Zadání soutěže

V poslední době ke mně lítá docela hodně sov a já se vždy musím pousmát nad jmény, které jim dáváme. Některá jsou normální, jiná roztomilá, další o nás něco vypovídají a o jiných extrémech snad ani mluvit nebudu… a tak mě napadla soutěž pro vás.

Napište mi příběh, ve kterém mi vylíčíte, co se stalo, když se sovy začaly chovat podle svého jména.

Příběh by se měl odehrávat na našem hradě či přilehlých pozemcích. Mohou se tam vyskytnout i obyvatelé našeho hradu. Nechám na vás, zda to pojmete humorně nebo vážně, a zda se budete soustředit na jednu sovu nebo na celé hejno. Hlavně si dejte záležet!

Pokud máte sov poskromnu, můžete si půjčit sovy ze školního sovince, či použít jméno, které byste dali sově, kterou si hodláte brzy koupit.

Vypracování

Krásný den, madam!

 

Byl to zimní předvánoční den jako mnohé další a mě ani ve snu nenapadlo, že by se mohlo stát něco tak šíleného. Ale stalo se.

Když jsem se ráno oblekla do uniformy, jako vždy jsem zamířila první do sovince. O své sovy jsem se už od prvního ročníku dobře starala, vždy jsem dohlížela na to, aby měli co jíst a co pít.

Vešla jsem dovnitř a už na první pohled jsem viděla, že máme na hradě hodně vážný problém. Všechny sovy jakoby se zbláznily! Poletovaly sem a tam, vydávaly nejrůznější zvuky, které sovím podobné nebyly ani zdálky a já si připadala jako v blázinci. Naneštěstí ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, vyletěly všechny mé sovy ven do útrob hradu. Nestihla jsem pomalu mrknout a byly pryč! Nevěřila jsem vlastním očím, rychle jsem se otočila na podpatku a rozběhla za nimi.

Schody jsem se snažila seběhnout co nejrychleji, ale své sovy jsem nikde neviděla. Postupně jsem však potkávala nejrůznější hradní ptactvo všeho druhu na chodbách a v tu chvíli mi došlo, že jsem nebyla zdaleka jediná, komu ty jeho utekly. Čím dál častěji jsem potkávala zmatené studenty, kteří naprosto zjevně hledali to samé co já - své ztracené sovy a dost možná i soudnost, která jim s nimi uletěla, když jim sami nechali volný prostor otevřenými dveřmi k úniku. Minimálně já jsem v tu chvíli sama sobě dost vyčítala, že jsem dveře nehlídala víc, protože k úniku může dojít přece naprosto kdykoliv a já zkrátka nebyla dost ostražitá!

Na to, co se ve skutečnosti děje, se mi podařilo přijít, když za mnou přilétla jedna sova úplně sama. Byla mi dost povědomá, ale věděla jsem, že není moje. Sova začala nadšeně poletovat kolem mě, začala se ke mně lísat a v tu ránu mi to došlo. Byl to výreček mé drahé žluté kamarádky Mandy se jménem “Ariettka je nejlepší člověk na světě!”. Po chvíli za mnou doběhla i Mandy, celá udýchaná sovu chytla do náručí a ta se začala vzpouzet.

“Tak moment. Pokud za mnou tahle sova celá nadšená přiletěla, znamená to, že tomuhle všemu čelíme, protože se naše sovy začaly chovat podle toho, jak se jmenují?!” zhrozila jsem se a usedla na schody. Výreček se v náručí Mandy dost vzpouzel, šlo vidět, že u majitelky být nechce.

“No, rozhodně to tak vypadá. Minimálně tahle sova tě teď vážně miluje. Mám dojem, že pokud si ji okamžitě nevezmeš do náruče ty, tak mě brzo uklove,” konstatovala Mandy a položila výrečka do mého náručí.

“No tak to potěš. Víš jak se jmenují moje sovy? A víš co za další šílence tady poletuje kolem nás?” pokračovala jsem v líčení katastrofické hradní budoucnosti a u toho dlachmila svého nového sovího fanouška.

Mandy se začala smát jako pominutá. Chvíli jsem měla pocit, že už se z těch všech sov, kterých se kolem nás začalo objevovat opravdu hodně, naprosto zbláznila.

“Čemu se směješ?” nechápavě jsem na ni zírala.

“Já si jen vzpomněla na všechna ta soví jména, která mi utkvěla v hlavě a představuju si ten binec, co se na hradě teď odehrává mimo náš výhled. Však se podívej, kolem nás jsou jen samé Létalky a Poletuchy či jiné sovy s letícím jménem. Vždyť já už jsem tady potkala sovu, co se jmenovala Krokodýl po plastice! Jak ta se asi může chovat?”

“No přece jako krokodýl po plastice, to je nanejvýš jasné!” Dodala jsem naprosto vážně.

