prázdná. Dýchal jako o závod a pomalu se otočil zpátky k zrcadlu.
Uviděl v něm sám sebe, bledého a vylekaného, a za svými zády aspoň deset dalších lidí. Ohlédl se přes rameno, ale nikdo tam nebyl, stejně jako předtím. Nebo byli všichni také neviditelní? Byl snad v místnosti plné neviditelných lidí a zrcadlo mělo tu schopnost, že ukazovalo jejich obraz, ať byli neviditelní nebo ne?
Znovu se do něj podíval. Jakási žena, která v zrcadle stála hned za ním, se na něj usmívala a mávala mu. Vztáhl k ní ruku a nahmátl za sebou jen vzduch. Kdyby tam opravdu byla, musel by se jí dotknout, tak blízko sebe je zrcadlo zobrazovalo, cítil však jenom vzduch – ona i všichni ostatní existovali jen v zrcadle.
Byla to velice hezká žena. Měla temně rudé vlasy a její oči – má oči úplně stejné jako já, uvědomil si Harry a přistoupil o kousek blíž. Jasně zelené a úplně stejně tvarované – pak si ale povšiml, že ta žena pláče; usmívala se, a zároveň plakala. Vysoký, hubený černovlasý muž, který stál vedle ní, ji objal kolem pasu. Na očích měl brýle a vlasy měl nesmírně rozcuchané; vzadu se mu ježily úplně stejně jako jemu.
Harry teď stál tak blízko zrcadla, že se málem dotýkal nosem svého vlastního odrazu."

 

Vypracování

Snad to jde vidět!