Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

PRVNÍ AKCE
Dříve, než vám povím svůj příběh, asi bych vám měla říct něco o sobě, ne?
Mé jméno je Madidess Leevian a v současnosti je mi něco okolo 25 let. Fakt, nekecám! No, dobře, je mi 27 let, ale nikomu to neříkejte, ano? Možná bych si připadala stará. I když, jak se tak koukám na svý zjizvený kolegy, tak jsem na tom ještě dobře. Víte, pracuji na Ministerstvu kouzel. Zatím ne oficiálně. Dostudovala jsem Bystrozorskou akademii a tak jsem tam jen na zkoušku, chápete, zatím jen něco papíruju a dělám bystrozorům druhé housle a když je něčím zaujmu, tak budu povýšena a stanu se bystrozorem, jako mí kolegové. Však víte! Akce, napětí, vrahové a lupiči, černokněžníci všeho druhu, wow!
Jenže, zkuste někoho něčím zaujmout, když celý den sedíte v kanceláři nějakého arogantního introvertního chlápka, sepisujete různé papíry, jiné mu zase předáváte a také rozesíláte podepsané fotky jeho obdivovatelům. Fakt horor! Jak bych asi tak měla na vedoucího oddělení, pana Eastwarda, udělat dojem, když se vlastně k ničemu nedostanu? Mám mu zkusit podlézat a dělat, co se mi řekne a skládat mu komplimenty? Mám ho zkusit uplatit (ne, na Ministerstvu se uplácet nedá, to mě jen tak napadlo!)? A nebo mám sebrat veškerou odvahu, zajít za ním a sebevědomě říct, že já prostě CHCI být bystrozor? Mám ukázat Eastwardovi, že ten bystrozor, kterému dělám sekretářku (oni říkají, že jsem "bystrozor v učení", haha!), je úplně neschopný (vždycky si snad deset minut zavazuje boty, argh, nechce, aby při boji se spravedlností zakopl a dlouho se ujišťuje, že mu nikde netrčí ani kousek tkaničky!) a měl by ho poslat do důchodu (no a co, že má teprve 42) a nasadit na jeho místo někoho schopnějšího. Třeba mě. A nebo Linn. Jo, to jsem ještě neřekla? Linn tu pracuje taky. Ale ona má větší štěstí. "Její" bystrozorka se jmenuje Peggy, je jen o pár let starší než já a má moc fajn názory. Je s ní zábava. No a Linn jí pomáhá a myslím, ne, vím, že si s Peggy rozumí rozhodně víc než já s... Fernandem? Francisem? Floreanem? Jak se, u Merlina, ten chlap jmenuje? No, a nebo by místo Linn na místo novýho bystrozora mohli dosadit mě. Jo, to spíš, protože jsme přece jenom starší než Linn!

