Zadání semináře
Za domácí úkol máte na výběr, tak si vyberte jedno zadání:Vypracování
Zdravím, pane Olíku!
Zkusila jsem po delší době nějaký příběh, tak snad budete trošku spokojen s mým podáním. :))
Léto bylo v plném proudu. Přesto však byla obloha potemnělá, hustá mračna se blížila a nelítostně pohltila každý paprsek slunce, který se ze vše sil snažil zářit do poslední chvíle. Jemný teplý vánek se v mžiku změnil na silný poryv větru. Svět pohasl, stejně tak jako oheň plápolající v kolejní místnosti. Pomalu pohasínal, studenti sedící okolo se neklidně ošívali. Padl na ně stísněný pocit. Nejistě po sobě pokukovali a snažili se i nadále psát články, soutěže, číst knihy, i běžný hovor se změnil v šepot, který po chvíli utichl.
V ten samý čas pozorovala měnící se přírodu žena zahalená do rudého hábitu. Výjev, který sledovala z okna, zcela odrážel pocity bouřící se v jejím nitru. Za pár chvil přijde a bude po všem. Po tolika letech. Hruď se jí svírala. Věděla, že její rozhodnutí je správné; vše musí jednou skončit. Ale i tak naprosto přesně věděla, že ji tohle všechno bude tak chybět...
Štěbetající čerstvá lvíčata, kterým září oči nadšením a čiší z nich ohromná zvědavost a odhodlání. Skvělá spolupráce s vedením, které ona sama vybrala. Nikdy se v nich nezklamala. Vždycky ji jen utvrdili v tom, že tato kolej byla pro ni vše. Žila pro ni. Pro každou minutu strávenou v kolejní mistrnosti, byla nadšená z pokroků svých studentů a šťastná, že může sledovat, jak dospívají.
Přesto všechno cítila, že to jednou přijít muselo. Musí předat své žezlo. Je čas na odpočinek, klid a dobít energii.
Tichý povzdech jí unikl ze rtů.
"Bete?" ozval se jemnýhlásek za jejími zády. Pousmála se. V ten moment se obloha začala pomalu trhat. Jeden zbloudilý paprsek ji pohladil po tváři.
"Olivko, prosím, pojď dál." Madam Bete se otočila k mladé profesorce a gestem ji pobídla, ať se posadí. Sama se posadila naproti ni a mávnutím ruky přivolala konvičku s čajem a dva šálky.
Olivie Windy se neklidně ošívala, viděla na kolegyni jistou změnu. Normálně by z ní čišela vlna energie, dnes ji přišla mírně povadlá a smutná.
"Děje se něco?" zeptala se starostlivě. Bete usrkla mátového čaje a znova se pousmála.
"Víš, Olivko, všechno je vlastně naprosto v pořádku."
Olivie se zamračila ještě více. "Opravdu?"
"Ano," přitakala profesorka, "nastal čas provést jisté změny v nebelvírské koleji."
"A to jaké?" Dívka stále nechápala. Uvnitř však pocítila zvláštní pocit.
"Je to již mnoho let, co jsem na své pozici kolejní ředitelky a myslím, že nastala ta správná chvíle, aby se to změnilo," začala opatrně s vysvětlením a rychle pokračovala, protože viděla, jak se Olivie nadechuje k protestu. "V nejlepším se má skončit. Dvanáct let jsem vedla Nebelvír, a myslím, že jen tím správným směrem. Ale čas plyne a změna je život. Olivko... Nepozvala jsem si tě sem jen proto, abych ti vykládala, co se mi honí hlavou," řekne smířlivě Bete a znova upije ze svého šálku.
Za okny se stále po obloze honí mračna, sem tam vyklouzne zbloudilý paprsek světla, velmi rychle však pohasíná.
"Bete, naznačuješ snad, že..." Dovětek visí ve vzduchu. Olivka nervózně polyká a začne si pohrávat s prsty.
"... že jsem si tě vybrala jako mou nástupkyni," usměje se Bete a chvíli čeká, aby Olivka vstřebala její slova.
Olivka není schopna slova. V hlavě se jí míhá jedna myšlenka za druhou. Proč ona? Celá kolej na jejích ramenou... zvládne to? Je to moudré?
"Je to zcela nejmoudřejší rozhodnutí, co jsem mohla udělat," promluví po chvíli Bete, jako kdybych jí četla myšlenky. "Prokázala jsi, že jsi schopná, jako začínající profesorka si vedeš více jak skvěle, máš schopnost vést, což jsi mne utvrdila jako šéfredaktorka Lví Tlapy, umíš naslouchat, kolej tě miluje, jsi přirozená autorita a nemohla jsem si vybrat lépe. Věřím v tebe a kolej ti jistě bude také věřit."
Olivka se zhluboka nadechla a vydechla. "Nevím, co říct, Bete, je to velká čest a břemeno zároveň, bojím se," přiznala. "Nechci zklamat."
Bete ji věnovala jeden z jejich laskavých úsměvů. "Nemáš se čeho bát. Život je plný výzev, které nás dělají takovými, jakými jsme. Dělají nás silné. Sama moc dobře víš, jaký je Nebelvír. Máš tam své kamarády, budou ti oporou."
"Bez tebe už to nebude ten Nebelvír," pronesla po chvíli ticha Olivka.
"S mým odchodem se nic nezmění. Navíc já se vás nikdy nevzdám, určitě se neuvidíme naposledy, jen si potřebuji odpočinout," řekne klidně kolejní ředitelka. "Ke všemu kolej přenechávám tobě, nebojím se, že by se cokoliv změnilo," řekne a vstane. Olivka ji okamžitě následuje.
"Takže se tě ptám, jsi připravená vést Nebelvír?" Bete věnuje Olivce dlouhý pohled, dokud dívka hrdě nevztyčí bradu a jasně nepronese: "Ano, jsem."
V ten moment protnout šedivé nebe zlaté paprsky slunce. Vesele pronikají do místnosti a oběma ženám se na tvářích objeví úsměv. Vše cítí naprosto v pořádku, jakmile jsou slova vyřčena. Oheň v kolejní místnosti nabere opět na síle a atmosféra se uklidní. Studenti vydechnou a jakoby se nic nestalo, pokračují ve svých činnostech.
Dvě přítelkyně se pevně obejmou a znova se usadí. Musí projednat ještě spoustu věcí. Mladá profesorka je najednou nabitá energií a odhodláním nezklamat. Bete ji věnuje laskavý pohled a je jí krásně.
Vybrala si dobře.
S pozdravem,
Emily. x
