Zadání domácího úkolu
Já jako bystrozor
Vypracování
Já jako bystrozor
Já tedy vlastně nikdy bystrozorem nechtěla být, protože mi to přišlo moc... kladné? To jenom stojíte na straně zákona, děláte obtížné věci pro lidi, kteří si sedí v teplé kanceláři s nohama nahoře, a honíte ukřivděné padouchy. Takže když jsem se přihlašovala na bystrozorství, bylo to proto, že jinde už nebylo místo a já ve své bodohrotičské mánii zkrátka hledala předmět, kde bych mohla blyštivé smaragdy nasbírat.
Do druháku jsem se však přihlásila s naprosto jiným cílem - bystrozorství mě začalo bavit. Už jsem ho nevnímala jako vysněnou práci nebelvírských rádoby hrdinů, ale jako seriózní zaměstnání, kde děláte většinou před širokou veřejností utajenou práci, kterou, pokud vyřešíte, můžete ovlivnit osudy spousty nevinných i vinných.
Takže, když už se mám tedy pohroužit do úvah o mém bystrozorkém já, začnu hezky od začátku. Žádostí o bystrozorské zaměstnání!
Takhle nějak si představuji moji přihlášku o zaměstnání na pozici bystrozora! Přeci jen, i kdyby si mne někdo vybral u finále zkoušek, přece to musí být evidované a když už, tak aspoň "pro formu" vyřešené papírově, aby to bylo oficiální!
Já ve zkratce
|
Charakterová pozitiva |
Charakterová negativa |
|
|
Jsem: |
loajální |
samostatná |
|
přemýšlivá |
líná |
|
|
obezřetná |
uzavřená |
|
|
ctižádostivá |
materiální |
|
|
sebevědomá |
arogantní |
|
|
racionální |
necitlivá |
|
|
otevřená novým myšlenkám |
kritická |
|
Někdy se až divím, kam moje věrnost sahá a v jakých situacích ji dávám najevo. Tak například když někdo pomlouvá někoho, koho si vážím, nebojím se ozvat, ale zároveň respektuji jeho postoj a chápu, že jemu daný člověk nějakým způsobem vadí. Proto se nesnažím mu na nadávku odpovědět nadávkou, nechám ho se vypovídat - ráda spíš slyším, co mu na tom druhém tak vadí, abych věděla, jestli například já něco nepřehlížím nebo jestli jsem tak tolerantní. Na druhou stranu, pokud stojím v blízkosti svého kamaráda a někdo na něj slovně útočí (fyzicky bych si asi moc neporadila), podívám se nejprve na kamaráda - jak situaci zvládá, jestli se ohradí a postaví se na zadní, nebo jestli naopak uteče se staženým ocasem - a podle toho se rozhodnu, zda zakročím na jeho obranu či nikoli. Když útok obrátí v protiútok, jen se někde za jeho zády zazubím a jdu dál. Vím, že mě není potřeba. Jakmile ale kamarád stáhne ocas a neví, co má říct, zachovám svou pozici takticky za zády (jen mírně zvýším hlas) a zastanu se ho. To aby kamarád věděl, že jsem mu oporou, když něco nezvládá, ale zároveň se ani nederu do přední linie jako záchranář - jsem kamarád, ne superhrdina - a zastávám názor, že každý by si měl hlavně poradit sám.
Proto si myslím, že se tato vlastnost hodí i v bystrozorství. Nikdy bych nikoho vědomě nezradila, takové chování se mi vyloženě příčí. Zároveň ani nemám potřebu někoho vehementně bránit jen proto, že je to můj kamarád a někdo na něj má jiný názor než já.
- - - - - -
Leckdo samostatnost uvádí jako kladnou vlastnost, ale mně přijde, že v bystrozorství je spíše na obtíž. Víc hlav, víc ví, no ne? Je důležité se o své nápady a připomínky podělit, aby každý mohl přispět svou troškou do mlýna. Každý je jiný, každý přemýšlí krapet jinak a každý tak vidí situaci ze svého unikátního úhlu pohledu. A ještě ke všemu je každý dobrý na něco jiného a to se náramně hodí hlavně při akcích. Samostatný člověk je svým způsobem omezený, a přestože v hlavně v mudlovské kinematografii bylo tolik skvělých detektivů pátrajících na vlastní pěst, v realitě je mnohem efektivnější práce v týmu plném kvalifikovaných bystrozorů! Takže bych nejspíše měla zapracovat na mém introvertském já...