V den, kdy to všechno začalo, jsem byla dost rozladěná. Bylo to proto, že jsem celý den seděla zavřená v místnosti a sepisovala nějaký přehledy trestanců a zápisy ze všech těch úžasných akcí, které Felix (jó, tak se jmenuje!) zažil. Venku bylo docela horko a protože já tyhe vysoké teploty moc v lásce nemám, ještě ke všemu jsem byla sama a nudila se, brzo jsem začala mít špatnou náladu. A nespravil jí Felixův příchod.
Vešel do místnosti, svůj těžký zimní plášť, který neodkládal ani v létě (nechápu!) odhodil na věšák, tašku se svými věcmi hodil na stůl, vedle ní pohodil krabičku s hůlkou a z tichým prásknutím dvěří zmizel do své pracovny. Ani mě nepozdravil. Asi se mu zase nepodařilo chytit toho černokněžníka, který se vloupává do domu bohatým čistokrevným kouzelníkům a krade jejich rodinné poklady (mezi námi, ty krámy zas až takovu cenu nemají, viděla jsem je na kouzlofotkách v zápisech, nějaký starý zrcadlo a nádobí, svítilny, šperky, ale víte, tihle kouzelníci si na svůj majetek potrpí a když jim ho někdo bere, tak jsou naštvaní a když jsou naštvaní, tak posílají petice minsitrovi). Už potřetí se mu to nepovedlo. Dle mého názoru by stačilo, kdyby s sebou netahal ten ohavně tlustý plášť a obrovskou kabelu plnou mudlovských kravin. Pak by běhal rychleji a nebyl by tak rychle zadýchaný. Ale on o tom nechtěl ani slyšet. Vždycky říkal, že za to může někdo jiný - tuhle jsem mu udělala špatné kafe a jemu bylo špatně, jindy mu zas specialista na hůlky špatně seřídil hůlku a Felix nemohl pořádně provádět kouzla, a nebo mu "někdo" špatně ohrnul kalhoty (no, kdo asi?) a on si pak nohavice přišlapával a zakopával o ně.
Přiznávám se, že jsem měla z jeho počínání jakousi škodolibou radost. Věděla jsem, že bych ho asi neměla dráždit, ale já jsem obdržela nový případ pro něj! Proto jsem vešla do jeho kanceláře, pozdravila ho se strojeným úsměvem a hodila před něj na stůl obálku, kterou přinesla sova. Felix ji rozbalil a netvářil se nadšeně. Velmi nenápadně jsem se mu podívala přes rameno - v nějakém obchodu na Příčný údajně prodávají vadný lektvary. Není to spíš případ pro obchodní komisi? Pak jsem si ale všimla dodatku - majitel má podezření, že byly lektvary očarovány podezřelým mužem, který ho vydírá a neustále se mu poflakuje po krámě. Aha. No, myslím, že Felix si nemyslel, že je ten případ něco extra, ale mě to přišlo fajn. Felix tam nemusel běhat (nehrozilo, že by spadnul a nikdo po mě nechtěl, abych mu odnesla potrhaný věci k někomu, kdo je zašije).
Bystrozor vztekle hodil obálku na stůl. A nezvedal se.
"Vy tam nepůjdete?" zeptala jsem se opatrně, loupl po mě pohledem.
"Mám tam skočit místo vás, víte, já..." dodala jsem rychle a s nadějí v očích doufala, že řekne, že ano, že bych mohla být tak hodná a jít tam místo něj. Hurá, hurá, hurá! Vypadnu z kanceláře, tralalala!
"Ne," řekl velmi stručně a jeho slova mě zchladila jako ledová sprcha.
"Cože?" otázala jsem se nepříliš inteligentně.
"Ne," zopakoval, pomalu se zvedl, opět se nasoukal do kabátu, popadl tašku a kolébavým vyšel ze dveří. Já si celkem nešťastně sedla zpět na židli a pokračovala ve vyplňování nějakých papíru.

Trvalo mi asi deset minut, než jsem si uvědomila, že na stolku leží něco, co tam nemá být. Nějaká vínová krabička se stříbrnými ornamenty. A kruci. Otevřela jsem ji a zjistila, že uvnitř je asi 12 palců dlouhá jilmová hůlka. A věděla jsem moc dobře, komu patří. No do testrálí ohrady, Felix si tu nechal hůlku, základní výbavu každého bystrozora.. Co bystrozora, kouzelníka! To je tedy situace, Felix je bez hůlky úplně nahraný. No fakt, nechci být ošklivá, ale myslím, že svazovací formule jsou to jediné, co ovládá.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Nechám ho, ať jde bez hůlky, třeba se mu taková lehká mise nepovede a pak bude mít problémy, že je nezodpovědný. Ale to by se mu mohlo něco stát a to jsem nechtěla. Neměla bych z toho dobrý pocit. Takže jsem se rozhodla, že mu hůlku doručím. Proto jsem popadla krabičku, zaběhla k šéfovi oddělení, rychle na něj zahučela, že se omlouvám, ale Felix (já mu budu říkat křestním jménem, víte, příjmení má děsně složitý!) si tu nechal hůlku a že mu ji jdu zanést. Než stihl šéf cokoli namítnout, byla jsem pryč.
Rychle jsem se dostala do atria a skočila do jednoho z krbů s výkřikem "Příčná ulice!" hodila zelený prášek.. Svět se se mnou zatočil a jelikož jsem cestovala krbem naprosto běžně, bez problémů a bez zranění jsem brzy vylezla na Příčné ulici.
Byly prázdniny, něco po poledni a tak tu byla hlava na hlavě. Děti, dospělí, muži, ženy, jednotlivci, rodiny i skupinky, zdálo se, že dneska si vyšel na nákup opravdu každý. Povzdechla jsem si. Kde mám tady asi Felixe najít? Rozhlédla jsem se okolo sebe a spatřila vývěsní štít Gringottovy banky. To bych mohla mít jako výchozí bod... Ale kde že je ten obchod s vadnými lektvary? Zavřela jsem oči a promula si spánky. Vybavilo se mi, co stálo na papíru. Bylo tam přece docela podrobně napsáno, co je v obchodě za problém a kde se prodejna nachází, ne?

