Soutěže 1927
Výuka 2243
Semináře 759
Nebelvír

Autor: Susan Bouchy
Práce odevzdána: 9. 5. 2017 13:26
Předmět: Jak se oblíbeným státi, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Byl jednou jeden kouzelník. Jak se vlastně jmenoval? Měl rád svou práci, ale nějak mu nešla od ruky. Byl sám bez přátel, jak v zaměstnání, tak v soukromí. S milostným životem to také bylo na štíru, nebyl zkrátka moc průbojný, svou práci neuměl prodat, až jednou.

Chtěl začít zcela nový život. Začal tím, že se přestěhoval do honosné vily, bez nábytku a špetky fantazie, jak ji zařídit. Na staré půdě našel knihu opředenou pavučinami. Opatrně odkryl dílo pavouků a přečetl si název knihy Jak se stát oblíbený.

Co se dělo potom? Napište příběh, povídku o tomto kouzelníkovi. Začátek si klidně upravte po svém, pokud budete chtít. Měl by vám posloužit jako návod, o čem by měla závěrečná práce být. Jistě tušíte, co se všechno stalo, když se kouzelník do knihy začetl, jak se jeho život změnil.

Očekávám práce hodné svou délkou Závěrečnou ročníkovou práci, dle školního řádu, to znamená zhruba devět palců. Bonusovými body podle kvality rozhodně šetřit nebudu.

Vezměte svá brka a změňte život ubohého kouzelníka, vaše práce si rozhodně vychutnám!

Vypracování

Krásný den, 

"Jaké to je mít život, který sám nechci? Jaké to je chtít něco, po čem toužím snad celý život, ale ne a ne to získat? Na to si můžu odpovídat každý den, každé ráno před zrcadlem. Protože takový je můj život. 

Není to pohádka, ani procházka růžovou zahradou. Cítím se sám, ať dělám, co dělám. Cítím se jako nicka." 

To byl úryvek z mého deníku, který jsem si dříve psával každý den. Od té doby už uběhlo přes pět let. Co se tehdy změnilo? Pojďme se vrátit do minulosti a podívat se, co zlomového se přesně stalo. 

Psal se rok 2012, byl sychravý den, začátek dubna. Přestěhoval jsem se ze své sluje do krásné vily, kterou jsem si postupně chtěl zařídit. Zrovna jsem nesl staré harampádí, nějaké lahvičky od lektvarů, na půdu. Při prohlídce jsem tam ještě nebyl, tak jsem netušil, co mě čeká. 

Byla to malá, zachovalá půda, na protější straně byla přidělána police a na ní ležela knížka. Položil jsem krabici a přiblížil jsem se k poličce. Knížku jsem uchopil, byla celá zaprášená, ale vazbu měla zachovalou. Foukl jsem na její úvodní stránku, abych věděl, co je knížka zač. Na obalu měla velkým úhledným písmem vyraženo Jak se stát oblíbený. Chvilku jsem přemýšlel, zda to byl osud, či nějaké kouzlo samotného Merlina, že mi seslal tuto knížku s velmi rafinovaným názvem. 

Vzal jsem si ji dolů, sedl si pod okno a knížku jsem otevřel. Na první stránce byly napsané divné znaky. Jedinému, čemu jsem rozuměl byla věta droboulince napsaná až dole. Až procitneš, pochopíš

Větě jsem vůbec nerozuměl, netušil jsem, co to mělo znamenat. Knížku jsem odhodil a smutně šel vybalovat. 

Postel jsem neměl, tak jsem spal na zemi. Tu noc se mi ale zdál podivuhodný příběh. Byla to směsice návodů, jak se cítit lépe. Jak hned odstartovat ráno den, během dne se usmívat, zajít se zkrášlit, v práci pomáhat ostatním, večer se jít podívat na film, či do galerie. 

Ráno jsem se vzbudil a cítil jsem se jinak. Že by knížka měla na mysli toto? Až se vzbudím, pochopím. Nedalo mi to a pár rad jsem ze snu zkusil. 

Ráno si otevřel okno, sluníčko krásně hřálo, zpíval jsem si ve sprše, udělal si skvělou snídani, oholil jsem si vousy, učesal vlasy, a vyrazil jsem do práce. 

V práci jsem se snažil všechny zdravit, držel jsem dveře ženám, učil se novým věcem, když jsem něco nevěděl, požádal jsem o pomoc kolegu, nikdy jsem ani nevěděl, kolik lidí vlastně náš institut zaměstnává. 

Lidé se sami se mnou dávali do řeči, ptali se, zda tu jsem nový a když jsem jim odvětil, že tu pracuji skoro deset let, nemohli tomu uvěřit. 

Po práci jsem vyrazil pěšky domů, potkal jsem běžkyni, která se na mě mile usmála. Za dlouhou dobu jsem neviděl, že by se na mě někdo mile usmál. 

Míjel jsem zverimex a tak mě napadlo, že bych si mohl koupit mazlíčka. Sovu má každý novic, já si koupil želvu. Nesl jsem si ji v koupeném akvárku a když na mě pohlédla jejíma očima, myslel jsem, že na místě roztaju. 

Doma jsem ji umístil na čestné místo na stole, večeřeli jsme spolu, ona salát já salát. Když byl čas jít spát vzal jsem si ji s sebou do ložnice. Byla tu pro mě, naslouchala mi. 

Tu noc jsem nemohl usnout, byl jsem nabytý dojmů, co se vše za ten den odehrálo. Napadlo mě znovu nahlédnout do té knížky. 

Sešel jsem o patro níž a našel knížku pohozenou u okna, přesně tak, jak jsem ji předtím odhodil. Sedl jsem si pod okno a knížku otevřel. 

Na první stránce už nebyly divné znaky. Byl tam popsaný můj sen. Jakoby se to mělo stát, ten sen se mi měl zdát. Otočil jsem stránku a byla tam ilustrace mé želvy. 

Chtěl jsem hledět dál, ale stránky byly prázdné. Jakoby knížka už nic více neměla co říci. 

Pak jsem si to uvědomil. Knížka není to, co mi nejvíce mělo pomoci, myslel jsem si, že v ní bude nějaký super návod, jak budu oblíbený a slavný. To my si tvoříme, čím budeme a pokud věříme v to, jací budeme. Můžeme takoví být. 

Knížku jsem uložil do mojí nové knihovny a vždy na ní rád hledím, protože mi pomohla a to ji nikdy nezapomenu. 

--

Děkuji za předmět! 
Susan Bouchy