- - - - - -
Mnoho času už z tak krátkého dne strávím přemýšlením. Jednak přemýšlím nad nemožným (ale ono v podstatě nic není nemožné, fantazie dala podnět k tolika inovacím a ty zase k tolika nadějím, že je vše možné!), druhak nad tím, co někomu odpovím. Přemýšlivost je dle mého pro bystrozora dobrá vlastnost. Učí ho trpělivosti a znalostního nadhledu. Přemýšlivý člověk obvykle není horkokrevný a pro bystrozora je jazyk, tedy řeč, hned druhou zbraní!
- - - - - -
Co většinou zastírám prokrastinací, je prachobyčejná lenost. Jsem líný tvor, vím o tom. Než se pobídnu k nějakým výkonům a aktivitám, tak uběhne půl století a pořád je to ještě pro lenošení málo. To bych, pokud to s bystrozorským povoláním (a když už jsme u toho - s jakýmkoliv povoláním) myslím vážně, měla bych lenost zahnat do kouta a vyhnat z domu lelky!
- - - - - -
Chtěla jsem nejprve napsat něco hodně hrozivého a zkušeného jako: život mě naučil, proto jsem obezřetná, ale upřímně si ze svého života nedokážu vybavit jedinou vzpomínku, kvůli níž bych měla k obezřetnosti vlastní důvod. Nejspíš jsem tedy už prostě taková. Pořád opatrná, díky lenosti jen z poloviny ve střehu. Pro bystrozora je však opatrnost důležitá, pokud nehraničí s paranoiou! Díky obezřetnosti se bystrozor jednoduše nelapí do pachatelovy pasti a neuvěří jakoukoli náhodnou historku údajným svědkům.
- - - - - -
Osobně mi uzavřenost nepřijde jako taková extra nevýhoda, ale když se nad tím zamyslím, pro bystrozora to nevýhoda v jistém smyslu je. Pokud nechápeme uzavřenost jen jako nesdílnost. Ta se občas může hodit. Třeba když bystrozor musí udržet tajemství, a že je jich na Ústředně určitě několik! Uzavřenost v širším smyslu je ale vlastností špatnou. Bystrozor by měl naopak své názory sdílet s ostatními, neodtahovat se od společnosti, ale aktivně na ní reagovat. Uzavřený bystrozor si své plány nechává pro sebe a tím přeci může ohrozit celou skupinu a nebo se dokonce stát potencionální obětí. Protože koho okolí začne podezírat jako prvního? Někoho, o kom nic neví, nebo toho, kdo jim, třebas jen na oko, řekne o sobě mnoho?
Jenže já když vyhodnotím, že se nacházím v místnosti s lidmi, kteří by mi nejspíše stejně nerozuměli a kteří nemají podobné zájmy (obyčejné klevety mne neskutečně nudí, pokud se nedozvím něco nového o sobě), stáhnu se do sebe. Stejný případ nastává, jakmile mě popadne přesvědčení, že není nejvhodnější okamžik na sdílení svých myšlenek. A přitom můj úsudek může vycházet čistě z toho, že se v místnosti vyskytuje jedna jediná osoba, kterou moc nemusím. Na tom bude potřeba ještě zapracovat!
- - - - - -
Ctižádostivost prý stála lorda Voldemorta život. Já vám nevím, na zdravé ambicióznosti přeci není nic špatného. Když něco chci, podřídím tomu svůj způsob práce. Ale dělám to proto, že chci dosáhnout něčeho vytouženého. Chci tím získat a jsem pro to ochotná na oplátku něco obětovat. Bystrozor by měl mít nějaké mabice - když už, tak aspoň krásný cíl být ve svém povolání skvělý profesionál. Ale pro to musí člověk něco udělat. Neznamená to nutně šlapat přes mrtvoly, to je až moc velký kariérismus, který shazuje týmového ducha. Vždyť přece stačí chtít, dosáhnout, odpočinout si (to víte, lenost) a stanovit další cíl. To je podle mého cesta k profesionalitě a neustálému zlepšování se.
