Zadání domácího úkolu

O kentaurech se nesou legendy a báje, a to jak u mudlů, tak i mezi kouzelníky. Někde vystupují kentauři jako zlomyslní neřádi, jinde jsou inteligentní učitelé, někde dokonce vystupují jako hrdinové.

Vyhledejte mi nějakou legendu, kterou jsem ještě neslyšela. Nějakou málo známou, v níž hraje významnou roli kentaur.

 

Minimálně tři palce!

Vypracování

Beteramis Athenodoros

Péče o kouzelné tvory, 3.A

řádný úkol – 1. termín

 

 

Jednu legendu o kentaurech jsem opravdu našla. Nevím, jestli je málo známá, ale určitě je dlouhá. Pardon. =D

 

 

Příběh, který chci vyprávět, se stal v dávných dobách, v časech, kdy Země byla ještě dítětem, kdy se ještě hvězdy volně pohybovaly po nebi, byly veliké jako měsíc v úplňku a spávaly za stejnou horou, za kterou uléhal i on. Mnoho inteligentních bytostí v tom čase ještě po Zemi nechodilo: lidé byli pouze chlupatými tvory neschopnými řeči, skřeti spávali v blátě nad zlatými žilami a vůbec netušili proč. Malí skřítci jen ustrašeně hleděli z děr v zemi a upíři se podobali netopýrům, pištěli jak nahé myši a sáli krev odporným čtyřnožcům. Pouze kentauři, krokodýlí lidé a polosupi tehdy hrdě kráčeli po Zemi, mluvili svou řečí a přemýšleli nad světem filozofií sobě vlastní.

Bývalo v těch dobách zvykem, že o každé nejdelší noci v roce sestupovaly hvězdy tak blízko k Zemi, až mohli dobří pozorovatelé vidět jejich tváře. Byla tam krásná Jitřenka, bezstarostná ve svém mládí, moudrý Albireo s barevnýma očima, starý a laskavý. Též silný Betelgeus, nedbale se opírající o nebeskou báň. Veselý Sirius, věrně následující dvojčata Alnilama a Alnitaka, panovačná Vega, která toužila po místě nejvyšším, a též skromná a obětavá Polárka, nikdy nezapadající. Ti všichni o oněch dlouhých nocích hleděli dolů na Zemi a s údivem počítali, kolik nových přírůstků inteligentní národy za uplynulý rok zaznamenaly. Promlouvali k nim a snažili se je učit vesmírným pravdám, aby útěšně vzkvétaly.

Krokodýlí lidé si však hvězd nikdy nevšímali. Jejich touhou byl lov a jejich radostí smrt. Věděli přesně, kolik úderů srdce zabere čtyřnožci než vykrvácí, kolik žíní ztratí jednorožec, než vysílením padne k zemi, kolikrát noční pták zahouká, než vysvitne slunce, aby odhalílo všechny číhající. Víc je prostě nezajímalo.

Polosupi občas k hvězdám hlavy zvedli, pamětlivi dob, kdy ještě sami létali a nebe bylo jejich domovem. Bylo tomu však již tak dávno, kdy svá křídla odložili a začali chodit po zemi, v rytmickém cvakotu ostrých pařátů... Dnes již jen dávali svým hvězdám jména a chápali, proč vždy všechny uléhají za tu samou horu, avšak více jim nenaslouchali. Raději se věnovali své hudbě a umění, kterým velebili život i smrt, s péčí vzývali krásu bytí, vznikající jim pod zobáky.

Pouze kentauři fascinovaně hleděli ke hvězdám a ač se i oni věnovali lovu a umění, netrpělivě vždy počítali dny chybějící do nejdelší noci v roce. Všichni bez výjimek potom hleděli hvězdám do tváře a naslouchali jejich moudrosti. A hvězdy je za jejich zájem milovaly. Zejména Polárka z nich nespouštěla oči a Jitřenka nad nimi držela svou ochrannou ruku.

 

Tak věky plynuly a zatímco kultura krokodýlích lidí chřadla a kultura polosupů pomalu vymírala, kentauři se těšili z rozkvětu. Nikdy dřív jich lesy nebyly tak plné a jejich rod tak mocný a moudrý. Jednoho roku však o nejdelší noci přišly hvězdy blíž se smutnou zprávou. Vesmír je žádá, aby více nezasahovaly do pozemských záležitostí: musejí odplout do vzdálených končin temnoty a tam svítit pro jiné světy.

„Kdo nám však bude v noci zářit na nebi, strážit osamělé jezdce?“ zeptal se nejstarší z kentaurů, ten, kterého zvali Větrným králem.

„A kdo nám předá moudrost, až sami budeme tápat při hledání pravdy?“ zeptal se jeho syn, hrdý Střelec.

