Zadání domácího úkolu
Vzhledem k tomu, že vás čeká náročná cesta, dostanete dnes pouze běžný úkol. O to kvalitnější ale očekávám jeho zpracování.Vypracování
Vždy jsem si představoval, jaké to muselo být úžasné, když Harry Potter se svými přáteli nebo Mlok Scamander zažívali svá dobrodružství. Dnes však musím říci, že ocitnout se uvnitř něčeho takového není žádný med. Spíše to připomíná snahu získat med od lesních včel. Jde prostě o práci.
S Jackem jsme přistáli v New Yorku. Neletěli jsme na košťatech, nýbrž v obyčejném mudlovském letadle. To byla příjemná část mé cesty. Starala se o nás nádherná letuška, přinášela nám jídlo a pití, kochali jsme se pohledem z výšky na oceán.
Na letišti jsme prošli mudlovskou kontrolou také celkem bez problémů. Koločarská škola pro nás zařídila na tamním ministerstvu povolení použít na celníky a pohraničníky matoucí kouzlo. Pak už to tak příjemné nebylo.
Museli jsme se totiž podrobit také kouzelnické vstupní kontrole. Vyplnění formulářů, svázaných do knihy tloušťky Historie čar a kouzel Batyldy Bagshotové, mi zabrala půl dne. Vcelku jsem chápal, že chtějí vědět, za jakým účelem jsem do Ameriky přicestoval, některé otázky mě však zarazily. Mezi nimi asi vévodila: „Chcete spáchat atentát na ministryni kouzel?“ Kdybych chtěl, tak jim to přece neprozradím. Nebo: „Navštívil jste někdy Kubu?“ Popravdě jsem napsal, že jsem o posledních prázdninách Kubu navštívil, načež mě po prostudování mých odpovědí začali vyslýchat, co jsem tam dělal. Řekl jsem, že jsem s Kubou hrál famfrpál, načež se do hovoru vmísil zástupce školy. Poslechli si jej a mou odpověď: „Ano,“ škrtli a napsali: „Ne.“ Jinou nepříjemnost způsobila otázka, kolik měřím. Popravdě jsem odpověděl, že 1,75. Úředník to přečetl, zasmál se a ukázal mi někam nad kolena. Zeptal se mě pak, zda jsem mládě domácího skřítka. Ukázalo se, že tam měří výšku ve stopách, jedna je 30,48 cm. „Jaký je váš vztah k nečarům?“ končily formuláře. Jack mě naštěstí předem poučil, že pokud bych odpověděl kladný, do země by mě nevpustili, proto jsem zalhal a napsal, že se s nimi nestýkám. Snad mi to rodiče odpustí.
Cestou do koločar jsem vyzvídal, co to vlastně mělo znamenat. Dozvěděl jsem se, že američtí kouzelníci mají největší strach ze dvou věcí: vstupu černokněžníka na jejich území (od dob, kdy u nich pobýval Gellert Grindelwald) a prozrazení kouzelnického světa. Před několika lety kvůli tomu zavedli zvýšená bezpečnostní opatření. Došlo totiž k nepříjemné události. Jistá nečarka jménem Stephenie Meyerová začala pátrat po příčinách podivných jevů, k nimž došlo v městečku Forks. Došlo tam totiž k nepřehlédnutelnému setkání několika upírů s domorodým indiánským kmenem Kvileutovů, dovedných zvěromágů, kteří se proměňují ve vlky. Mayerová se dopátrala pravdy, a než ministerstvo stačilo zareagovat, napsala sérii knih, které se mezi nečary staly velmi populárními. Začali se do Forksu sjíždět a hrozilo prozrazení magické komunity místních indiánů (upíři mezitím odtáhli jinam).
Když jsme dorazili do Koločar, nalezli jsme školu ve výjimečném stavu. Kvileutové, pro něž ministerstvo nalezlo novou rezervaci, byli nespokojení, hromadně se měnili ve vlky a připravovali se k povstání. Výuka se proto soustředila výhradně na lektvary, konkrétně na vlkodlačí lektvar. Vařili jsme ho po celou dobu mého pobytu, aby byl namíchán do vody v indiánské rezervaci a znemožnil tak tamním obyvatelům pobývat ve vlčí podobě.
Celý upracovaný a uvařený jsem očekával, kdy můj pobyt konečně skončí. Z amerického školství jsem zjistil pouze jedinou věc: dětská práce je zde pokládána za nezbytnou a užitečnou.
Při letu zpátky se o mě starala stejná nádherná letuška. Je sice mudla, ale my nežijeme v Americe a nejsme rasisté. Vzal jsem si její telefonní číslo.