- - - - - -
Nevím, kde přesně se to ve mně vzalo, ale jsem osobou materiální. Záleží mi na tom, kolik si bystrozorskou prací vydělám, co si za vydělané peníze budu moct pořídit nebo jak s nimi vůbec budu nakládat. Po cizích penězích je mi putna, každý svého štěstí strůjcem, ale ráda bych se měla dobře po finanční stránce. Takže kdyby byla náhodou bystrozorská práce finančně podhodnocená, začnu přemýšlet o změně zaměstnání - třeba na pozici ministerských úředníčků!
Taky jsem hrozná kramářka, v podstatě to hraničí s hamounstvím. Skoro nic nechci dát pryč, už vůbec ne staré věci. Všemu přisuzuji hodnotu a plánuju, jak to moji vnuci či pravnuci skvěle vydraží za velké peníze. Ostatní to přece vyhodí, já si to nechám a potomci to pak prodají jako historický unikát!
To je něco, co bych měla krapet zkrotit. Všechno není jen o penězích a bystrozoři jsou potřeba, i kdyby, když to řeknu hodně s nadhledem, neměli ani na chleba!
- - - - - -
Ruku v ruce se ctižádosti jde i sebevědomí. Jsem sebevědomá ve svých názorech, mém postoji na život a občas i mém vzhledu, pokud se ráno probudím s hezkými vlasy. Zdravě sebevědomý bystrozor taky působí mnohem přitažlivěji a přesvědčivěji. Ostatním se totiž zdá, že ví, jak situaci vyřešit. A i kdyby to nevěděl, tak určitě bude vědět, co dál, koho postavit do velení úklidové a pátrací čety ajak zatočit s neřády zločinu.
- - - - - -
Neříkám, že si sama o sobě myslím, že jsem arogantní. To vůbec ne. Ale setkala jsem se s názorem spousty lidí, kteří si to o mě mysleli či myslí. Z čehož jsem pochopila, že tak zkrátka na lidi působím. Je pravda, že sem tam chodím s nosánkem nahoru a možná, když v autobuse zaslechnu něčí debatu o tématu, který znám, a poznám, že o něm někdo hovoří naprosto mylně, se pro sebe šibalsky uchechtnu a pohodím vlasy, jakože to vím líp... Ale když vědomostní nedostatky nelze přehlížet jako pravopisné chyby v textu psaném ve tři ráno!
Když ale arogantní bystrozor nepůsobí vůbec seriózně! Všude o něm akorát kolují drby, které ho nutí se stáhnout ještě víc do sebe, a taky je arogantnost určitá zaslepenost, protože když si o sobě člověk myslí víc, znamená to, že začíná podceňovat druhé a myslí si, že nikdy nedosáhnou na jeho úroveň. A to je nebezpečí, které by profesionál neměl nikdy podstoupit. I malé kuře může nadělat škody, pokud se budeme zaslepeně dívat nahoru.
- - - - - -
Vždycky mi strašně imponovala logika a zkoumání přírody. Obdivovala jsem nadšené fyziky, díky kterým víme více o přírodních jevech a úkazech. Nadšeně jsem hltala biology-dobrodruhy, kteří se vydávali na nebezpečné cesty do neznámých končin, aby objevili nové druhy rostlin a živočichů, zařadili je do systému nebo jen dokázali fascinující poznatky o lidském těle! Se zájmem jsem sledovala chemické reakce - jak mohou pomoci a jak naopak uškodit. Neméně zajímavá se mi zdála oblast psychologie, obzvláště narušených lidí, a dějepisectví! Vždycky se mi líbilo, jak se historie opakuje, jakoby lidé neuměli nic jiného než jen napodobovat. Všechny tyto informace jsem poctivě analyzovala a analyzuji. A k analýze je potřeba rozum.
