Zadání domácího úkolu
Napište povídku o nějakém bystrozorském případu, v níž použijete
následující: krádež hůlky, napadení ministra kouzel, zmutovanou sovu, záhadu zamčeného kufru, vypíchnuté oko, nalezený deník a pomoc přítele.
A aby jste věděli, že i bystrozor má srdce, tak kdo bude mít extra problém s touto esejí, může mi napsat do kabinetu a domluvit se na individuální úpravě zadání eseje...
Vypracování
Veronica si prohrábla své vlnité kadeře a zašklebila se na svůj odraz v zrcadle. Před ní stál další bystrozorský den. Přestože byla bystrozorština práce věru strhující, náročná, únavná, vysilující, dlouhá - dobře, zkrátka se jednalo o pořádnou práci! - vždycky ji jaksi... naplňovala? Když ráno vstala, chodila do práce vždy s nadšením malého dítěte. Když z práce odcházela, sršela pozitivní energií a těšila se na další den. Tak jo, lhát se nemá. Když ale tahle bývalá zelená nesnášela ranní vstávání a dlouhé směny! Jenže takhle to chodilo už bezmála deset let.
"Deset let," řekla Veronica polohlasem svému odrazu v zrcadle, "to už je pořádná doba. Jak moc velký odznak budu mít za dvacet - ne! - třicet let?" Na chvíli se zasnila. "Možná ho budu mít přes celou hruď a bude vypadat jako středověké mudlovské brnění!" To už vyprskla smíchy. Kdepak, ten jeden odznáček na pravé hrudi za vyřešení mimořádného případu jí asi bude stačit na celý život! Ostatně, i starší bystrozoři jí tvrdili, že mimořádných případů je tak poskrovnu, že připadá jeden na každého šestého bystrozora. Takže když před několika měsíci začala s hrdostí nosit na hrudi stříbrný odznak, tolik podobný tomu bradavickému za prefektské povinnosti, nedělala si zbytečné iluze, že by dostala další.
"Hm, to máme klíče, hůlku, úchylný kabát, klóbrc... ještě něco, Nukoško?" To se obrátila s dotazem na svou sovu. Nukoška byla puštík obecný, tak trochu cáklá sova, která jednoho krásného dne, když doručovala dopis mistrovi lektvarů, vletěla i s dopisem přímo do bublajícího lektvaru. Nejenomže jí z toho vypadalo mnoho pírek, která jí už v životě nenarostla, ale taky se jí hned vedle zobáku vytvořil druhý, relativně menší než původní. Veronica se v životě nedozvěděla, do čeho to sova vlastně spadla, stejně jako se mistr lektvarů nikdy nedověděl obsah dopisu. A tak to prostě v životě chodí, pořád samá záhada.
"Tak když nic neřikáš, tak asi dobrý," houkla si Veronica víceméně pro sebe, jako kdyby sově vyčítala, že neumí ani se dvěma zobáky mluvit, a s hlasitým prásknutím se přemístila.
Na Ministerstvu bylo zase rušno. Z Odboru záhad se už podruhé za tento měsíc něco dostalo na povrch a byla z toho spousta papírování. Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, kam mimo jiné spadalo i Ústředí bystrozorů, z toho nebylo o moc víc nadšené. Navíc se zrovna dneska zdálo, že na povrch se tentokrát nedostala jen lehce zpochybnitelná informace, ale rovnou i... no, nikdo vlastně přesně nevěděl co, ale bylo to cosi!
"Takže," začal hlavní hlavoun všech hlavounských bystrozorů, "Williamsová jde jako vždy pozdě." Veronica se s omluvným úsměvem vyloudila ze skryta stínů a posadila se na své čestné místo po hlavounově pravici.
