Zadání soutěže

Vždy mě lákalo jakési tajemno a zrovna nedávno jsem se dívala na pár dokumentů o potopených lodích. Potopení lodi je vždy katastrofa, o tom žádná, ale já bych nyní chtěla, abyste se přes tato neštěstí přenesli a napsali mi příběh na téma: Vrak lodi - tajemství na dně oceánu.

Je na vás, jakým směrem se budete ubírat, já po vás chci poutavý příběh s hlavou a patou.

 

Dbejte prosím na kvalitu.

 

Můžete mi zaslat i obrázek, kterým ilustrujete svůj příběh.

Vypracování

Kouzelný večer slečno Lilien,

přikládám svůj tajemný příběh. :)

Mia W.

 

 

Slunko žhnulo už od časných ranních hodin. Obloha byla poseta malými bílými beránky. Sem tam se na ní objevil racek. Vál mírný větřík. Vypadalo to na klidný den.

Zkontroloval ukazatele na kyslíkové bombě. Jeho světle zelené oči přejížděly pečlivě po kontrolkách a snažily se najít nějakou odchylku. Odchylku, která by ho mohla stát život. Všechno se zdálo v pořádku. Nasoukal se do neoprenu, který zvýrazňoval každý jeho sval, každou šlachu. Nazul si ploutve. Naposledy přejel pohledem oblohu, horizont, palubu své lodi a pak se konečně přehoupl přes okraj do vody.

Byl tu už šestnáct dní. Prozkoumával podmořské dno místečko po místečku. Stále nic! Musí tu být. Tohle je to pravé místo, které získal složitými výpočty a hledáním v mapách. V hloubi duše věděl, že je tu správně. Přesto se neubránil lehké nervozitě, která svírala jeho žaludek, když se každý večer vynořil z vody, aniž by něco objevil. Toužil ji spatřit. Ještě nikdy si nepřál něco tak silně. Dokonce ani tehdy, když stál jako malý chlapec před vánočním stromečkem.

Pod hladinou byl klid. Jako by se nacházel v jiném světě naprosto odlišném tomu nahoře. Cítil se tu dobře, i když se jeho pobyt mohl ve chvíli změnit v boj o holý život. Rozhlížel se kolem sebe, ale kromě hejna malých rybiček neviděl nic zvláštního. Průzkumem strávil větší část odpoledne. Už se chtěl obrátit k návratu, když se v jeho zorném poli objevila nějaká skaliska. Ta v jeho mapě nebyla zaznamenána, věděl by o tom. Celý plánek dna měl ofocený v paměti, každičký centimetr téhle mořské krajiny.

Zamířil ke skalám. Bedlivě pozoroval každý pohyb, nerad by zde narazil na nějakého žraloka. Tito tvorové milovali schovávačky v takovýchto útvarech a objevili se vždy v tu nejnevhodnější dobu, kdy to člověk nečekal. Gereth se přehoupl se přes okraj šedé masy a očima projel oblast za ní. V tu chvíli jako by jím projel blesk.

Byla tam. Zamrkal, jestli se mu to nezdá. Jestli si s ním mozek nehraje a nevykresluje před ním fata morganu. Nemýlil se. Ležela jen několik desítek metrů před ním. Krásná Amaranta. Jeho láska! Loď, kterou hledal už deset let. Teď jí má před sebou, jako by tu na něj odjakživa čekala. Srdce se z toho vzrušení už trošku zklidnilo a on se k vraku mohl přiblížit.

Nebylo pochyb, že tu najde, pro co si sem přišel. Byl si tím stoprocentně jistý. Hned na první pohled ho Amaranta uchvátila svým vzhledem. Ležela tu na dně už takovou dobu, přesto to na ní nebylo vůbec poznat. Žádné chaluhy, žádní měkkýši, shnilé dřevo, koroze… Jakoby ležela v bublině vakua. Klidně by dal ruku do ohně za to, že vypadala úplně stejně i v okamžiku, kdy se před třemi stoletími potopila.

Věděl, že se na ní zastavil čas. Jenže okolo čas plynul dál. I tady dole poznal, že se odpoledne chýlí k večeru. Musí jednat! Přiblížil se k vraku a hledal cestu do podpalubí. Cesta se zdála volná, přesto postupoval opatrně. Uvnitř byly dvě kajuty. Začal systematicky prohledávat jednu z nich, ale ani po půl hodině nic nenašel. Musí to být v té druhé. Kyslíkový přístroj na jeho zádech začal hlásit, že živoucí plyn brzy dojde. Má zhruba dvacet minut.