Bystrozor by měl být racionální, protože když je někdo rozumný, uvažuje, nejlépe v souvislostech, zvažuje pro a proti, hledá nejlepší možné řešení. S racionalitou souvisí i schopnost argumentace - bystrozor by si měl umět obhájit vlastní nápad a sám zvážit, než ho vůbec vypustí z úst, jestli v něm nejsou velké trhliny.
- - - - - -
Kdysi jsem si dělala test a vyšlo mi 0 % empatie. Lidi mi ale říkali necito už dávno předtím. Osobně o sobě neuvažuji jako o necitlivém či naprosto bezcitném člověku. Vím, že mám city, každý má city. Jen jsem povahově taková, že je nerada dávám najevo - obzvláště před cizími lidmi.
Necitlivá jsem prý proto, že moc často nevyjadřuji náklonost fyzicky. Je pravda, že lidi jen tak nazdařbůh neobjímám, nemám potřebu fyzického kontaktu. Podle mě více zmůžou dobré rady než objetí, ale chápu, že tu jsou lidé, kteří to mají naopak. Méně rad, více doteků. Nevím, v těžkých chvílích nepotřebuju utěšit fyzicky. Psychicky mě vyléčí dobrá slova. Rady nad zlato! Když jsem totiž psychicky na dně, potřebuji někoho, kdo mi řekne, ať vstanu a jdu se vyléčit prací. Takhle jsem minulý rok zvládla 8 esejí za jediný večer.
Na druhou stranu tohle konzervování emocí (protože při práci byste měli myslet jen na práci, že jo, emoce se mezitím ztiší a pokud nikdo nedodá podnět, pravděpodobně jen tak vyšumí) není pro psychiku dobré. Já to třeba dělám až příliš často. Pak se to ale v jeden moment všechno sesype a veškeré zadržené emoce z vás vyletí ven. A to je pak peklo.
Bystrozor by ovšem měl vyjádřit emoce, pokud je to nutné. Například když někomu zahyne manžel a bystrozor se setká s vdovou, které musí okolnosti smrti říct, tak je vhodné vyjádřit upřímnou lítost. Naproti tomu se hodí emoce úplně vypustit při akci. Padouši vrtkavé lidské emoce rádi využívají ve svůj prospěch. Co ale využijí, když na sobě nedáte nic znát?
- - - - - -
Stejně jako bývám občas uzavřená vůči lidem, tak stejnou měrou bývám otevřena novým myšlenkám. Mám za to, že se člověk učí celý život. A i kdybych měla přijmout sebešílenější myšlenku, ve chvíli, kdy bych měla na výběr vlastní smrt rukou šíleného pachatele nebo smrt kvůli šílenému plánu bystrozorského kolegy (ale s nadějí na úspěch), zvolím si to druhé. V takových chvílích není co ztratit!
Otevřenost je pro bystrozora důležitá také kvůli toleranci. Nestačí jen přijmout cizí názor s klidnou tváří - je vhodné na něj zareagovat, vypíchnout to dobré a u špatného navrhnout zlepšení. To stejné pak na oplátku může bystrozor čekat od druhých. Je to taková několikerá kontrola. Radši mít přístup: každá myšlenka může být spásná a přispět k vyřešení případu než tak, že si radši bystrozor plán sestaví sám a nechá ostatní se jím do posledního detailu řídit, aby některý břídil nepokazil celou akci...
- - - - - -
Ach ano, někdy mi přijde, že nedokážu najít nebo vyjádřit našlá pozitiva. Jsem zkrátka příliš kritická. Občas se tato vlastnost hodí, i když spousta lidí kritiky ráda nemá. Konstruktivní kritika poskytuje kvalitní zpětnou vazbu, proto se ji snažím v hojné míře využívat, ale vůči některým jedincům se nedá použít v takové míře jako u jiných.