"TAKŽE se zase něco tajemnýho dostalo na povrch. Jo, je to zase něco, o čem nám tajemňáci ani nechcou říct, jak to vypadá..." Místností se ozvalo nakvašené brblání několika bystrozorů. Ten blonďatý, jistý pan Breckinridge, sděloval svému parťákovi, Swallowovi, jak ho na nějaké móresy z Odboru záhad teda profesorka Malrinová na škole nepřipravila a že on to teda jako nebude trpět. Slečna Phillipsová byla naopak toho názoru, že čím míň se toho o tom čemsi ví, tím líp. Paní Daleyová ji za její výrok málem hodila květináč ze stolu na hlavu. Ale prošla bystrozorským výcvikem, takže se v poslední vteřině ovládla.
Naproti tomu Veronica seděla naprosto klidně. Z jejího lehkého úšklebku na tváři chytal pana Zďáblíkova tik v oku. O pana McBravea se už pátým rokem pokoušela mrtvice, ale ani jeden neměli tu odvahu jí ten úšklebek z tváře sundat. Tak ji jenom tiše pomlouvali v kanceláři vedle.
Slečna Cinerea si nejprve chtěla s někým popovídat, pravda. Nastálá situace jí hlodala v myšlenkách už nejméně půlhodiny. Vlastně si z toho okousala už tři nehty na pravé ruce. Jenomže její parťačka zahynula předminulý rok na temnou kletbu a ona se samou zahořklostí odmítala s kýmkoliv jiným bavit.
Nejvyšší hlavoun bystrozorů se snažil tlachání svých podřizených uklidnit. Prudce třikrát bouchl pěstí do stolu, ale to se přestala bavit jen dvojička vedle. Pro jistotu tedy zařval. Teď už se bavili jen dva nejnovější přírůstky v bystrozorských řadách, které hlavoun uklidnil kouzlem Silencio. Někdy ho jeho povolání děsně vyčerpávalo...
"Takže," začal svým oblíbeným slovem, "máme za úkol najít to něco. Nevíme, jakou má formu. Nevíme, jestli se dokáže v něco proměnit. Nevíme, jak chodí, co dělá, proč vůbec utíká za mudly... No prostě toho nevíme hodně. Ale abysme si zas netrhli ostudu jak minule, děcka, to by bylo špatný, rozdělíme se na skupinky. No, co tak vejráte, však to znáte. Parťáci s parťákama, samostatný jednotky se svýma frňákama a něco mi, prosimvás, o tem něčem zjistěte. Chci detailní popisy, důkazy, svědky, doličný předměty... Bez toho se vůbec nevracejte!" Občas uměl být hlavoun pěkný tvrďas.
"A, Williamsová!" zavolal za odcházející hnědovláskou. "Vy se mi sem hezky vraťte, pro vás mám něco speciálního!"
"Nó?" ozvalo se z dívky protáhle, jako by čekala nějaký hrozný úkol. Třeba přečištění záchodů. To ona když se přejedla Bertikových fazolek...
"Vy mi půjdete udělat exkurzi do školy. Takovou přednášku, víte. Jako každej rok, jo, klasika, Bradavice, čtvrtý ročník toho jejich kurzu bystrozorskýho, či co -"
"Přípravný kurz - bystrozorství, pane," dovolila si ho přerušit.
"No, třeba. Ta pěkná profesorka, teda, chtěl jsem říct, no, nedívejte se na mě jak na vola, Williamsová! Kde jsem skončil... Jo! Zkrátka ta... esmeralda zase požádala o přednášku. Díval jsem se na rozpis služeb a jste jediná, kdo za celých deset let služby nepřednášel. Vy to máte prostě jasné!"
"Ale pane, co můj druhý rok služby?"
"He?"
"No druhý rok služby," odvětila Veronica o poznání netrpělivěji, "to jsem přece přednášela. A víte, jak to dopadlo - půlka těch dětí měla silně traumatický zážitek, že v následujícím roce se k nám na ústřednu nepřihlásil skoro nikdo."
"No a co mě to zajímá? Máte přednášet, tak budete přednášet! A teď ven, huš, huš!"
"To je tak, když hlavouna bystrozorů dělá prodavač kradeného zboží z Obrtlé," procedila při odchodu mezi zubama Veronica.
