Zadání domácího úkolu

Je zima. Sníh se sype z oblohy a fouká ledový vítr. Vaše koště se porouchalo a není schopno letět dál. Snesli jste se tedy k ledové pláni, která je široko daleko pustá.

Pokračujte v příběhu a vymyslete řešení, jak se dostat z této nepříjemné situace.

Vypracování

Dobrý večer, pane :)
Omlouvám se za délku, to tak nějak... samo :D

 

Znuděně jsem se podívala na hodinky, jen proto, abych se probrala. Nezajímalo mě, kolik bylo hodin, do cíle zbývalo ješ-tě spoustu mil a čas přestal hrát roli.

Pode mnou se rozprostíral bílý povrch zamrzlého jezera, ledo-vá plocha mizela v dáli. Ta jednotvárnost mě uspávala, už ani mrazivý vítr nezabíral.

Celá ztuhlá jsem se hrbila nad násadou a očkem jen občas na kompasu zkontrolovala, zda stále držím správný kurz. Měla jsem si sebou vzít sudoku, nebo možná něco na čtení, po-myslela jsem si.

Letěla jsem navštívit své příbuzné ze severu, protože jsou ale trochu na štíru se zákony, není jejich sídlo připojeno k leta-xové síti a není možné pro cestu k nim zvolit ani přenášedlo - ministerstvo by se mohlo začít zajímat.

A protože nemám zkoušku z přemisťování a nikdo další z naší drahé famílie neměl v plánu mě doprovodit, rozhodla jsem se letět na vlastní pěst.

Může to znít sice pošetile, ale ona to normálně zas tak dlouhá a hrozná cesta není, obvykle zabere maximálně sedm až osm hodin, a když je dobrý vítr, zvládnu to i za šest. Jen tenhle úsek je prostě nuda, protože kolem není nic než sníh, sníh, sníh, bobky ve sněhu, co tady nechala migrující zvěř, a zase sníh. Letím příliš rychle, než abych mohla vidět stopy.

Už zase mi padala hlava na prsa, když tu náhle sebou koš-tě trhlo a začalo zpomalovat. Do háje! V mžiku jsem byla plně bdělá, rychle jsem hůlkou opsala ve vzduchu několik kruhů ve snaze detekovat magickou bariéru. Možná jsem vletěla na nějaké chráněné území, tady na severu se schovává kde kdo, mají tu klid.

K mojí chvilkové úlevě hůlka žádnou přítomnost kouzel nezaznamenala. Merlin ví, co by to bylo za lidi a jak by se mnou naložili, bohužel to znamenalo jiný, neméně vážný problém. Koště totiž zpomalovalo a ztrácelo výšku o vlastní vůli.

Opatrně jsem se snesla k zemi, nehodlala jsem pokoušet brzdící systémy mého očividně rozbitého oře. Nechala jsem ho vznášet se přede mnou a pokusila se pomocí základ-ních diagnostických kouzel odhalit závadu, nic zjevného jsem však nenašla. Kruci! Kopla jsem nohou do sněhu. Možná by se mi mohlo podařit ještě pár kilometrů doletět, jisté však bylo, že celou vzdálenost už koště určitě nezvlá-dne.

Zatlačila jsem paniku, která se pokusila ovládnout mou mysl a místo ní povolala zdravý rozum. Nemělo smysl z koštěte tlačit pár tisíc metrů pro nic, když by to mou situaci stejně nevyřešilo. Byla jsem sama jen s hůlkou a koštětem uprostřed chumelenice na obrovském zamrzlém jezeře.

Nemohla jsem vyloučit predátory ani lidské zbloudilé duše, na které jsem tu mohla natrefit, bylo by tedy moudřejší si nechat možnost úniku v rukávu. Mudlu i obyčejnou šelmu zaženu kouzly, nejsem ale tak pošetilá, abych si myslela, že zmáknu dospělého kouzelníka nebo nějakou magickou potvoru. A stát se mohlo cokoliv.

Nutností číslo jedna bylo porazit mráz. Vyčarovala jsem tedy ochrannou bariéru, která zadržela sníh i vítr. Nesmím si moc vyskakovat s ohřívacími kouzly, abych nerozpustila led pod sebou, to bych se dostala do mnohem větší polízanice, tohle byl ovšem dobrý začátek, hned se mi přemýšlelo líp. Nesmím také utlumit zvuky zvenčí, v téhle vánici mě sluch jako jediný mohl upozornit na blížící se hrozbu.

Dalším bodem bylo jídlo. Měla jsem s sebou svačinu na cestu, poměrně slušnou, také jsem vezla nějaké dobroty příbuzným. Určitě bych z toho dokázala přežít dva dny, kdy-bych se uskromnila, víc ale těžko. Alespoň vody bylo kolem dost - v zmrzlé podobě.

