Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol zpracujete nějakou z emocí formou povídky. Minimum tradičně pět palců, maximum 50 (to pro některé, kterým 80 palců nepřijde příliš :D).

Vypracování

Svíral mě a ničil.
Od rána do večera. Nezáleželo na tom, jestli byla tma, světlo, všude byl se mnou.
Když jsem měla vstát, udělat si snídani. Když jsem měla odemknout všech dvacet zámků na dveřích a vyjít ven - a zase je zamknout.
Vždycky jsem si pomyslela, že bych potřebovala další.
Ale byl tu zase on - a on mě do obchodu nepustil.
Jenom ta představa, že bych měla jít někam, kde je tolik lidí. A kdoví, co by se mohlo stát...
Do výtahu jsem nikdy nešla a schody jsem scházela půl hodiny. Co kdybych spadla? Zlomila si nohu? Vaz?
A co když to nestihnu?!
Něco uvnitř mě nutilo přidat, zrychlit, ale zároveň zpomalit.
Neustále jsem se ohlížela. Čekala mě cesta do práce. Všude bylo tolik lidí! Auto jsem zavrhla hned, to je nebezpečná věc.
Šla jsem po chodníku a snažila se nejít ani moc u silnice ani moc u domů a vyhýbat se všem těm podivným lidem okolo. Třásla jsem se, objímala se rukama a opatrně postupovala vpřed. Za každý krok jsem si blahopřála, za každé zastavení se plísnila.
Před vstupem do budovy mě zase ochromil. Zůstala jsem před ní schoulená stát a nemohla se hnout, nohy mě neposlouchaly. Chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že mě nikdo z těch lidí okolo nepochopí.
Po nějakém čase jsem si dodala odvahy a povedlo se mi překročit práh. Dojít ke skříňce. Otevřít ji. Neustále jsem se koukala, kde jsou spolupracovníci, ale naštěstí už asi všichni byli na svých pracovištích.
Zamkla jsem ji na padesát západů a šla najít vedoucího. Už předem jsem věděla, že budu seřvána a nemohla jsem se odhodlat zaklepat. Vtom ale vyhlédl sám od sebe. Lekla jsem se a roztřásla se ještě více. Jeho slovům jsem nerozuměla, ale zarývaly se mi do mozku jako horké ostré jehly.
Pak mi došlo, že mám jít domů. Nechtěla jsem, nedokázala jsem. Schoulila jsem se do klubíčka do nejbližšího kouta. Zavřela jsem oči a přála si, ať jsem někde pryč, někde daleko pryč, hlavně ne tady.
Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale vím, že on tu byl pořád, se mnou... Ten pocit... Nepřestával.
Potom mě vyhodili ven. Nemohla jsem jít domů.
Nešlo to...
Ale musela jsem. Tak jsem šla. Ohlížela se.
Byla tma a nebylo moc vidět. Každou chvíli jsem se zastavovala a přemlouvala jsem se, abych šla dál, že tady mi hrozí spousta nebezpečí.
Byla zima.
Potom jsem neměla sílu.
Zdáli jsem uslyšela houkání, kterého jsem se lekla a snažila se před ním schovat, ale stejně mě naložili a odvezli.
Skončila jsem v bílé místnosti v bílé košili s výhledem na bílou pláň. Přivazovali mě k posteli, abych jim neutekla. Krmili mě, ač jsem nechtěla...
Teď už je to lepší. Sedím a smím i chodit.
Ale on je tu pořád. Stačí jenom zapochybovat a zase zapůsobí a snaží se mě dostat na kolena.
Můj strach...