"Prosim?"
"Nic, nic," ujistila ho, "to se jen rozmluvuju, abych pak uměla dobře artikulovat na přednášce, to víte!" Na hlavouna pak vrhla poslední letmý pohled a s prásknutím se přemístila.
Na hradě ji přijali, jak očekávala. Ředitel přiběhl dokonce i před pozemky, div že jí do chřtánu nenalil bylliný čaj. Profesorka Malrinová svou někdejší studentku přivítila s chladivým nezájmem a doprovodila ji do příslušné učebny.
Děti už vzorně seděly v lavicích. Veronica viděla nejen kravaty zelené, ale i modré, žluté, červené - co? fialové kravaty taky?
"Poslední módní vlna," pokrčila rameny profesorka, "zaměstnanci a profesoři ve svých studentských létech nestíhali studovat, tak teď musí učivo dohánět!"
Veronica tento nový trend těžce nepochopila a zeptala se nejbližšího starého studenta s fialovou kravatou, jestli ho baví furt propadat. Sdělil jí, že tady nemá potřebu sedět, když ho uráží ňáká odznáčková káča, a zuřivě odkráčel pryč.
Jinak ale přednáška probíhala podle jejích představ. Kyselé tváře studentů jen občas pocukávaly, když prohodila místní vtípek. Studentka v přední lavici dokonce psala křížovou šifrou na papír, že ji to tu nudí. V šifře ale měla chybu a napsala tak, že ji to nutí. Další student zase vyrýval do lavice nějaké znaky, což měly být zřejmě jeho iniciály. A studentka v zadní lavici u okna si vymačkávala uhry z obličeje a smála se, když jí jeho obsah dostříkl až na kamarádku v lavici vedle.
Zvenčí šel příjemný jarní vzduch a Veronica si pomyslila, že by toho určitě zvládla vypozorovat víc, kdyby se nemusela soustředit na vlastní výklad.
Po přednášce za ní přišly dvě studentky. Veronica vlastně měla namířeno zrovna ke krbu, aby ze školy co nejrychleji vypadla, ale situace obou z nich se zdála být naléhavá.
Jedna se ptala, jestli bystrozoři umí uhádnout, co se skrývá v zamčeném kufru. To Veronicu upřímně rozesmálo.
"A jak bychom to, prosímtě, dělali?" kroutila hlavou.
"No já to třeba umím!" odpověděla žákyně a položila svůj kufr na zem, aby na něj všichni přítomní dobře viděli.
"Ale to není fér, je to tvůj kufr, tys do něj své věci ukládala. Je jasné, že víš, co tam je!"
"A jak víte, že to vím?" Tahle dívčina se zdála Veronice až nějaká moc přechytralá. A Veronica děsně nesnášela chytrolíny.
"No tak povídej, co máš v tom svém kufříku," loupla po studentce očima, jako by ji to najednou všechno hrozně obtěžovalo.
"Tohle je totiž zvláštní typ kufru. Je zamčený, zkuste," ponoukla Veronicu, která si opravdu ověřila, že kufr prostě nejde otevřít, "tak vidíte, a teď se podívejte. Otevřu kufr jednou rukou a ještě vám povím, co je uvnitř - gumová kachnička!"
Veronica se už ani nešklebila. Jen bedlivě pozorovala, v čem může být ten fígl, ale než si stihla čehokoliv všimnout, otevřel se najednou kufr a v něm opravdu byla...
"Gumová kachnička," zašeptala Veronica udiveně. Pak otřepala hlavou, asi aby se vzpamatovala a řekla, že je to tedy opravdu záhada.
Teď ovšem přišla řada na dívenku druhou. Prosila mladou bystrozorku, aby byla tak hodná a našla její ztracený deník. Že prý má podezření, že jí ho někdo odcizil.
"Jenže, holka, já jsem bystrozor, ne soukromej detektiv!"
