Zadání soutěže

Vždy mě lákalo jakési tajemno a zrovna nedávno jsem se dívala na pár dokumentů o potopených lodích. Potopení lodi je vždy katastrofa, o tom žádná, ale já bych nyní chtěla, abyste se přes tato neštěstí přenesli a napsali mi příběh na téma: Vrak lodi - tajemství na dně oceánu.

Je na vás, jakým směrem se budete ubírat, já po vás chci poutavý příběh s hlavou a patou.

 

Dbejte prosím na kvalitu.

 

Můžete mi zaslat i obrázek, kterým ilustrujete svůj příběh.

Vypracování

Podmořský život

 

Honosný univerzitní sál bzučel tiše mumlajícím publikem. Bylo plno, lidé se tísnili na polstrovaných židlích i dřevěných stoličkách, které museli pro velký zájem přidat. Vzadu, pod sloupy z mramoru, ještě postávali hloučky těch, na které se nedostalo místo. Tu a tam z davu čouhala velká žárovka fotoaparátu. Hodiny nad pódiem, potaženým trochu ošlapaným červeným kobercem, se vteřinu za vteřinou sunuly k sedmé večerní. Řečnický pult zel zatím prázdnotou, za ním ale, za stoly s občerstvením a prázdnými skleničkami, sedělo několik váženě vypadajících starších pánů. S úderem sedmé k nim přibyl další. Vyloupnul se zpoza sloupu a důstojným krokem, za potlesku celého sálu, se všem uklonil.

„Milí členové našeho ústavu oceánografie, přátelé, hosté. Jak všichni dobře víte, poslední tři léta pracovala naše odborná skupina po záštitou univerzity na průzkumu mořského dna u věčnou mlhou zahalených Mlžných ostrovů. Musím konstatovat, že to věru nebyla práce jednoduchá. Členité dno, neklidná hladina, bílá mlha na obzoru i nedůvěra v úspěch, to vše nám bylo překážkou. To vše jsme ovšem z lásky k vědě a poznání překonali. Je mi ctí vás nyní seznámit s nejfantastičtějším výsledkem letitého snažení.“

Sál spustil potlesk, ale jen krátký. Všichni se těšili.

Profesor znovu spustil. „Na místě, označeném v našich mapách jednoduše jako bod F tři sta nula osm D lomeno třicet jedna BK dvanáct, byl v hloubce devatenáct metrů objeven vrak lodi. Tento objev je významný především proto, že jste bez nejmenších pochybností o vrak věhlasného mořeplavce Alberta Cvrčka, který neslavně zahynul před půl druhým rokem, kdy se jeho výzkumná loď potopila za dosud neobjasněných okolností pouhých sto metrů před hranicí takzvané věčné mlhy. Máme za to, že na lodi najdeme dokumenty, které pomohou s konečnou platností záhadu mlžného oparu rozluštit. Nyní rád zodpovím vaše otázky.“

„Vpluli jste při výzkumu přímo do mlhy?“ vyhrknul kdosi s notýskem.

„Do mlhy jsme poslali průzkumný dvoumužný člun. Musím bohužel říci, že se muži na loď nevrátili a patrně padli vysílením při bloudění mlhou. Prokletí ostrovů, z kterých se nikdo nikdy nevrátil, tak prozatím trvá.“

Jako další se přihlásila dáma s fotoaparátem. „Budete vrak lodi vytahovat?“

„Nikoli, vrak je v mořském dně složitě zaklíněn, k lodi se potopíme.“

„Náš Pesimistický věstním by zajímalo, kolik mužů onomu prozatím marnému snažení padlo za oběť celkem?“

Profesor se zamračil. „Jen osm.“

„Hrozilo vaší lodi potopení?“

„Pečlivě jsme se vyhýbali mlze, loď tedy byla ohrožena jako při každé jiné expedici.“

„Kdy potopení k vraku proběhne?“

„Odedneška právě za týden.“

„Pozvete k poslední fázi průzkumu tisk?“

„Bohužel ne, naše loď má omezenou kapacitu a za každého novináře na palubě bychom museli obětovat sto padesát vepřových konzerv, půl záchranného člunku, dva skafandry nebo gramofon. A jak jistě uznáte, ani bez jedné z těchto věcí se podmořský výzkum dělat nedá, což se o novinářích říct nedá.

 

***

 

Hladina byla toho rána klidná, zlehka se vlnila jako temně modré, tekuté zrcadlo. Na jihu, východě a západě končila všechna ta voda obzorem, jen na severu se nedaleko plavidla tyčila do nekonečné výšky sněhově bílá stěna mlhy, jako by někdo natáhl přes moře závěs.

„Voda má příjemných dvanáct stupňů, pane profesore,“ hlásil námořník. „Na hladině...“

Profesor se usmál a promnul si dlaně. „Pustíme se do toho, chlapci.“

Po troše převlékání a soukání do skafandrů se námořníci seřadili na samém okraji lodi. Profesor rozdal poslední pokyny a jako první se vrhnul do hlubin. Hladina se za ním zavřela, jen hadice pro přívod vzduchu trčela z vody a končila u pumpy, kde dva muži pozorně sledovali ciferník s velkou ručičkou. Další potápěči vpadli do vody chvíli po něm.