Zmocnila se ho panika. Nechtěl se sem vracet další den. Věděl dobře, že by to nemusel znovu najít. Uklidni se, nabádal se a vrhl se k starobylému stolu. Prošel každou jeho zásuvku. V té nejspodnější našel malou zamčenou krabičku. Že by byl u cíle? Vytáhl nůž a během okamžiku zámek povolil.

Se srdcem až v krku nahlédl dovnitř. A tam ležel oválný amulet. Zlatý skarabeus. Našel ho! Starodávný brouk zalitý v pryskyřici, který svému majiteli zajišťoval neuvěřitelnou moc. S posvátnou úctou si malý předmět prohlížel. Pobyt v mořské vodě mu viditelně neublížil. Uložil skarabea do váčku pod neoprenem a otočil se k návratu. Tak tak mu stačil kyslík, aby se v pořádku vrátil na loď.

Shodil ze sebe výstroj. Dokázal to! Dnes je jeho život změnil. Už nic nebude takové jako předtím. Nebe nad jeho hlavou nachovělo a ukázaly se první hvězdy. Ucítil, jak se jeho útroby chvějí. Měl děsivý hlad.

 

***

 

Hospůdka U veselé velryby byl docela příjemný podnik. Na zdi visely úlovky rybářů a fotografie ze společných akcí. Chodilo tu jen pár místních lidí, přes sezonu sem zabloudil i nějaký ten turista.

Usadil se ke stolku až úplně vzadu lokálu a rychle přejel jídelní lístek. Mohl by zkusit marinovanou mořskou štiku, už včera večer o ní vážně uvažoval.

„Tak co si dáte?“ zastavila se u něj servírka a mile se na něj usmála.

Chodíval tu den co den a už si na jeho přítomnost zvykla. Vlastně – byl jí docela sympatický. Jeho urostlá figura, blonďaté vlasy vyšisované od sluníčka a na tváři třídenní strniště jí připadaly docela přitažlivé.

„Dal bych si štiku, opékané brambory, zeleninový salát a pivo, prosím.“

Konečně k ní zvedl oči od lístku. Až dnes zaregistroval, že tu obsluhuje žena. Byla tu i včera? Dlouhé kaštanové vlasy, roztomilý nosík uprostřed pihovaté tváře. Tep se mu zrychlil a příčinou určitě nebyl brouk zavěšený na šňůrce pod tričkem.

„Ta ryba bude chvíli trvat, zatím vám donesu pivo,“ zamrkala na něj dlouhými řasami.

„Dobře,“ přikývl. „A – nedáte si se mnou taky jedno?“

 

***

 

Povídali si dlouho do noci. I po zavíračce ještě seděli u stolku a vzájemně se bavili námořními historkami a zážitky z dětství.

Ještě s nikým si tak dobře nerozuměl jako s touto ženou. Jistě, po řadu dlouhých let měl v hlavě pouze Amarantu. Nic jiného ho nezajímalo. Ale dnes je na konci svého putování a ten samý den se mu otevírá nový svět - svět opačného pohlaví.

„Nechceš zajít ke mně?“ nabídla mu. „Mám tu kousek odtud pronajatý byt.“

Na chvíli zaváhal. Hodí se to? Vždyť se znají teprve pár hodin. Ale připadalo mu, že Kirsten zná už odnepaměti. Jeho pochyby se rozplynuly, když ho pohladila po neoholené tváři a vsunula drobnou ručku do jeho obrovské dlaně.

 

***

 

Po roce byla svatba. Koupili si domek na pobřeží a v jeho přízemí si otevřeli malou kavárnu. Ona pekla sušenky a koláče, on připravoval kávu a v mezičase maloval obrazy, jejichž ústředním motivem byl oceán, na který teď koukal každý den z okna. Vždy snil o tom, že bude bydlet u moře, a teď si mohl ten úžasný pocit naplno užívat.

Samozřejmě že jí vyprávěl o Zlatém skarabeu. Se zájmem si prohlížela vzácný amulet. Moc si přála uvěřit, že přinese jejímu manželovi nesmrtelnost, ale stále se jí to zdálo přitažené za vlasy. Věděla, že je Gerth nejenom dobrodruh, ale také velký snílek.

Za další dva roky se jim narodila dcera a život nabral nový směr. Oba byli nesmírně šťastní a plně se věnovali své nové roli. Kavárna prosperovala a Gerethovy obrazy se začaly prodávat jeden za druhým.

 

***

 

Nad jejich šťastným domovem však visel stín.

Uplynulo dalších pár let a přišlo to, co mělo přijít.