"Paní, prosím! Až někdo okolo hradu uvidíte růžový deník se zelenými listy, tak ten je můj!" Veronica, ač nerada, nakonec odsouhlasila a o půl hodiny později už si to kráčela okolo hradu a hledala známku knížky.
A pak uzřela - pod nedalekým stromem ležel přesně onen popisovaný deník. Nespokojeně mlaskla - jako kdyby si ta holka neuměla dávat větší pozor!
Deník vypadal opravdu poněkud extravagantně. Ostře růžové desky dráždily oči, takže Veronica raději knížku rozevřela. Jistě že věděla, že není moc slušné dívat se do cizích soukromých věcí, jenže copak za to mohla, že někdo chce najít takový ošklivý deník? Vlastně to vůbec nebyla její chyba! A deník ani nebyl pojištěn kouzly proti otevření, tak co!
V deníku byly popsané jen dvě zelené strany. To Veronicu poněkud naštvalo, neboť se ani nedočetla nic zajímavého. A když si ještě vybavila své poznatky z Písmozpytu, který onehdá studovala v Bradavicích, nevykazovalo písmo ani žádné známky patologickch jevů u pisetele a vlastně se zdálo, že autorka bude osoba empatická, citlivá a sebevědomá.
Třebaže měla Veronica pocit, že jí něco uniká, nechtěla deník dál řešit. Až do doby, než se na prázdném listu objevilo slovo.
Hele
Veronica se nejprve zamračila, pak se rozhlédla vlevo i vpravo, ale ačkoliv nikoho neviděla a neměla u sebe ani brk, kterým by napsala odpověď, deník stále mluvil. Nebo psal?
Nevracej mě prosím té holce
Cože? Podivila se Veronica. O jaké zakletí se jedná? Mohl by snad deník být viteál? Pak by se ale snažil sjednotit s ostatními střípkami duše majitele, ne? Co když je v deníku zakleta jen něčí duše. Nebo snad existuje deník, který hýří vlastním životem? Proč se pokouší vůbec deník o komunikaci? A proč ho nemám vracet té dívce?
Drobí na mě!
Tohle je ale opravdu zvláštní. Co za marnivý deník to je? Že by v něm byl proklet nějaký šlechtic?
Ať jdeš kamkoliv, neopouštěj mě!
Veronica si povzdechla. Tohle bude chtít hlubší prošetření. Holce pošlu sovu, že jí byl deník odebrán pro další zkoumání a na ústředně třeba už přijdou na toho kecálka.
Haló? Haló?
Veronica nedbala slov, která se objevovala na prázdných listech deníku. Dokonce se ani nepohnula, aby vytáhla brk a odepsala. Vlastně chtěla mít už všechno co nejdřív za sebou a taky měla obrovskou chuť na čokoládu. Bez ohlasu se přemístila na Ministerstvo.
Na Ústředně bylo nezvykle mrtvo. Nikdo z jejích kolegů se očividně ještě nevrátil. Ale stejně, kde byl hlavoun?
V mezičase tedy sepsala protokol o nalezeném deníku a nechala ho v kanceláři Oddělení nepatřičného užívání kouzel. Doufala, že tentokrát někdo deník nezahází tunou popsaných pergamenů, protože to se stávalo celkem běžně.
"Á, Williamsová!" ozval se za ní hlavoun.
"Pane?"
"Dneska se na Ministerstvu dějí děsný věci. Nejdřív mi někdo odcizil hůlku, zatímco jsem řešil únos našeho ministra!"
"Únos ministra kouzel, pane?" loupla po něm zvědavýma očima. Kdo by na půde Ministerstva dokázal unést samotného ministra kouzel? Taková ostuda!
"No, ovšemže, Williamsová, že se tak blbě ptáte... Naposledy ho viděli, jak si šel odskočit na záchody blízko Odboru záhad a od té doby se pohřešuje. Takže je přece jasný, že ho někdo unesl!"
"Aha," pokrčila mladá bystrozorka rameny. Víc už ji vzrušovala informace, že se k palačinkám podává čokoláda.