Hvězdy se mezi sebou krátce poradily a nakonec Albireo jménem všech pravil: „Snad Vesmír nezasáhne, necháme-li jednoho z nás vám nablízku. Neprozradíme, kdo z nás to bude, avšak on jediný bude schopen slyšet vaše volání. Všichni potom zůstaneme jen tak daleko, abychom na vás stále viděli, naprosté temnoty se vaši jezdci bát nemusejí.“

Jak hvězdy rozhodly, tak se i stalo. Hned následující noci začaly odplouvat do vesmírné prázdnoty a kentauři smutně sledovali, jak se vzdalují. Po dvou týdnech se přestaly zmenšovat, po dvou měsících přestal slábnout jejich svit. Byly u cíle a vesmírné dálavy ležely mezi nimi.

 

V těch měsících mezi kentaury panoval velký smutek a když se opět po roce dostavila dlouhá noc a žádná z hvězd se nepřiblížila, padly jejich poslední naděje.

„Jedna z nich ale přece musí být k nám na doslech,“ nevzdával se Větrný král. „Albireo by nám nikdy nelhal. Která z nich to ale může být? Proč se sama nepřihlásí?“

„Možná nesmí nebo nemůže, ne pokud si to sami nezasloužíme. Musíme je usilovněji sledovat, studovat jejich pohyby,“ mínil Střelec. „Dozvíme-li se o nich více, pak přece musíme být schopni poznat pravdu. Jinak by nám Albireo tuto poslední zprávu nikdy nepředal.“

A tak se počali kentauři zajímat o hvězdy daleko intenzivněji než kdy dřív. Každé právě narozené hříbě učila jeho matka hledět ke hvězdám, jeho otec mu vysvětloval, jak poznat drobné odchylky v jejich pohybech. Celé kmeny kentaurů se rozhodly zasvětit své oči a mysl jen jediné z hvězd a sami přijali jejich jména, která pak nosili s hrdostí. Na pravidelných setkáních o nejdelší noci potom předávali zástupcům ostatních kmenů vše, co zjistili a na čem se ve svém kmenu shodli.

 

Tak běžela léta, staří umírali a noví se rodili, až jednoho dne krásná Večernice z kmene Jitřenek přišla s objevem, na který všichni čekali: „Již patnáct let každou noc pečlivě studuji pohyby Jitřenky a jsem si svým pozorováním zcela jistá: Jitřenka je k nám blíže než ostatní hvězdy, její oběh vidíme zkresleně kvůli její blízkosti ke Slunci, nikoliv pro její přílišnou vzdálenost.“

Střelec, který se ujal vlády nad nejmocnějším z kmenů po smrti svého otce, moudře naslouchal jejím slovům.

„Je-li tomu tak, potom ji musíme zkusit kontaktovat, aby viděla, že ani po desetiletích jsme na ni nezapomněli,“ pronesl rozhodně. „Nyní toho však díky našemu studiu o hvězdách víme dost na to, abychom chápali, že sám tento úkol je prakticky nemožný. Není způsob jak jí poslat jakoukoliv zprávu, vesmírná prázdnota pohltí vše.“

Večernice se drobně pousmála a pohodila svou krásnou černou hřívou. „Není pravda, můj králi, že pohltí vše. Světlo jí prochází rychle a bezchybně stejně jako ryba vodou. Vystřel k ní svůj zlatý šíp, od kterého se mohou odrazit sluneční paprsky. Dívá-li se Jitřenka ze své dálky na nás, určitě ho zahlédne.“

 

A tak se i stalo. Střelec počkal na první sluneční paprsky rána přicházejícího po nejdelší noci, rána, ve kterém ještě Jitřenka stále slabě zářila na nebi. Pak se zaklonil, mocnými pažemi natáhl tětivu svého luku a vyslal svůj královský zlatý šíp k nebesům. Všichni kentauři se zatajeným dechem sledovali, jak šíp mizí v nebeské hlubině, zaclonili si oči rukama, když se nakonec rozzářil slunečními paprsky v prázdnotě hvězdné temnoty. A v tu chvíli svým hrotem ukázal přímo na Jitřenku, nejkrásnější ze všech hvězd. Všichni kentauři jako jeden muž zatajili dech a v tom okamžiku svět ustrnul.

 

Dva údery srdce trvalo, než všechny plameny v kentauřích tábořištích vyšlehly vzhůru k nebi jako ohnivé sloupy. A v jejich odlescích zablyštěla se tvář Jitřenčina: „Za vaši věrnost a moudrost vám propůjčuji sílu ohně. Dokud budu na nebi zářit, vždy v něm uvidíte vše, co bude ostatním skryto. Minulost, budoucnost, pravdu i lsti. Za vaši lásku a houževnatost vám potom propůjčuji schopnost vidět vesmírné pravdy v mihotavém světle hvězd. Ač jsme od vás daleko, naše paprsky vás vždy najdou a vy jim dokážete porozumět."

 

Jak pravila, tak se i stalo. Kentauři toho dne získali nesmírné nadání, které není a nikdy nebylo vlastní žádnému jinému druhu bytostí žijících na Zemi. Až do dnešních dní kentauři vidí v ohni budoucnost a ve hvězdách skrytou pravdu, a tuto schopnost jim již nikdy nikdo nemůže vzít.