Zvětšila jsem svůj cestovní kufr do původní velikosti a posadila se na něj, koště jsem položila vedle sebe a nastražila monitorovací kouzla, která mě upozorní, že se blíží vetřelec. Nepovažovala jsem za moudré maskovat svou přítomnost, příbuzní vědí, že za nimi letím, vědí i, kdy mám dorazit, tedy mě tak jako tak půjdou hledat.

Kdyby se mi podařilo je kontaktovat, věci by se velmi urychlily. I přes monitorovací kouzla jsem se cítila příšerně nechráněná, nemohla jsem se přestat nervózně rozhlížet. Co chvíli se mi zdálo, že ve vánici vidím nějaký stín, něco se hýbat... musela jsem si tyhle myšlenky opakovaně zaka-zovat. Nesmím zpanikařit!

Neměla jsem u sebe žádný magický komunikační předmět, bylo nebezpečné s touto částí rodiny udržovat kontakt tímto způsobem. Sova se mnou taky neletěla, nebyl důvod. Jedi-né, co zbývalo, byl patron. Jenže... podaří se mi ho vyča-rovat?

Jasně, ve škole jsme se ho učili všichni, trvalo ale dlouho, než se mi vůbec podařilo z hůlky vydolovat jeho fyzickou podobu, a ani pak to nebylo nijak časté, a to mluvíme o klidných akademických podmínkách, kdy jsem měla pře-dem připravenou vzpomínku a znervózňovat mě mohli nej-dál očumující spolužáci. Tohle byla úplně jiná situace.

Rozhodla jsem se první posilnit a obalit si nervy cukrem, v tomhle stavu bych nic nevyčarovala. Potom jsem se zvedla, zmenšila znovu kufr a nacpala si ho do kapsy, připravila jsem si koště pro případ, že bych svými pokusy někoho přilákala a musela rychle zmizet. Znovu jsem se ujistila, že jsou monitorující kouzla na místě a drží za mě stráž.

Nadechla jsem se a pustila do díla. Poprvé vyšel ze špičky hůlky jen stříbrný obláček. Ani jsem nečekala, že by to bylo něco jiného a v hlavě mi hned zazněla slova mého učitele:
"Musíš to myslet vážně, tys ani nevzala v potaz možnost, že by se ti to povedlo," Jo, jo, jo, máte pravdu, profesore, zahučela jsem si pro sebe.

Při druhém pokusu se obláček zvětšil, to byl však jediný posun, kterého se mi podařilo dosáhnout. Ani napodruhé ani na potřetí se to nezlepšilo, další pokusy byly taktéž bezvýsledné. Začínala jsem znovu panikařit, co když to nedokážu?

Nad jezerem se navíc začínalo stmívat, husté mraky vše jenom urychlovaly. Ve tmě bude moje čarování ještě nápad-nější a já budu ještě zranitelnější, navíc stupně ještě kles-nou a já se nemůžu zahřát, protože stojím na ledě. Začí-nala jsem se třást.

Prober se! Zařvala jsem na sebe v duchu. Tohle nesmíš, nesmíš tomu podlehnout! Zkusíš to znovu, kočko, prostě z té své hlavinky budeš muset vytáhnout lepší vzpomínku, ty tady nezmrzneš, to teda ne! Nebudeš se tu klepat jak malá holka a čekat, až si tě něco přijde sežrat. Sedni si na zadek a mysli, najdi takovou vzpomínku, která tvoji zprávu unese!

A přesně to jsem udělala. Znovu jsem vytáhla kufr, posadila se, zavřela oči a začala pátrat v paměti. Představovala jsem si, jak procházím mezi hromadami s obrazy, na kaž-dém z nich se ve smyčce pohyboval nějaký výjev pojící se k vzpomínce. Viděla jsem se, jak odhazuji na stranu všemož-né úspěchy ve školních soutěžích, v potyčkách s rivaly, chvály a ocenění autorit, po kterých jsem vždy chodi-la s nosánkem nahoru. Dneska jsem už věděla, že nic nez-namenají, byť jsem z nich tenkrát požitek rozhodně měla.

Odložila jsem i úspěchy u chlapců, nic z toho nemělo sílu. Pátrala jsem dál, hlouběji, procházela jsem nyní svou síní slávy, o níž ani jsem nevěděla, že ji mám. Možná se mi jen znelíbila chaotičnost hromad a vzniklo tohle.

Míjela jsem jednotlivé obrazy, prstem jsem lehce brousila o zeď pod nimi. A pak, jsem ho spatřila. Velký rám, větší než ty ostatní, a na něm mával Zmijozelský famfrpálový tým.