Obchod s falešnými lektvary na léčení kouzelnických nemocí se nachází po pravé straně ulice, mezi krámkem s kotlíky a Velkoprodejnou Mžourov. Je ozdobena stříbrným vývěsním štítem s ikonkou lektvarů.

Štít Gringottovy banky jsem brala jako výchozí bod. Věděla jsem, jak daleko od banky se nachází Mžourov, vždyť jsem tam docela často chodila kupovat krmení pro svoje sovy (od dob studia na Hogwarts jsem se polepšila!) a tak jsem se začala prodírat davem k prodejně. Pak už nebylo těžké najít onen podezřelý krámek, stál opravdu tam, kde stát měl.
Ačkoli bylo na Příčné ulici velmi rušno a člověk by sotva slyšel, co sám říká (to by totiž musel řvát), na ulici z obchodu "Zdraví a pomoc" (ha, ha!) unikaly nějaké výkřiky a rány. A kruci, Felix je v maléru!
Odstrčila jsem skupinku čumilů, která se pokoušela vidět skrze zatemnělou výlohu a došla ke dveřím. Hůlku, moji vlastní, samozřejmě, jsem měla bojovně namířenou na sebe a už si v hlavě rozmýšlela, jakou formuli použiju. Vyrazila jsem dveře a s výkřikem "ani hnout, nebo vás kousnu!" (jsem zvěromág, kojot, nezapomínejte!) vtrhla dovnitř.

Nevěděla jsem co čekat a pohled na místnost mi docela vyrazil dech.
Tak předně, celý krám vypadal, jako kdyby tu vybuchla bomba. Police a poličky padly na zem a ve zdech po nich zůstaly jen díry. Po zemi se válely střepy, patrně z rozbitých lahviček od lektvarů, taky nějaké lektvarové ingredience (snad švábí očka?) a ještě k tomu se tam volně po podlaze rozlévaly tekutiny nejrůznějších barev a hustot .A aby toho nebylo málo, u stropu se vznášely nějaké barevné chomáčky par, které unikaly z lektvarů.
V místnosti byli kromě mě tři lidé. Felix - ten se právě snažil trefit svou brašnou dalšího muže, kterého jsem viděla popré v životě, ale podle toho, jak vypadal, si myslím, že právě on byl to podezřelé individuum, které podle majitele krámku očarovávalo lektvary a rušilo jejich účinky. I když, mezi námi, myslím, že lektvar očarovat nejde. Je možné, že ten člověk mu do těch lahviček třeba něco hodil, něco, co lektvar zkazí, ale kouzlem by to přece nešlo! No, vypadá to, že se v lektvarech náš drahý alchymista zas až tak nevyzná. A přesně tohle je důvod, proč v podobných pochybných podnicích nenakupuju! Jo, kde jsem to přestala? A tou třetí postavou byl právě samotný vlastník obchodu, který se snažil schovat za napůl rozbitým pultem a, neschopen slova, těkal pohledem z peroucí se dvojice na mě a za mě zase na dvojici.
"Madidess, hoďte mi mou hůlku!" křikl na mě Felix, zatímco se snažil vlepit facku zločinci, který se mu ale hrdinně bránil. Zareagovala jsem poměrně rychle, vytáhla jsem krabičku, otevřela ji, popadla hůlku a chtěla mu ji hodit, jenže se stalo něco, s čím se dalo počítat, ale myslím, že v tuhle chvíli s tím nikdo nepočítal.

