Zadání soutěže

Když jsou ty prázdniny, tak jsem se rozhodla vypsat i delší psací soutěž. :)

 

Vždy zadám nějaké téma a vy mi na to dané zadání sepíšete příběh minimálně na 5 palců, horní hranici zatím neudávám, ale doufám, že mi nepošlete povídku o 60 palcích. :D

 

Dnešní téma zní: Setkání Draca a Harryho po několika letech

 

Nezapomeňte, že je lepší kvalita než kvantita. Ocením kratší vypracování, které bude mít hlavu a patu, než 20 palců textu o ničem!

Těším se na vaše vypracování. :)

Vypracování

Dobré odpoledne slečno Renée,

tady je má povídka. :)

Mia W.

 

 

Pomalu přicházel k sobě. S námahou otevřel oči. Kde to je? Zatím nebyl schopen pohybu, a tak uviděl jen strop nad sebou vymalovaný do pastelově zelené barvy. V téže okamžiku si uvědomil, že je slabý jak moucha a velice unavený. Co se stalo? V hlavě měl totální chaos, nedokázal si utřídit myšlenky. Je v posteli, je mu příjemné teplo, cítí desinfekci… Asi je v nemocnici. Ale proč?

S námahou otočil hlavu a málem se mu zastavilo srdce. Jeho domněnka o nemocničním pokoji se potvrdila. Nicméně vedle na posteli spatřil Malfoye. Sice v obvazech, ale byl to Draco Malfoye! Jeho úhlavní nepřítel číslo jedna hned po Voldemortovi. Tep se mu v momentě zdvojnásobil. Adrenalin neúprosně bušil do spánků.

Do místnosti vběhla ošetřovatelka. Starší žena malého vzrůstu s vlasy pevně svázanými do drdolu.

„Pane Pottere,“ přistoupila k jeho posteli a starostlivě si ho přeměřovala. „Tak jste se přece jen vzbudil, už jste nám dělal veliké starosti. Co se děje, pane Pottere? Proč jste tak rozrušený? Snažte se, prosím, uklidnit. Jistě budete brzy v pořádku…“

„Já-já-já chci pryč!“ s námahou vyslovil tři slova a snažil se ovládnout přeskakující hlas.

„Ale kam byste chodil! Musíte odpočívat. Byl jste ve velice vážném stavu. Trollí angína. Měl jste na mále!“

„Musím pryč!“ oponoval a snažil se ze sebe sundat pokrývku. Nebude v jednom pokoji s Malfoyem!

Muž vedle něj vypadal stejně jako za studentských let, jen vlasy měl šedé. Šedé vlasy! Ten poznatek ho trošku zarazil. Ve třiceti letech nemá šedé vlasy každý. Druhá věc, která mu příliš neseděla k jeho sokovi, byla podivná apatie, která z toho člověka přímo čišela. Nicméně na další úvahy nezbyl čas.

„Vy mě opravdu zlobíte, pane Pottere,“ nedala se ošetřovatelka, když uviděla, že chce vzít do zaječích. V mžiku vytáhla svou hůlku a namířila ho na něj.

„Potřebujete odpočívat…“ slyšel z velké dálky.

Upadl do tvrdého spánku.

 

 

Ten samý den. Stejná místnost. Večer.

Procitnutí proběhlo o něco rychleji a ne tak násilnou formou. Cítil se slabý, ale svěžejší. Otočil hlavu k protější posteli. Stále tam byl. Sakra!

Dech se mu opět zrychlil, nicméně uklidnění se dostavilo do několika málo minut. Tatáž pozice těla. Tentýž skelný výraz. Ten chlap se snad od té doby nepohnul…

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila ošetřovatelka s malým vozíčkem, na němž byly položené talíře s jídlem a konvice s čajem.

„Večeře, pánové. Jistě máte hlad.“

Zajela nejdříve k Harrymu a pomohla mu do sedu.

