Zadání domácího úkolu

Na délku minimálně 5 palců a max 10 palců napíšete povídku podle vlastního výběru. Může být i ze šuplíku, tedy z toho, co už máte chvíli napsané, jen to zatím nebylo kam dát a připadá vám, že to vypovídá o tom, co umíte. Nechci nic, co už jste publikovali jinde.

Jako druhý úkol napište krátké zamyšlení, proč si myslíte, že máte na to být spisovatelem. 1,5 palce.

Vypracování

ÚKOL Č. 1

Vyšli ven z budovy do teplé noci. Letní vánek jim nepřinesl vůbec žádné osvěžení a oblečení se jim dále lepilo na tělo. Ve vzduchu však byla cítit nadcházející bouřka. Nebe párkrát osvětlila modrá záře, která se rychle vytratila mezi budovami.

„Pršet mělo až zítra,“ ozval se protest.

„Keď si to tak vezmeš, zajtra je už za dve hodiny.“

„Ale mělo pršet až zítra večer.“

„Tak hej, to je celkom ojeb,“ zasmála se malá Slovenka a všichni se k ní přidali.

Pomalu se společně vydali na zastávku tramvaje, která nebyla daleko. Tichou nocí se nesly jejich veselé hlasy, které si ještě narychlo sdělovali poslední zážitky z celého dne. Do poklidného kroku se pomalu z nebe začaly snášet kapičky deště.

(zde si pustit: http://rainymood.com/)

Zřetelně šlo slyšet, jak celé město ožilo. Z unavené chůze, lidé rychle přecházeli do běhu. Déšť, který padal ve velkých kapkách, se pomalu zrychloval a zaháněl lidi do nejbližších výklenů.

Rychle se spolu rozloučili a každý spěchal domů.

Jí déšť nevadil. Pomalu přicházela k zastávce, která už dávno byla přeplněna lidmi, kteří se k sobě choulili, jako malá ptáčata. Jen co se k nim přiblížila, vztáhly se k ní ruce a dav ji vtáhl mezi sebe, aby nemokla. Stala se součástí jedné masy, která čekala na tramvaje.

Bez osobního prostoru si byli najednou všichni blíž. Smáli se, povídali si. Když začala pšikat, žena vedle ní ji podala kapesník, a někdo za ní přes ní hodil mikinu, aby ji trochu zahřál, protože na sobě neměla nic jiného než tenké letní oblečení.  Znovu se dali do řeči.

Ani se nenadála a její tramvaj už přijížděla. Muž před ní, který byl nejblíž okraji a chránil se před prudkou průtrží mračen deštníkem, se odsunul, aby jí udělal místo.

„Ta je vaše?“ zeptal se a kývnul hlavou k tramvaji.

Souhlasila.

Bez řečí ji teda vytáhnul z davu a pod ochranou svého deštníku ji dovedl přímo k tramvaji, aby ještě více nepromokla. Počkal, dokud nenastoupila a pak se šel opět zařadit mezi čekající.

S úsměvem na tváři si stoupla k nejbližší tyči, aby se mohla během jízdy přidržovat. I tramvaj byla naplněna nezvyklým vzrušeným šumem. Vypadalo to, že déšť vnesl do města kouzlo, které tam dosud jenom dřímalo.

Konečně se dali do pohybu. S úsměvem se dívala přes okno a pozorovala ulice, které byly rozmazané pod návalem deště. Najednou se jí v zorném poli objevili dva mladíci, kteří si zrovna sundávali triko. Poté co uviděli tramvaj, rychle se na sebe podívali, prohodili pár slov a pak se rozběhli za tramvají.

Sledovala jejich atletické postavy, jak běží v dešti a pomalu zaostávají za električkou, když si to ale uvědomili i oni, natáhli krok. Najednou byli stejně rychlí a pak ještě rychlejší. S velkým zájmem pozorovala jejich malý závod, který očividně vyhrávali.

Mladíci jí nakonec díky své rychlosti zmizeli z dohledu, ale ona se pořád s úsměvem dívala ven. Všechno bylo tak zrychlené. Nikdo nechtěl promoknout v takovém slejváku.

Když automat zahlásil její zastávku, pomalu vystoupila a vycházkovým krokem se blížila domů. Lidé kolem ní se marně snažili bránit před deštěm a utíkali. Ona se proplétala mezi kapkami a skákala do kaluží.

Věděla, že zmoknutí je nevyhnutelné, a tak se raději tomu podvolila s úsměvem, než aby se snažila tomu, jakkoliv vyhnout.

Všichni se za ní ohlíželi jako po bláznovi, protože jako jediná se této nečekané pohromě nebránila. Pomalu došla k bytu a otevřela klíčem vrata. Jakmile vešla do suché místnosti, uvědomila si, že vypadá jako vodník, jelikož voda z ní tekla v malých čůrkách.

Ještě s větším úsměvem otevřela dveře od bytu a pomalu se začala vysvlíkat. Oblečení položila na topení a zabalená v dece si sedla do okna a nadále pozorovala, jak déšť svými kapkami terorizuje město.

A takto spokojená seděla několik minut, dokud se celé nebe nad Brnem nevyplakalo.

 

ÚKOL Č.2

 

Proč mám na to být spisovatelem? Upřímně, každý je přece spisovatel! Ať už si někdo píše svůj deník, nebo jen po mudlovských sociálních sítích s kamarády. V dnešní době převládají slova na papíře, než aby si je lidé vyměňovali postaru, tak zvaně " z očí, do očí".

 

Podle mě je každý základní spisovatel už tehdy, kdy popisuje v chatu svým kamarádům nějaký příběh, který je dlouhý. Ovšem jen pár lidí – a pořád je to velké číslo – jsou opravdovými spisovateli.

 

Když se řekne slovo "spisovatel", vybavím si automaticky tiskařskou barvu, psací stroj, kafé, knihy, dům u jezera, klid a nejspíš nějakého starého, fousatého pána – klišé, ale je to tak.

 

Říká se, že pokud jste asociální kouzelník, spisovatel je pro Vás ideální volba. Když si nechcete hrát s lidmi, můžete si hrát se slovy. Rozradostnit, někoho ranit, jak je vám libo.

 

Nepovažuju se za asociálního člověka. Ale jsem snílek. Mám spoustu přelétavých nápadů a už od útlého mládí mi víří v hlavě. Různě se spojují, mísí a vůbec tvoří zajímavé věci.

 

Moje oblíbená hra vždy byla, podívat se na člověka a na základě toho, co jsem viděla, jsme mu museli vymyslet jeho životní příběh. Jeho výhry a prohry.

Tohle jsem hrávala s babičkou, když jsem byla malá a chodily jsme spolu do města anebo do parku. A jelikož mě, jakou malou nebavilo číst, ale pořád si něco vymýšlet, psali jsme s babičkou i moje vlastní pohádky pro mě i pro mou sestru

 

Netvrdím, že mám na to, být spisovatelem, protože jsem v základě celkem líná dotáhnout něco do konce, ale tvrdím, že psaní je má vášeň a umím se ponořit do slov a písmen i na několik hodin a sledovat ten podivný život, který se vytváří na papíře.