Poté, co jsme s Mandy ještě chvíli seděly na schodech a vzpomínaly na nejrůznější podivná soví jména, která jsme kdy na hradě potkaly, rozhodly jsme se, že je třeba začít konat. Společně jsme jejího výrečka odnesly zase zpátky do sovince, protože čistě s Mandy odmítl fungovat.

Následně jsme se rozhodly, že bude nejlepší, když každá půjdeme chytat vlastní sovy. Moc jsme netušily, kde se budou vyskytovat, protože hrad je přeci jen opravdu velké místo na hledání pár sov.

Já se vydala směrem k havraspárské kolejní místnosti, protože jsem sázela na to, že alespoň jedna z mých sov by se mohla nacházet právě tam. A vida, opravdu jsem po chvíli cesty narazila na jeden ze svých kousků! Má sova 1. KVOKáč se totiž rozhodla, že se dostane do havraspárské kolejky pěšky. Pěkně si kvokala a pohupovala se jako správná slepice. Hned v závěsu za ní jsem poznala další dva KVOKáče, kteří se rozhodli, že půjdou stejnou cestou. Popadla jsem tedy svou sovu, čímž jsem ji zároveň trochu vyděsila a co nejrychleji jsem s ní pádila zpátky do sovince, aby mi zase někam nezmizela. Snažila se mě klovat do rukou, ale já se statečně držela a rozhodně jsem ji nehodlala nechat vyhrát. Kvokala jako o život, ale kupodivu se na mě nikdo ze studentů, které jsem cestou do sovince potkala, nedíval divně. Patrně měli moc práce s hledáním vlastních doručovatelů a možná ten den viděli už i divnější věci.

Po chvíli byla tedy první ze sov v sovinci. Už mě čekaly pouze tři! V tu chvíli jsem byla neskutečně ráda, že jsem si nikdy nepořizovala moc sov. když jsem si v tu chvíli totiž představila, že bych jich po hradě musela honit deset, dost mě zamrazilo.

Tentokrát jsem se rozhodla zamířit do Velké síně. Věřila jsem si, že tam bude sov opravdu hodně, a že bych mezi nimi mohla objevit i nějakou tu vlastní. Seběhla jsem tedy co nejrychleji schody a u toho trochu proklínala Rowenu, že je tak vymyslela, protože mě schodiště začínalo dost unavovat.

V síni to byla opravdová pohroma. Z nějakého důvodu se v ní nascromáždilo obrovské množství sov, které se snažili jejich majitelé chytat. Některým to šlo hůř, některým líp, dost záleželo na konkrétním jméně sovy.

V tu chvíli jsem jednoho ze svých zlotřilců spatřila. Nebylo těžké ho poznat - můj Papoušíček Pusineček totiž létal po celé síni a zobákem pusinkoval všechny ostatní ptáky i studenty, kteří se nechali. Vrhal se vlastně i na ty, kteří se nenechali, prostě se nechtěl nechat zastavit. Dokonce se nezalekl ani kdejakého fialového hábitu, byl to hotový Casanova!

Když mě spatřil, ihned ke mně letěl, jako bych byla jeho pusinkovací cíl. Můj obličej zaměřil rychlostí blesku a vlepil mi takovou pusu, že jsem se divila, že mi do obličeje nevyvrtal díru. Co nejrychleji jsem svého papouška popadla, využila jsem toho, že se rozhodl pusinkovat chvíli jenom mě a pádila jsem s ním k sovinci, seč mi síly stačily.

Zbývaly dvě sovy a já si uvědomila, že jsem se původně chystala do kolejky. Zamířila jsem proto právě tam, abych zjistila, jestli se některá ze zbývajících sov nedostala nějakým způsobem dovnitř na místo, kam často doručovaly své dopisy.

I tentokrát jsem se trefila! Má postarší sova, zároveň úplně první kousek mé sbírky - Ubečánek, seděl na mém oblíbeném kolejním křesle a hrozně plakal. Řeknu vám, vidět sovu brečet bylo asi to nejdivnější, co jsem zatím v životě zažila. Dobrá, to možná tak docela není pravda, ale podivný zážitek to rozhodně byl.

Ubečánek plakal a nedal se zastavit. Na chvíli jsem si vedle něj sedla a snažila se ho nějak utěšit, ale prostě to nešlo. Když jsem ho potom zvedla, abych ho odnesla zpátky do sovince, ani se nesnažil vzpouzet. Prostě a jednoduše dál brečel a trochu mi přišlo, že ze samého pláče si ani nevšiml nějaké změny. Když jsem ho potom přidala k ostatním, vyčerpáním z pláče po chvilce usnul.

Přišel tedy čas na objevení poslední sovy, mého Mojmírka Megacloumáka. Už ze jména jsem se trochu začala bát, jak se asi má sova chová, a kde bude zalezlá. Snažit se najít opilou sovu totiž opravdu nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti. Taková opilá sova se může nacházet kdekoliv.

Prolezla jsem ohromné množství prostor. Prohledala jsem téměř každý kout vrchních pater, byla jsem i v síni a nikde žádný Megacloumák.