Celá podlaha totiž byla pokrytá lektvary, různými tekutinami. Jenže tyto lektvary byly díky nějaké přísadě nebezpečné samy o sobě, natožpak najednou. Ano, hádáte správně. Lektvary se začaly slívat a mísit a kdo zná alespoň trochu základy kouzlochemie, ví, že nastane zákon akce a reakce.. Není to z fyziky? Ne, asi ne. No, tedy, látky začaly reagovat mezi sebou. Ve chvíli, kdy jsem po Felixovi házela hůlku, celý krámek se otřásl v základech a nastal výbuch díky tomu, že se smíchal lektvar proti průjmům s lektvarem na dračí spalničky. Exploze způsobila, že lektvary vytříkly do všech stran a tím se tekutiny ještě více promísily a šlo to dál a dál...
Pan majitel to měl dobré. Polorozpadlý pultík mu totiž poskytoval alespoň jakousi ochranu a tak na něj doletělo jen pár kapek lektvaru proti bolesti v krku - z tohoto lektvaru se ale vlivem tajemné ingredience stal lektvar, který panu majiteli obarvil vlasy na blonďato. Musím říct, že takhle vypadal o 10 let mladší!
Já jsem na tom byla taky relativně dobře. Stála jsem totiž u dveří a tam, jak je známo, většinou žádné poice nebývají (protože se z polic blízko dveří velmi lehce krade, ale neberte to jako radu) a tedy tam zas až tolik nebylo. Ke dveřím dotekla jen vílí tinktura, která se ale smíchala s mastí na trollí bradavice. Tentokrát exploze nenastala, ale ze směsi se uvolnily nějaké páry nahnědlé barvy, která se dostaly až k mému nosu. Vůně mi byla překvapivě příjemná, ale zamotala se mi z ní hlava a já cítila, že se se mnou něco děje.. A v příštím okamžiku mi narostly zaječí uši a vlčí ocas.
To se ale nedá srovnat s tím, co se stalo nebohému Felixovi a tomu druhému. Stáli totiž přímo v místě, kde se slíval lektvar proti neštovicím s lektvarem na menstruační potíže a s detoxikačním lektvarem. A taky se mezi to nějak zapletl sprej na pevné vlasy, no. Tyto různorodé tekutiny se spojily v nechutnou lepivou oranžovou hmotu, která vystříkla do vzduchu, jakoby snad oživla a zasáhla do čela oba přítomné. Ti pak padli k zemi s nepřítomným pohledem.
Věděla jsem, že musím zasáhnout a proto jsem okamžitě zavolala pomocí speciálního svolávacího zařízení (nesmím říkat, co to je, jinak by mě vyhodili!) pomoc a s pomocí majitele krámku jsem Felixe a padoucha vytáhla ven.

Myslím, že by bylo na dlouho, kdybych rozepisovala to, jak rychle přijeli další bystrozoři, zdravotníci a dokonce i novináři. Jsem si jistá, že jste už mnohokrát slyšela o záchranných metodách a tak tuším, že vás spíš bude zajímat, jak to dopadlo.
Inu, majitel krámku už není majitel krámku, protože lektvary mu totálně zlikvidovaly celý obchod. Místo toho teď vystupuje v televizích se svým cvičeným hafoněm a mezi námi, myslím, že za to dostává víc peněz, než kdy vydělával na Příčné. Jo, a rozhodl se ponechat si blonďatou hřívu. Prý se to líbí jeho manželce.
Se mnou to taky dopadlo dobře. Ocas mi zmizel asi za dvě hodinky a uši do následujícího dne. Ačkoli, musím přiznat, že ještě asi týden poté jsem měla neuvěřitelnou chuť na syrové maso!
Nejhůře opravdu skončil Felix s Eugenem (tak se to podezřelé individuum jmenovalo, mimochodem, podobného kousky s lektvary prováděl i v obchodech ve Francii, Americe a Ázerbajdžánu). Ne, neumřeli, to ne. Jenže ta oranžová hmota, to byla nějaká látka, která způsobuje zapomění. A velmi agresivní a silná, protože je schopna dostat se přes kůži. Když to shrnu, Felix a Eugen momentálně neví, co jsou zač a co se s nimi dělo. Felix si myslí, že se jmenuje Augustin a jeho největším zájmem je zahradničení (a to měl dřív na kytky alergii!). Eugen si nyní říká Teodor a usmyslel si, že se stane metamorfomágem (Merline!) a tak hodně studuje. Čte knihy, příručky, "osvěčené" rady a nikdo nemá to srdce mu říct, že to nejde... Jo, a oba si myslí, že jsou nejlepší přátelé!
Jednou tý dně chodím Felixe/Augustina navštívit a nosím mu květiny. Sice do mé další návštěvy vždycky zapomene, kdo jsem, ale to nevadí. Doktoři doufají, že je to pouze dočasné a do půl roku to přejde.

Teď čekám, koho mi přidělí jako nového nadřízeného. Myslím, že mi buď dají někoho ze stávajících bystrozorů, protože jsme teď považována za velmi schopnou "bystrozorku v zácviku", díky tamté nehodě na Příčné a každý chce mít schopného asistenta. Prý jsem prokázala chladnou hlavu a odvahu, nebo co. A nebo možná povýší někoho ze stávajících učňů... A kdo ví, možná to třeba budu já...