Zadání domácího úkolu

Tak mi milí studenti, jste zvědaví, co jsem si na vás vymyslela?
Ale nemusíte se bát, budete jen psát ;)

Vaším úkolem bude stvořit zcela novou legendu. Nechci po vás, abyste se kdekoli inspirovali, natož opisovali... Jakékoli takové zjištění budu velmi přísně trestat.
Avšak vím, že jste šikovní a tak to jistě zvládnete bez cizí pomoci..
V legendě by se měl vyskytovat Artuš a alespoň ještě jedna další postava, o které jsme se učili... zbytek si můžete kompletně vymyslet, dodržujte však zasazení v době a charaktery postav, nechci žádné střílečky, ale pěkný příběh, který by se skvostně vyjímal mezi ostatními Artušovskými legendami, které budeme příští rok probírat...
Minimální délka jest 10 palců... kdo bude mít příběh kratší, stihne ho snížení známky a má nelibost. ;)

Vypracování

Artuš a laň

Povím vám příběh dávno zapomenutý, který ještě nebyl vyprávěn v žádných hodovních síních ani u táborových ohňů. Tento příběh si šeptá vítr v korunách stromů a já, bard Jaskir, jsem ho tam pro vás sesbíral. Poslyšte příběh o králi Artušovi, jenž kdysi chodil naší zemí, a bílé lani. Není to příběh plný lítého boje a hrdinských činů Velkého krále, snad proto upadl v zapomnění. Vypráví o jedné noci, o noci při svátku Beltaine, kdy Velký král byl ještě mlád, jeho jasnou hlavu netížily žádné starosti a chmury, chtěl si jen užívat svátek jako všichni mladí, což se mu ale nepovedlo. Protože kdyby to byl příběh tuctový, nešeptá si ho vítr v korunách stromů a zmizí jako stovky dalších příběhů.

1. sloka: Setkání s laní, předpovídá setkání s paní
Projížděl právě lesem a skoro usínal v sedle. Občasné klopýtnutí koně svědčilo o tom, že i on by potřeboval odpočinek a vodu. Koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil hlavu tím směrem a spatřil bílou laň, jak mizí v lese. Trhl sebou a probral se z polospánku. To není možné, pomyslel si, to se mi zdálo. Přesto stočil koně směrem, kde přelud laně zmizel. Narazil na potok. Jeho kůň sehnul hlavu a začal pít. Sesedl a poklekl o kousek výš proti proudu. Nabral do dlaní chladnou vodu a napil se. Obklopoval ho zelný příkrov stromů a vůně lesa. Podíval se o něco výš a musel si protřít oči. Byla tam. Opatrně nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej. Ani teď nezmizela. Skláněla hlavu k vodě, kterou občas zčeřila kopýtkem, snad se prohlížela ve vodní hladině. O bílých laní mu vyprávěli, když byl malý. Prý na sebe umí vzít podobu krásné ženy. Vyberou si muže a tomu se pak ukazují v té nebo oné podobě. Jako laně nosí lovcům štěstí, jako ženy hledají milence. Nevěřil tomu. Jeho rozum těmto povídačkám odmítal věřit, ale srdce ho v tomto směru občas zradilo. A to by nemělo, jeho nová víra odsuzovala staré bohy a bytosti, ale on si zkrátka nemohl pomoct. Vycvičeným pohybem a naprosto tiše sáhl po luku. Pokud je to přelud, tak zmizí a nic po něm nezůstane. Napjal tětivu, zamířil, vypustil šíp a laň byla pryč. Potřásl hlavou a znovu si umyl obličej. Přece se mu to nemohlo celé zdát. Vydal se k místu, kde předtím stála. Na oblázkovém břehu našel tři kapky krve. Prohledal okolí a nalezl šíp s krvavým hrotem a několika bílými chlupy. Tak přece se mu to nezdálo. Nemělo smysl zvíře pronásledovat, je už někde za kopcem, šíp ho jen škrábl. Vzal koně za uzdu a vrátil se na cestu.

2. sloka: Prozraď mi svoje jméno, jsi krásná a tajemná
Hostina u barona z Amesbury byla skromná, pán domu by rád hodoval alkoholu a přejídání, ale Amesbury byl chudý kraj a jeho pán také. I tak byl baron i jeho paní skvělými hostiteli, jejich dvůr byl proslulý místem, kde se scházeli ti nejlepší bardi země. A na této hostině bylo skutečně něco, co odvádělo pozornost od skromné tabule. Neznámé cizince, která na hostinu zavítala, říkal baron paní z Fia Rua. Občas se objevovala u baronova stolu a poslouchala bardské písně. Prý téměř nikdy nemluvila, jen občas zazpívala. Artuše usadili na čestné místo u stolu, odkud měl dobrý přehled. Pozoroval ji, jak poslouchá píseň s přivřenýma očima. Občas si shrnula neposedný téměř bílý pramen z čela. Nebyla vyloženě krásná, ale měla v sobě něco, co v mužích bouřilo krev. Náhle otevřela oči a podívala se přímo na něj. V tu chvíli mu přišlo, že ty oči už někde viděl. Zatleskala končícímu vyprávění, zvedla se od stolu a  přešla doprostřed místnosti. Zvedla ruce, aby si vyžádala klid. Hosté jako kdyby věděli, co přijde, ihned ztichli. Začala zpívat. Měl pocit, že slyší vyprávět stromy a říčky o odcházejících starých časech země. Člověka to nutilo k slzám. Lidé ji odměnili velkým potleskem. Uklonila a sedla si zpět. Bardské klání pokračovalo. Naklonil se přes stůl k ní. „Bylo to krásné, paní,“ ale ona se jen usmála. „Jak se jmenuješ, paní?“ naklonila k němu hlavu, její dlouhé bílé vlasy ho polechtaly na předloktí, ale neodpověděla, jen se na něho dál usmívala a položila si prst přes ústa a naznačila, aby byl ticho. Toho večera nemohl usnout. Z hostiny se vytratila jako pára nad hrncem, tak jako ji neviděl přicházet, neviděl ji ani odcházet. Dívka, která mu ten večer dělala společnost a ještě před hostinou se mu zdálo krásná a plná, ho najednou otravovala. Vzal si na sebe plášť a zmizel do noci a nechal ji v komnatě beze slova vysvětlení.