Sov na hradě začínalo ubývat, téměř všechny se podařilo zdárně dopravit zpět do sovinců, já však svůj poslední kousek ne a ne najít.

Skoro jsem to vzdala, když mě napadlo zkusit zajít do kuchyně. A vida! Nějakým způsobem se mé drahé poslední sově podařilo překonat tajný vchod skrze obrazy a Mojmírek tam spokojeně popíjel víno, které mu nabízeli samotní skřítci! Všichni byli veselí a hrozně se smáli a já opravdu nechápala, jak došlo k tomu, že skřítci popíjejí se sovou. Rozhodla jsem se, že logiku pro daný den dám radši opravdu stranou, protože jsem nechápala už vážně nic. Potichu jsem chvíli stála opodál a celou povedenou partičku jsem sledovala. Čekala jsem, než si mě někdo všimne.

Paradoxně to byl právě Megacloumák, který si všiml. Lidským opilým hlasem pronesl něco ve stylu “Pozor, máma je tady!” a nenápadně schoval své víno za sebe, protože si asi myslel, že to předemnou skryje. Začal sebou cloumat, protože svou opilost moc dobře nezvládal. Skřítci se přestali smát a dali se rychle do práce, aby to vypadalo, jakože oni přece nic. Přemýšlela jsem nad tím, co může alkohol asi udělat sově a doufala jsem, že toho nestihl vypít moc. Beze slova jsem popadla po chvíli mračení svou sovu, pokynula skřítkům, snažila se být klidná a nekřičet na ně a poté jsem co nejrychleji z kuchyně odešla.

Po cestě do sovince jsem potkala ještě pár různých zatoulaných sov, hlavní spoušť už ale byla naštěstí uklizená. Poté, co jsem navrátila Megacloumáka do sovince, dostal kázání o tom, že tohle už by se nikdy nemělo znovu opakovat. Vypadal, že mé pokárání si vzal k srdci a radši mlčel. Pusineček se zase snažil páchat na mě atentát a málem mi tvář opravdu proděravěl. Naštěstí jsem stihla včas uhnout.

Sovy jsem zavřela a tentokrát pohlídala, aby neměly kudy utéct. Zničeně jsem se vrátila do síně na večeři, protože už mi opravdu vyhládlo. Všude kolem bylo plno studentů, kteří se naprosto zjevně cítili dost podobně jako já. Všichni jsme se na sebe zničeně dívali, jako partička hromádek neštěstí. Někteří vypadali jako zombie, když se snažili jíst - ruce ani ústa už jim po náročném dni pořádně nefungovaly. Ještě že to byla neděle a tím pádem jsme ani nemohli přijít o žádnou výuku!

Usadila jsem se k modrému stolu mezi partu studentů rozšiřujícího studia, ti vypadali úplně nejzničeněji.

Většina si mumlala něco o tom, že na takové vtipy už mají staré kosti, že tohle jim byl čert dlužen a jednoho nejmenovaného studenta jsem dokonce viděla psát inzeráty na rozprodej sov. Chápala jsem, že oni to museli mít nejnáročnější - za ty roky studia se jim nastřádala nejspíš pěkná řádka sov.

Poté můj zrak spočinul na fialovém stolu, který udával dojem, že za ním sedí prostě parta mrtvol. Profesoři vypadali, že pokud ještě nejsou po smrti, tak minimálně brzo zemřou. Jindy upravené profesorky ležely na stole s rozčepýřenými vlasy, pár profesorů mělo rozbité brýle a nedá se říct, že by někdo z nich neměl zničené oblečení. Přemýšlela jsem nad tím, jak asi své sovy pojmenovali, protože zjevně se moc dobře nehledaly a nedostávaly zpět do sovince.

Jediný z celé síně s úsměvem na rtech byl pan ředitel. Culil se na všechny okolo a šlo vidět, že je pobavený.

Přestože to nikdy oficiálně nepřiznal, skoro všem nám bylo jasné, že v celé situaci má nějak zapletené prsty. Dodnes si nejsme jisti, jestli to vše vytvořil pouze on sám  nebo jestli s někým spolupracoval, ale rozhodně nemohl být tak spokojený pro nic za nic. Svým způsobem chápu, proč se k takovému činu nepřiznal, dost možná bychom mu to totiž pořádně dali sežrat.

Proč se naše sovy chovaly na jeden den podle svých jmen, se nám tedy nikdy nepodařilo objasnit. Jisté však je, že ten kdo nám tohle provedl, se celý den musel bavit tím, jak se snažíme najít naše sovy a dostat je zpět do sovinců. Pan ředitel naštěstí alespoň na pondělí vyhlásil volno navíc, díky kterému jsme se mohli trochu zbrchat. Jisté však je, že od té chvíle si každý 3x rozmyslí, jestli si koupí další sovu a jak ji případně pojmenuje. A sovy jako dárky? To už spíš za trest!

 

Krásný zbytek dne,

Arietty Liella Minette