„Už máte lepší barvu. Vaše paní bude ráda. Odpoledne tu byla, ale nepustila jsem jí k vám. Ještě nemáte povolené návštěvy.“

Vykouzlila před ním malý stolík a na něj postavila talíř. Až teď si uvědomil, jak obrovský má hlad.

„Zvládnete jíst sám?“ sledovala ho ošetřovatelka bedlivě. „No, myslím, že už se vám vrací síly. Tak vás nechám. A tohle je pan Malfoye. Ještě se asi neznáte,“ přešla k druhé posteli a před Draca taktéž vykouzlila stoleček. Muž nereagoval.

„Pane Malfoyi, večeře! Snad nechcete, abych vás krmila!“ řekla břitce. Načež se muž opravdu chopil příboru a velice pomalu kormidloval lžící s jídlem od talíře k ústům a zpátky.

„To je hodný chlapec,“ pochválila ho žena. Pak přistoupila k Harrymu, sklonila se k jeho uchu a téměř neslyšně zašeptala: „Přišel o celou rodinu. Chudák! O ženu a dvě děti. Výbuch v domě, víte? Jediný přežil.“

 

 

Ráno bylo tu. Už je to pátý den, co přišel k sobě a dnes za ním přijde Ginny. Dokonce s sebou přivede malou Jennifer. Tolik se těšil. Dny v nemocnici se vlekly. Ale už se alespoň cítil lépe a brzy ho propustí domů.

Pohled se mu mimovolně stočil na spolupacienta. Malfoy za těch několik dnů viditelně sešel. Téměř nejedl, pleť měl popelavě šedou, oči bez výrazu upřené před sebe. Na Harryho přítomnost nereagoval. Vlastně nereagoval vůbec na nic. Rány se mu nechtěly hojit a na zlomenou ruku v sádře nepůsobil ani kostirost. Nebýt péče ošetřovatelky, která ho přinutila něco sníst, už by tu asi nebyl. Umřel by v téže pozici, v které setrvával celý den i noc.  

Harry si překvapeně uvědomil, že toho člověka lituje.

 

 

Konečně nastalo odpoledne a s ním i návštěvní hodiny. Úderem druhé hodiny se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti se jako velká voda vřítila pětiletá Jennifer.

„Tatínku, tatínku!“ výskala nadšeně a hrnula se k Harryho posteli. Už ji měl v náručí. Už objímal své jediné dítko.

Ginny zůstala stát ve dveřích a překvapeně zírala na Malfoye. Pár vteřin bylo slyšet jen nadšené brebentění holčičky. Pak Ginny konečně přešla pokoj a přes dcerku se dostala ke svému muži.

„Harry!“ vydechla ulehčeně a spočinula mu na hrudi. „Tolik jsem se o tebe bála.“

Děvčátko se v mezičase vymanilo z objetí a začalo prozkoumávat pokoj. Pohled jí velice záhy spočinul na Dracovi.

„Jé, strejdo, ty máš sádru. Ty se máš!“ vykřikla nadšeně a už byla u vedlejší postele.

Harry i Ginny ztuhli. Ztuhl i Malfoy. Jediná Jennifer nezaznamenala žádnou změnu v atmosféře v pokoji.

„Můžu ti na ní něco nakreslit? Vždyť tam ještě nemáš žádný obrázek a já umím fakt pěkného hafoně.“

A už se sápala na jeho postel.

Tu očividnou změnu zaznamenali oba. Ze vzdálenosti necelých dvou metrů přihlíželi, jak se přes celé Dracovo tělo převalila vlna energie, která mu rázem vlila barvu do obličeje a živoucí světlo do očí.

„Hafoně, říkáš?“ zaskuhral neobratně, protože hlasivky několik týdnů vůbec nepoužíval. „Když já mám spíš radši draky. Umíš nakreslit draka?“

„Že váháš, strejdo. Nakreslím ti velkého a děsivého draka. Máš fixobrk?“