Přiblížila jsem se k němu a položila na něj dlaň, v tu chvíli jako bych byla vtažena do filmu.

Psal se rok Zima 2017, bylo chladné ráno před zápasem s Havraspárem, měl to být první zápas, který jsem měla odehrát jako kapitán. První zápas pod mým vedením, no umíte si představit, jak neskutečná nervozita třásla mým tělem.

Stáli jsme v šatně, celý tým ustrojený v čistých fam-frpálových hábitech, všichni sladěni do posledního kousku výbavy. V očích mě až štípaly slzy, když jsem je přejela pohledem a uvědomila si, kolik jich tu stojí. Kolik jich přišlo hrát, i přes to příšerné počasí a brzkou ranní hodinu. I přes to, že jsme podle všech odhadů neměli šanci na výhru.

Podívala jsem se jim do očí, jednomu po druhém, a viděla v nich jen odhodlání, připravenost přijmout cokoliv, co nás to dopoledne čekalo, chuť užít si hru, kterou jsme všichni milovali, a naprostou soudružnost. K čertu s kolejí, s bojem o pohár, my jsme tu byli pro sebe navzájem, pojilo nás pouto, které nikdo mimo nás necítil, které bylo jen naše. Ta bratrská soudružnost nám tenkrát zápas vyhrála, ani výhra však nezastínila spojení, které jsme mezi sebou cítili, které nás činilo tak silnými.

Otevřela jsem oči a rázně se postavila. Tohle je ono! Zatřesením hlavy jsem rozehnala mžitky před očima, napřáhla hůlku a... v tom moje kouzla spustila poplach.

Krev mi ztuhla v žilách, v hrůze jsem se otočila směrem k příchozímu. Detekující kouzlo odhalilo člověka, kouzelníka. Byl sám.  Zrychleně jsem dýchala a mířila hůlkou do tmy, snažila jsem se něco zachytit, předvídat, kdy se vyloupne na dohled, neviděla jsem však zhola nic. Neslyšela jsem žádné kroky. Věděla jsem ale, že se přibližuje. Vyslala jsem dopředu světelnou kouli, těsně proletěla kolem něj a ozářila mužskou postavu zachumlanou v mnoha vrstvách hábitu.

Byl mnohem blíž, než jsem čekala, a byla bych vykřikla, kdyby mě už roky neučili jinak. Uskočila jsem na stranu, zakopla a kufr a jen tak tak udržela rovnováhu. Koště! Blesklo mi hlavou. Nebyl čas ani jednu z mých věcí přivo-lávat, muž byl příliš blízko. Neodvážila jsem se vyslat další kouzlo, jenom by prozradilo mou polohu. Raději jsem se znovu pokusila o ústup. Zdálo se mi, že se vpravo ode mě něco hnulo. Srdce mi bušilo jako o závod. Pak se náhle ze tmy ozvalo:

"Zuzano!" Zůstala jsem stát jako přimrazená. Ten člověk mě znal. Pak mě popadl za ruku a můj obličej zalilo vyča-rované světlo.

"Zuzano!" Tentokrát v hlase zněla patrná úleva a mně málem povolily vnitřnosti. Byl to strýček Arnold. Vrhla jsem se mu do objetí, celá jsem se třásla. Jednou rukou mě sevřel, zatímco druhou přivolal můj kufr a koště.

"Jsi celá? Žene se bouře, báli jsme se, že bys mohla zabloudit, proto jsem ti letěl naproti, a koukám, že ještěže tak. Cos tu vyváděla?" Nijak mě nehuboval, nikdy mě nehuboval, bylo jen vidět, že měl opravdu starost.

"Rozbilo se mi koště," kývla jsem směrem k tomu krámu v jeho ruce. Jen potřásl hlavou, potom ho zahodil do sněhu.

"Nemá smysl se s ním táhnout, zmenšit ho nemůžeš, už by nešlo opravit, a táhnout v ruce taky ne. Doufám, že to není nějakej tvůj miláček," Zavrtěla jsem hlavou. Byl to obyčejný cestovní model, svoje závodní košťátko jsem pro tyhle účely nevyužívala - a dobře jsem dělala, jak se ukázalo.

Nasedla jsem k němu na koště, Arnold se odrazil od země. Pohodlně jsem se o něj opřela, zavřela oči a představovala si, co asi bude k večeři, až doletíme domů.

"Nespi mi tam," houkl za sebe pobaveně.

"Vždyť mám jedno oko otevřený," odpověděla jsem a spíš ucítila, než uslyšela, jak se uchechtl. Místo večeře mě u nich doma čekala teplá postel, jak jsem se do ní dostala, si už ale nepamatuji.