„Ten tvůj chlap snad nestárne,“ pronesla jednoho dne Kirstenina kamarádka a zálibně spočinula na Gerethovi pohledem. V pětačtyřiceti vypadal stále jako mladík. „Nemá ani jednu vrásku.“

Ty dvě věty se zaryly hluboko do Kerstinina podvědomí. Jako by procitla. Večer se svým mužem zavedla řeč na toto téma. Gereth se nebránil. I on si uvědomoval, že začíná být vidět mezi ním a jeho ženou rozdíl. Ještě chvíli a jejich přátelé si z nich začnou dělat legraci, že je jejím synem.

Stáhl skarabea z krku a uložil ho domácího sejfu. Ale zdálo se, že se nic nezměnilo. Zavěsil tedy amulet na krk Kirsten, ale ani po pěti měsících nebyla vidět žádná změna. Jako by Zlatý skarabeus věděl, kdo je jeho majitel.

 

***

 

Loďka se pohupovala na vlnách nahoru a dolů. Obloha měla snad ten samý odstín jako tenkrát, ale nebyl si tím úplně jistý. Bylo to tak dávno…

Stál na přídi a sledoval pár dospělých delfínů, kteří si kousek dál hráli se svým mládětem. Rodina. To slovo mu najednou vytanulo na mysli. On už žádnou rodinu nemá. Dcera se zabila při pádu letadla a Kirsten zemřela před měsícem. Ve svých osmdesáti letech už na to měla svým způsobem právo. Bůh si ji k sobě vzal během spánku. Netrpěla.

Je zase sám. Sám jen se svým skarabeem na kožené šňůrce. Náhodný pozorovatel by v té chvíli spatřil mladíka, který si stahuje z krku zajímavý oválek. Zřejmě talisman. Gereth však věděl, že se toho předmětu musí zbavit. Vrátí ho zpátky, odkud ho vzal. Už ne nechce. Nepotřebuje ho. Vlastně ho nikdy nepotřeboval. Měl to udělat už dávno.

O několik okamžiků později hladinu zčeřil muž potápějící se dolů ke dnu. Měl by být na tom správném místě. Tehdy si ho zaznačil do mapy. Asi tušil, že ho bude hledat znovu.

Trvalo však dlouho, než našel ono skalisko, za nímž se ukrývala ztroskotaná Amaranta. Loď téměř nepoznal. Celý vrak byl potažen korálem, na některých místech se úplně rozpadal. S velkými obtížemi se dostal do podpalubí. Málem uvízl mezi dvěma chátrajícími trámy. Spočinul před stolem, který už ani nebyl stolem. Naposledy v ruce potěžkal skarabea a téměř bez sentimentality zasunul předmět do zásuvky, v které ho tehdy našel.

Už když opouštěl loď, cítil, jak mu těžknou údy. Ještě se naposledy otočil, aby spatřil svou dávnou lásku. Loď se v tom kratičkém okamžiku změnila k nepoznání. Ráhnoví vypadalo opět jako nové a nátěr dřeva hýřil ostrými barvami. Rád by věděl, proč se Amaranta vlastně potopila. Nikde o tom nenašel žádnou zmínku. Zkáza lodi byla neznámá.

Ale na podobné úvahy nebyl čas. Začalo ho píchat v boku a každý nádech ho zabolel. Návrat do člunu se však ještě více zkomplikoval.

Jen o pár chvil později se před ním objevil žralok. Zčistajasna uviděl na pravé straně pohyb a snad v témže okamžiku bylo zvíře u něj. Špičaté zuby mu projely paží a on ucítil prudkou bolest. Naštěstí adrenalin zapůsobil natolik, že byl natolik při smyslech, aby vytáhl nůž a obludu před sebou poranil. Žralok zřejmě pochopil, že nedostane večeři zadarmo a stáhl se.

Voda se zbarvila doruda. Rána nebyla hluboká, ale i tak silně krvácela. Značně omámený doplaval Gereth zpátky k loďce a s námahou se dostal nahoru.

Teď ležel na dně člunu. Před očima se mu dělaly mžitky. Boj se žralokem ho stál poslední zbytky sil. Když si rukou stahoval kyslíkovou masku z obličeje, zaregistroval, že už není hladká a růžová. S podivnou malátností si prohlížel tu změť vrásek a stařeckých skvrn. Pak ruku položil vedle těla a spočinul pohledem na nebi nad sebou. Právě vycházel měsíc a ozařoval celou oblohu stříbrným svitem. To by byl nádherný obraz, pomyslel si. Zavřel oči. Jeho dech se zpomalil. Tep v těle ještě chvíli pulzoval, než se úplně zastavil a bezhybné tělo starce začalo chladnout.

 

 

A tady přikládám mého Zlatého skarabea, který mě inspiroval k sepsání této povídky...