"Aha? No běžte to snad řešit! Od toho jste prošla bystrozorským výcvikem, abyste někoho dokázala najít! Celý kouzelnický svět nyní leží na vašich bedrech, tak mi tady nevykládejte nějaké protivné aha, Williamsová!" To už hlavoun hlasitě řval. Jedna jeho slina dopadla na Veroničinu tvář. S odporem si ji setřela, ale stále zůstávala klidná.
"Promiňte, pane, ale obávám se, že k hledání ministrů kouzel jsem trénink neabsolvovala." Mezi slovy dělala dlouhé pomlky, zatímco pomalu kráčela kolem skříně v hlavounově kanceláři. "Vlastně jsem shledala více zajímavým vaši skříň. To je ruční výroba?" Schválně přitom volila vybranější slova.
"Nevím, co to tady nacvičujete, Williamsová, ale jo, je. Dělal mi ji na zakázku jeden kamarád."
"Hm," dotkla se bystrozorka nenápadně skříně, "není moc dobře opracovaná." Jako by ji někdo dělal narychlo, dodala si v hlavě. "Slyšela jsem, že jilm se špatně zpracovává..."
"Ale tohle je osika, tak si už nechte těch keců a jdetě řešit důležitější věci než složení mojí skříně!"
Veronica se dlouho zahleděla na špičku prstu, kterým se dotkla skříně. Nic. Místo toho na skříni, od místa doteku se začala šířit černá barva, která brzy pokryla celou skříň a spustil se příšerný alarm.
"U Merlina, Williamsová, vy jste fakt kazisvět! Jak se ten krám vypíná, jak to jen ten Martin říkal..."
Během nehorázného randálu vyvolaném alarmem zkusila použít zaklínalo Alahomora na skříň. Překvapivě fungovalo. Mnohem větší překvapení však naskýtal pohled na ministra kouzel svázaného ve skříni a pravděpodobně spícího celou dobu od začátku pátrání. V koutě se válela i, jak Veronica rozpoznala, hlavounova hůlka. Ten teď měl co vysvětlovat.
"Škoda, že vaše alibi bylo to, že vám někdo odcizil hůlku. Jaksi se nemůžete bránit, co," usmála se na něj jízlivě a připoutala ho magickými pouty.
Hlasitý alarm mezitím přilákal ostatní pracovníky Ministerstva, kteří si naivně mysleli, že houká proto, že se našel únosce ministra. Inu, v podstatě ano.
Brzy na ústřednu doběhli i zbylí bystrozoři a začali si dávat dvě a dvě dohromady. Do toho jim ještě Veronica dovyprávěla zbytek a najednou byl každý o něco chytřejší.
"Takže hlavoun vážně kdysi dělal na Obrtlé?" otázal se bystrozor McBrave.
"No, ovšem. Jednou se mi do rukou dostaly záznamy největších škodníků na Obrtlé a já narazila na spis, který byl magicky upravený. Když jsem s tím zašla k odeklínači, což byla má dobrá kamarádka Andy Topher, podařilo se jí rozluštit původní text. Společně jsme pak napsali na Ministerstvo, ale protože úředník, co měl dopisy na starost, ho odmítal řešit kvůli jeho averzi k odeklínačům, tak mi byla tahle pomoc od přítele k ničemu," vysvětlila Veronica.
"No to je mi ale povedený demokratický systém! Diskriminace na základě povolání? To je ták starobylé," mínila slečna Phillipsová.
"Spíš co ten deník? Hlavoun měl úzký kontakty s lidma na Oddělení pro nepatřičné užívání kouzel. A když jsem se tam stavoval před chvilou, samosebou že se jen ujistit, jestli se v nějaké skříni neschovává třeba belgický ministr kouzel, že jo, deník jsem nenašel!" pověděl ostatním pan Swallow.
"A tak to prostě v životě chodí," nadhodila Veronica po chvíli, "pořád samá záhada."