3. sloka: Kdo miluje v lese, své srdce neunese

Každoroční oslava svátku Beltaine, letos nebyl králem, tím byl zvolen před dvěma lety a stalo se něco, o čem nechtěl s nikým mluvit. Ach, Morgaine, proč nám to neřekli. Od té doby stále častěji přemýšlel o nové víře, až ho rozum přesvědčil k ní přestoupit. Ale srdce, to říkalo něco jiného, snad proto tu právě byl, když tu neměl co dělat. Přesto ho záře ohně a taneční kroky pružných těl stále lákaly. Zlobil se proto na sebe. Seděl u ohně, pozoroval okolí a zpíval spolu s ostatními písničku o Králi Jelenovi a jeho družce. Nebyl zrovna dobrý zpěvák a zrovna teď měl vyschnuto v hrdle. Koutkem oka a smysly lovce zaregistroval pohyb a před očima uviděl číši podle vůně s medovinou a drobnou ruku, která mu ji podávala. Zvedl hlavu. Jejich oči se setkaly, a pak jen viděl mihnout se bílé vlasy ve tmě. Vyskočil od ohně. Sledoval ji, ale ztrácela se mu v davu. Ne, spíš si s ním hrála a chtěla se mu ztrácet v davu. Vedla ho směrem k lesu. Rozhodl se na její hru přistoupit. Vešel do lesa. Chytla ho za ruku a stála k sobě za strom. V měsíčním světle viděl její oči, byly v nich jiskřičky. Políbila ho. Roztrhla mu košili. Jejich ruce se propletly, a pak i těla. Voněla mateřídouškou a lesem.
Leželi si v náručí, pozorovali hvězdy a od úst jim stoupaly obláčky páry. Bloudila mu prsty po krku, až narazila na řetízek, na kterém visel křížek, znamení nové víry. Pozorně si ho prohlédla. Pak odvrátila hlavu.
„Jak se jmenuješ?“ vydechl jí do vlasů.
„Feaih.“
„Odkud tě znám Feaih?“
„Z dětství a z lesa.“ Otočil ji k sobě a tázavě se na ni podíval. „Vzpomeň si na to, co ti vyprávěla chůva, když si byl malý.“
„Feaih, nedělej si ze mě srandu.“ Sklouzl ji rukou po boku a nahmatal šrám. „Co to tu máš?“
„Vzpomeň si na bílou laň u potoka a šíp. Podepsal sis mě.“ Nevěřícně se na ni podíval. „Jsem to, v co odmítáš věřit. Jsem to, co tvoje nová víra zakazuje.“ Zamrkal a snažil se to srovnat v hlavě, ale teď se mu rozumu nedostávalo, byl v koncích. Copak se dá spolehnout na srdce?
„Proč, Feaih?“ vykřikl zoufale.
„Protože jsi dítě své země, dítě staré země a ta na své děti nezapomíná, i když ony zapomínají na ni. Náš čas končí. Tvá nová se přes nás převalí jako vlna.“ Ukázala mu jeho vlastní křížek, který držela v ruce. Ani nevěděl, jak mu ho sundala.
„Proč si nepřišla dřív. V tebe bych dokázal věřit. Je mi to líto, Feaih.“
„Neboj se, dokud bude někdo, kdo si o nás bude vyprávět, přetrváme. Pusť novou víru do svého srdce, protože tam je dost místa pro všechny.“ Připnula mu křížek zpátky na krk a zároveň ho i políbila. Jejich těla se znovu propletla, ale už to nebylo tak uspěchané.
Mlžný opar začaly protrhávat první paprsky slunce. Sklonila se nad ním a naposledy ho políbila. „Nezapomeň, že jsi synem své země.“
Probral se s podivně krásného snu, který se může zdát jen o noci Beltaine. Mezi stromy uviděl mizet bílou laň. Usmál se, při noci Krále Jelena se i sny mohou stát skutečností.

Tak končí příběh sebraný v korunách stromů a zapsaný rukou barda Jaskira. Snad se příliš nehodí mezi velké činy slovutného krále Artuše, a proto byl zapomenut a zpíval si ho jen vítr. Však byla by škoda, aby byl zapomenut, neboť ukazuje mládí Velkého krále a jeho pochyby. Odkazuje nás také na to, že pokud chceme, může být lidské srdce bezbřehé a otevřené. A kvůli něčemu novému se nutně nemusíme vzdát starého, neboť vždy se dá najít most, který to překlene. Pokud chceme.