Zadání soutěže

V poslední době ke mně lítá docela hodně sov a já se vždy musím pousmát nad jmény, které jim dáváme. Některá jsou normální, jiná roztomilá, další o nás něco vypovídají a o jiných extrémech snad ani mluvit nebudu… a tak mě napadla soutěž pro vás.

Napište mi příběh, ve kterém mi vylíčíte, co se stalo, když se sovy začaly chovat podle svého jména.

Příběh by se měl odehrávat na našem hradě či přilehlých pozemcích. Mohou se tam vyskytnout i obyvatelé našeho hradu. Nechám na vás, zda to pojmete humorně nebo vážně, a zda se budete soustředit na jednu sovu nebo na celé hejno. Hlavně si dejte záležet!

Pokud máte sov poskromnu, můžete si půjčit sovy ze školního sovince, či použít jméno, které byste dali sově, kterou si hodláte brzy koupit.

Vypracování

„Kolegové a kolegyně, vstávejte!“ probudila jednoho večera jedna sova postarší, Moudroočko, celý sovinec a vystoupila na okenní parapet, aby ji všichni viděli. „Něco není v pořádku. Něco se děje.“

„Jak jsi to přišel?“ houklo se shluklého davu.

„Zaprvé jsem se probudil chytřejší... ale hlavně, podívejte se na tohle! Vždyť to není normální!“ ukázal křídlem a když tím směrem všichni obrátily pohledy, rozneslo se sovincem jedno dlouhé, překvapení a sborové hvízdnutí.

„Co na mě vejráte, vejři?“ divila se zlatonoska Stříbřenka.

„Ty jsi stříbrná!“

„Áááá! Jak se mi to stalo?!“

Jako první se k ní nenápadně přitočil Virus a stejně nenápadně si ji z blízka prohlížel. „To bude nemoc.“

„Ale já nechci! Já mám nosit zlato, ne stříbro! Stříbro jde zrovna strašně dolů,“ začala fňukat a z očí se jí kutálely drobné stříbrné slzičky.

„Neboj,“ chlácholil ji nenápadný Virus. „Každá nemoc se buď vyléčí, takže ji nemusíš řešit, nebo na ni umřeš, takže ji taky nemusíš řešit.“

„Navrhuji někoho vyslat ven, zjistit, jestli je to lokální záležitost nebo celosvětový problém,“ sneslo se ke všem sovám moudré slovo od výrečka, kterému se ne nadarmo říká Hlubina myšlení.

„Pošleme tady Anděla,“ navrhnul obrovský výr Pan geniální.

„Jsem rád, že ve mě vkládáte takovou důvěru,“ ozval se řečený Jsem Anděl, věř mi, a začal se chystat k cestě.

„Co nám zbývá.“

„Jsem tak samááá,“ zaúpěla najednou z kouta sova pálená s cedulkou Sólokapřík pod bidýlkem. „A k tomu jsem ryba. Komu já teď budu nosit poštu? Vždyť pod vodou se vůbec nečte.“

„Ha!“ ukázal na ni moudrý výr. „To je ono. Někdo provedl takové to zakázané kouzlo, které má za úkol zničit svět. Kouzlo, kvůli kterému nikdo nezapře vlastní jméno.“

„Proč by něco takového mělo rovnou ničit svět?“

Výr se zatvářil, jako že je to přece naprosto evidentní. „Protože svět drží pohromadě jenom schopnost přetvařovat se. Kdyby byli všichni tak upřímní a ukazovali jací opravdu jsou, většinu by ostatní utloukli.“

„Utloukli, ano! Vždyť ony se blíží Vánoce!“ vykřikla zase Sólokapřík.

Aby utišil její žal, přikradl se k ní Méďulka Objímavý a rovnou ji sevřel křídly. „Neboj, v objetí jsi v bezpečí.“

„Vezmou vás paličkou oba,“ zahuhlal prastarý Stín života. Stál zrovna na podlaze sovince tak, aby světlo z venčí kreslilo na stěnu jeho siluetu. Poskakoval dopředu a dozadu a zkoušel, v jaké velikosti se mu silueta nejvíc líbí. Mračil se přitom na netopýra Stína, který se mu do kompozice cpal ze stropu.

Jeho slovům přikyvoval drobný výreček. Kýval tak horlivě, že pak chvilku nemohl hlavičku zastavit. „Ano ano, jestli to do Vánoc nezmizí, bude nás o dva míň! Já nemám Vánoce rád. To roznáším dárky a v cizích sovincích se na mě mračí, když se představím. Věčně musím vysvětlovat, že se Vše nejhorší jmenuju, ne přeju.“

„Budu lítat s tebou, já jim toho vysvětlím...“ nabídl se střapatý výreček Kecal.

Jejich povídání vyrušilo jakési prskání. Velká sněžná sova Modrásek cosi muchlala v křídlech a přidržovala to pařátem a ono se to vzpouzelo.

„Pusť mě, já umím lítat sama!“ pištělo to maličké nebožátko, známé všem v sovinci jako jen ♥.

„Chci tě předat osobně, tak se hergot nevrť,“ napomenul i Modrásek. Po jedné noze přihopkal k sněžné sovici Lilien a obřadně předal svou menší kolegyni.

Chtěla mu za dárek poděkovat, ale zrovna v tu chvíli vpadla sova vyslaná na výzvědy oknem do sovince. Všichni ztichli, a nedočkavě na ni upřeli očka.

„Tak je to tak, kolegyně, někdo si hrál s formulemi, kterým nerozumí. Naštěstí bude kouzlo účinkovat jen do půlnoci. A teď rychle všechny poleťte, ve Velké síni už je skoro celý hrad. Pan ředitel tam předvádí něco neuvěřitelného!“