 

Profesor si rozmáchlými tempy razil cestu dolů. Na cestu mu svítila baterkou, kterou rozháněl drobné rybičky. Voda ho chladila čím dál víc, s každým máchnutím víc a víc svírala, ale nic z toho nevnímal, jen bedlivě vyhlížel siluetu lodi. Zjevila se před ním náhle jako tmavý obrys, který nejvíc ze všeho připomínal žehličku. Pak se pomalu vynořily jasnější tvary kapitánského můstku, obřího komínu obrostlého chaluhami a nakonec i paluby poseté korýši a nánosy podmořského písku.

Nadšený potápěč počkal na kolegy a rozdal jim instrukce několika rychlými větami, které naškrábal na tabulku zavěšenou u skafandru. Po dvojicích se rozprchli na všechny strany. Sám si vybral poklop v palubě. Spolu s kolegou se zapřeli, několikrát trhli a vchod do podpalubí se otevřel. Přivítala je skoro neprostupná tma. Propíchli ji baterkami a od samého počátku nevěděli, na co si posvítit dřív. Vrak byl plný tajemných podpalubních zákoutí, všechna místa co usnula pod hladinou zůstala jako netknutá a zahalená do modravého vlnění. Vším se proplétaly drobné rybky, procházka lodí byla přízračná a plná očekávání z každého dalšího kroku.

A pak se to stalo.

Potápěč následující profesora nahlédl do jedné z kajut. Jako by ho něco kouslo, rozvířil kolem sebe vodu a jako šílený vyrazil zpátky, ven z vraku a ven z moře. Máchal rukama jak smyslů zbavený a profesor se po něm stačil jen zmateně ohlédnout, než mu zmizel z dohledu. Uvažoval, jestli do kajuty nahlédnout a brzy dospěl k závěru, že si věda žádá odvahu. Možná toho nešťastného hocha vyděsila mrtvola kapitána.

Udělal lehké tempo ke dveřím.

A mrtvola kapitána mu vyplavala vstříc. Plavala zkušeným stylem ostřílených námořníků a vyšvihla mu zdvořilý, němý pozdrav salutováním.

Profesor v tu chvíli nezešílel leknutím, ale strnul úžasem. O jedno tempo ustoupil, pro jistotu, a nemohl uvěřit vlastním očím. Mrtvola k němu natáhla pravici. Nesměle ji sevřel a mrtvola s živě otevřenýma očima reagovala úsměvem. Pak se chopila profesorovy tabulky a naškrábala na ni:

„Vítám vás!“

Profesor odpověděl:

„Kdo proboha jste?!“

Mrtvola připsala:

„Kapitán Cvrček, toho času velící již jen lodi neschopné plavby.“

Profesor si přečetl zprávu a reagoval:

„Vy žijete?!“

Kapitán Cvrček přikývnul, profesor proto dopsal:

„Jak je to možné?!“

Cvrček pokrčil rameny a chopil se tabulky:

„Podmořský život, kouzlo Mlžných ostrovů.“

Profesor kroutil hlavou. Kapitán mu mezitím cosi naznačoval rukama. Když pochopil co, napsal:

„Pardon. Profesor oceánografie a badatel Vlnka, těší mne.“

Cvrček kývnul, že jeho taky a přečetl si otázku:

„Jak to funguje?!“

Kapitán psal odpověď dlouho:

„Vím jen, že ve vodách kolem ostrovů lze žít pod vodou a mlha tento život chrání před suchozemci.“

Profesor si přisadil:

„Potápěním lodí?“

Kapitán důrazně zakroutil hlavou:

„Mlžné ostrovy nikdy žádnou loď nepotopily.“

Tentokrát se profesor s psaním neobtěžoval, jen vykulil oči a nechápavě gestem poukázal na to, že se právě nacházejí v potopené lodi.

„To já sám. Chtěl jsem žít pod vodou.“

Profesorovi odpověď nestačila:

„Spousta lidí se z mlhy nevrátila.“

Cvrček s úsměvem přikývl:

„Všichni v ní zůstali dobrovolně. Podmořský život v klidu a věčném blahu vln je mnohem lepší. Chcete se přidat?“

 

***

 

O několik dní později se na nástěnce univerzitní budovy objevila smutná zpráva. Visela pod černobílou fotografií s černou stužkou.

„Náš milý kolega a věhlasný odborník na dno mořské, profesor Maxmilián Vlnka, utonul spolu s několika kolegy při náročném výzkumu lodního vraku v oblasti zrádných a nechvalně proslulých Mlžných ostrovů. Budiž mu ve věčných tmách podmořského království voda lehká, vzpomínejme na jeho inspirativního ducha a važme si odkazu, který nám svou neúnavnou pílí a nadšením pro věc zanechal.“

Jestli se zpráva o úmrtí donesla i samotnému nebožtíkovi, toho času živě se věnujícímu výzkumu korálů u jednoho z menších ostrůvků na západní straně Mlžných ostrovů, není známo.