Vezmu rovnou příklad od nás z koleje. Když až příliš pokritizujete výmysl konkrétní osoby, je to špatně. Ten daný jedinec najednou přestane mít chuť cokoliv pro kolej dělat. A přitom je pro kolej důležitý, přichází s dobrými a kvalitními nápady, jen semtam potřebuji trochu upravit. Něco přidat, něco ubrat. A onen jedinec snese jen určité množství kritiky, které dokáže přijmout a poučit se z ní. Pak už to bere jako útok.
To by měl obzvlášť vedoucí bystrozor správně odhadnout. Možná zkusit říct stejný počet negativ jako pozitiv (krásná zlatá střední cesta). Někdy je zkrátka nutné taktizovat, protože, doufám, každý bystrozor je potřebný a jeho ztráta by vedla k řadě obtížím, kterým se přitom dá tak lehce předejít...
Vysněné povolání
V průběhu roku jsme mluvili o některých typech bystrozorského povolání. A já se nejvíc vidím v tajném agentovi. Na jednu stranu musíte hodně obětovat (především kontakty s rodinou a přáteli), na tu druhou se dostanete do prostředí, proti kterému bojujete. Svým způsobem jste zrádce a váš život je každý den v ohrožení, ale to je svým způsobem vzrušující! Dostanete se přímo do prostředí s jinou mentalitou, na kterou se musíte navyknout. Sžít se s ní, ale tak, aby to neovlivnilo vaše vnitřní já, které před určitou skupinou nesmíte dávat najevo.
Kdysi jsem viděla mudlovský film, kde se hlavní hrdina pro FBI stal členem jedné americké sekty. Myslel si o nich jen to nejhorší, ale když s nimi přišel do kontaktu, zjistil, že to jsou úplně normální lidé. Spousta z nich byla na velmi vysoké intelektuální úrovni. Měli rodiny, děti, přátele. Pořádali večírky a obědy trávili s rodinou grilování BBQ. Jen měli občas velmi vyhraněné názory, až radikální.
Hlavní hrdina se s nimi spřátelil. To přátelství ale myslel vážně, ti lidé mu opravdu vyhovovali a v normálním životě by je nejspíš do soudného dne zval na návštěvy, ale FBi mu dala příkaz zasáhnout, když se dozvěděl o chystaném útoku.
Ten hrdina byl vnitřně úplně rozervaný. Na jednu stranu věděl, že jim zabránit musí, protože ti lidé přece dělali špatnou věc, protistátní činnost, ne? Na stranu druhou to byli jeho přátelé, kteří se ho zastali a stáli mu po boku. Nakonec se tedy rozhodl je zradit, ale nesl to psychicky velmi těžce, protože jeho identita byla prozrazena, přišel o přátele a připadal si jako největší krysa...
Nejlepší je totiž asi nenavazovat hluboké vztahy. Ale když člověk naváže jen ty povrchové, bude to pak natolik autentické, aby ho "nepřátelé" opravdu přijali za svého a zasvětili ho do věcí, které by normální cizák nikdy nemohl vědět?
Naopak bych nemohla dělat architekta. Je pravdou, že ráda věci plánuji. To zas jo, ale architekt má těch plánů hned několik a v každém se musí dobře orientovat! To by s mou mizernou pamětí na vybrané věci šlo jen stěží.
Sice ráda věci analyzuji, ale nejsem ráda, když na mne spočívá všechna ta tíha. Nerada nosím cizí životy na vlastních bedrech. Architektem musí být zodpovědná osoba, která ví, do čeho své bystrozory žene. Z akce by se měl také vrátit stejný počet bystrozorů, jaký ji začal. A kdyby někdo při akci zemřel nebo vyšlo najevo, že byla špatně naplánovaná, z funkce bych okamžitě odešla. To není nic pro mě. Rozhodnout o něčem ze stolu je jedna věc. Druhá je snést velkou míru odpovědnosti.
Agent má pochopitelně také svou zodpovědnost, ale tam jde jen o vás a o to, jak dobře svou práci umíte udělat. A když se něco pokazí, nebyl to náhodou architekt, kdo vás navrhl do akce?
