Zadání domácího úkolu
Na délku minimálně 5 palců a max 10 palců napíšete povídku podle vlastního výběru. Může být i ze šuplíku, tedy z toho, co už máte chvíli napsané, jen to zatím nebylo kam dát a připadá vám, že to vypovídá o tom, co umíte. Nechci nic, co už jste publikovali jinde.
Jako druhý úkol napište krátké zamyšlení, proč si myslíte, že máte na to být spisovatelem. 1,5 palce.
Vypracování
Dafnis a Chloe v Beskydech
Beskydské lesy nejsou hluboké, přesto se v nich dají najít místa, která jsou opuštěná. Jedno takové si pro sebe vybrali Petr s Lucií.
Oba se sice narodili v Ostravě, ale prarodiče měli na vesnici. Pravidelně k nim jezdívali na prázdniny. Naučili se tak všemu, co člověk musí vědět, znát a umět, pokud se chce živit pěstováním rostlin a chovem dobytka. Oba tím byli okouzleni.
Proto v sobě také našli zalíbení. Poprvé spolu mluvili na taneční zábavě hasičského spolku. Petr si nebyl příliš jistý, o čem začít, ale Lucie sama spustila o tom, jak v létě sypala zrní slepicím. Brzy byl jejich hovor plný drůbeže, prasátek, oveček, políček, obilíčka a dalších věcí, nad nimiž kamarádi – pokud je zaslechli – jen kroutili nechápavě hlavou.
Město bylo šedivé a smrdělo. Povídali si o barevných květech a voňavých loukách. Po asfaltu duněly pásy a okované boty. Představovali si tlukot slavíka a klepání strakapouda. Auta rámusila a troubila. Těšili se, až uslyší jeleny v říji.
„Budeš má Chloe,“ říkal jí, když se rozhodli opustit nebezpečnou Ostravu a žít idylicky v horách.
„A ty můj Dafnis,“ odpovídala, „zahraješ mi na flétnu, zatímco podojím naše ovečky.“
Rodiče nebyli příliš nadšení, když jim oznámili svůj plán. Nakonec však mámy uznaly, že v horách se snad nenachází tolik hrozeb jako v průmyslovém centru, a otcové se začali těšit, jak si z jejich statku budou vozit sýry a maso. Protože oba podnikali a měli dost peněz, koupili Petrovi a Lucii zemědělskou usedlost, do níž se dalo dojít během tří hodin z Napajedel.
Hlavní, čím se zabývali, byl chov ovcí. Zpracovávali jejich mléko, vyráběli brynzu, parenicu a jiné sýry, chystali se, až ovečky ostříhají. Měli však i zahrádku, kde si pěstovali zeleninu, několik stromů s jablky, a dokonce malé políčko. Žili šťastně a spokojeně jako Dafnis a Chloe v Arkádii.
Občas se navštěvovali se sousedy, manželi Metodovými. Povídali si o životě v horách, kde má člověk blízko k bohu i k zemi, a navzájem si pomáhali. Spolupracovali hlavně při přípravě dřeva na zimu. Bylo jasné, že ho budou potřebovat hodně.
„Dávejte si pozor na Žižku,“ varoval je pan Metod.
„Kdo je Žižka?“ zeptala se poplašeně Lucie.
„Partyzánský oddíl,“ vmísila se paní Metodová, „říkají si První partyzánská brigáda Jana Žižky, pořád mají hlad, co před nimi neschováte, to si odnesou.“
Petr s Lucií poděkovali za varování a rozhodli se ukrývat potraviny do sklepa vyhloubeného v lese.
Byla zima, ale sněhu zatím jen pomálu. Lehký poprašek. Hory vypadaly jako lilie, čistá, nevinná a jemná.
Manželé Metodovi spali, když tu je náhle vzbudil mohutný výbuch. Zem se otřásla.
„Nebylo to tam, jak žijí ti mladí?“ zeptala se žena svého muže.
„Možná, zajdu se tam podívat.“ Nazul si boty a vyrazil.
Vyhlížela ho z okna. Po třech hodinách viděla, jak se vrací. Hnal před sebou několik hus. Vyšla mu naproti.
„Tak jak?“ zeptala se.
„Nějaké letadlo tam odhodilo bombu. Dům je napadrť.“
„A oni?“
„Taky. Zůstala drůbež, zajdeme ještě pro slepice. A ovce jsou taky v pořádku, půjdeš se mnou a pomůžeš mi s nimi. Přiženeme je sem, byla by jich škoda. Jsme troubové, že jsme se jich nezeptali, kde mají v lese ten sklep, ale myslím, že ho najdeme.“
Pokývala hlavou: „To je dobře, o jídlo je nouze, bude se nám hodit.“
Nevím, zda mám na to, být spisovatelem. Něco jsem již napsal, hlavně básně, dokonce vyšly v časopise a v jednom knižním sborníku. Když se však na sebe kriticky podívám, vím, že rozhodně nepohnou dějinami naší literatury. Jsou napsány s technickou dovedností, ale zřejmě nepříliš originálně. Spíše mi sloužily jako druh terapie, způsob, jak se vyrovnávat s těžkostmi, pokud se vyskytly.
Velký spisovatel potřebuje invenci. Já spíše jen skloubím, co jsem se kdy dočetl. To umím, mám také dobrý jazyk. Jsem proto jistě schopen napsat texty, které zaujmou, potěší, pobaví či přimějí k zamyšlení. Vždy však zůstávají jen v oblasti průměru. Ale domnívám se, že i takové mají důvod, proč existovat. Bez průměru, ba i podprůměru psaného jen pro vlastní potěšení a zájem několika přátel, by asi nemohla vzniknout ani vysoká literatura. Chyběly by jí základy. Jen ji napíše někdo jiný, nikoli já.
