Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol zpracujete nějakou z emocí formou povídky. Minimum tradičně pět palců, maximum 50 (to pro některé, kterým 80 palců nepřijde příliš).

Vypracování

Krásný den,

dnes jsem se rozhodla pracovat se smutkem. Navíc se přiznám, že původně jsem to měla trochu jinak, ale protože jsem z toho při psaní slzela, musela jsem to trochu poupravit. I tak doufám, že se bude líbit.

A tak jen sedím a čekám. Bratříček totiž řekl, že u něj musím zůstat. A já jej vždycky poslouchám. Tentokrát ale nevím, jak dlouho mě chce nechat čekat. Spí už několik dní a já se hrozně nudím. Teď jej navíc položili do takové divné dřevěné bedny. A nechtějí mi dovolit, abych si lehnul k němu! Copak oni to nechápou? Bratříček řekl, že mám být u něj, takže tam musím. Oni však nepovolili, nezáleželo na tom, jak moc jsem na ně křičel a prosil je, ke spícímu bráškovi mě lehnout nepustili. Dokonce mi zakryli výhled na něj jakýmsi leštěným víkem. Vždyť mu to musí být nepohodlné. Ať už se vzbudí a řekne jim něco. Proč ho neprobudí všechen ten rámus? A proč přišel tatínek a odtáhnul mě dál? Vážně už ničemu nerozumím a tak jen sedím a čekám.

Přišla spousta lidí. Všichni jsou oblečení v černém a mají mokré obličeje. Ale proč? Vždyť neprší. A proč tu jen tak stojí? Nic neudělají, ani když ti muži zvednou tu ošklivou bednu, ve které spí bratříček a spustí ji do hluboké jámy. Copak nechápou, že se bude v té tmě bát, až se probudí? Bratříček nikdy neměl rád místa bez světla. Proto jsem mu taky celou noc spal u nohou. Se mnou se nebál. Teď tam ale stále spí a oni jej začínají zahrabávat. To nesmí! Jak se dostane ven? Tatínku! Udělej něco! Řekni jim, ať toho nechají! Tatínku! No tak! Snažil jsem se ze všech sil, ale otec mě od sebe odehnal. Až když jsem se začal vrhat na ty zlé muže, co zahrabávali bratříčka, tak si mě tatínek všiml. Místo toho, aby mi pomohl, tak mne zase jen odtáhl bokem. Řekl mi, že musím být zticha, jinak že mě pošle pryč. To nechci. Musím být blízko bratříčka a tak jen sedím a čekám.

Stmívá se a většina těch lidí s mokrými tvářemi už je pryč. Tatínek už mne od sebe neodhání. Naopak se ke mně tiskne a máčí mě slanou vodou, která mu vytéká z očí. Vím, že je slaná, protože jsem mu zkoušel oblíznout obličej. Vůbec mi to ale nechutnalo. Vážně si ale myslím, že už je čas, abychom brášku vzbudili a šli domů. Dost mi už kručí v břiše. Naposledy mě krmil bráška, než usnul. Moje miska sice byla celou dobu plná, ale já nemohl odejít, abych ji vyjedl. Co kdyby se náhodo bratříček probudil a byl sám? To jsem prostě nemohl dopustit. Teď už mám takový hlad, že bych si dal i ty tvrdé granule, o kterých doma říkali, že jsou pro mě děsně zdravé a já je tak nerad. Ale bratříček pořád spí a tak jen sedím a čekám.

Tatínek se zvedá a odchází. Volá na mě. Já ale nikam nejdu. Otec se vrací a zkouší mě odtáhnout. Přemlouvá mě a vyhrožuje mi. Pořád opakuje, že bráška už je pryč. Nerozumím, co tím chce říct. Vždyť leží kousek ode mě. Sice jen velmi slabě, ale přesto pořád cítím jeho pachovou stopu. Moc rád bych tatínka poslechl. Šel s ním domů a najedl se, ale někdo musí s bratříčkem zůstat. Hádám se a vzdoruju ze všech sil. Otec se mě pokusí odnést, ale když se po něm oženu a uteču mu, konečně to vzdá. Zůstal už jsem tu jen já a tak jen sedím a čekám.

Uplynulo mnoho dalších dnů. Cloumá mnou příšerný hlad a únava. Nemůžu moc spát. Nesmím spát! Kdyby se zrovna bratříček probudil, musím tady být a musím být vzhůru, abych mu pomohl ven. Nikdy nebyl v hrabání tak dobrý, jako já. Několikrát se tu byl podívat tatínek a další lidé, které mi dřív bráška ukazoval. Donesli mi i jídlo a vodu. Ani jsem se toho nedotkl. Bratříček musí mít stejný hlad a žízeň. V té krabici žádné jídlo nebylo. Dokud se neprobudí, musím na něj čekat. Nebudu jíst, když nejí on! Odmítám se odsud hnout a tak jen sedím a čekám.

Znovu přišel otec, tentokrát s tím člověkem, za kterým jsme společně občas jezdívali. Nemám ho rád, vždycky do mě něčím píchal, vrtal nebo mě jinak obtěžoval. Zastavili se až nade mnou. Určitě mě chtěli odnést od mého spícího bratra. Já se ale nenechám! Roztrhám každého, kdo by nás dva chtěl oddělit! Z posledních sil jsem se postavil a vztekle se po nich ohnal. Chňapl jsem kousek od nohy toho protivného muže. Ten se pak jen podíval na otce, zavrtěl hlavou a něco mu řekl. Otci vyteklo z očí pár kapek té slané tekutiny. Naposled se na mne podíval, otočil se a odešel. Já už ho nikdy neviděl. Doplazil jsem se zpátky k bratrovi. Ten člověk už zase přišel až ke mně. V ruce tu ostrou věc, kterou do mě už předtím píchal. Chtěl jsem se bránit, ale nešlo to. Ucítil jsem bolestivé bodnutí. Tělem se mi začal rozlévat chlad. Nevím, co bude dál a tak jen ležím a čekám…