Zadání soutěže

Jistě si pamatujete na věštbu, jež přinesla tolik nesnází do života Harryho Pottera. V době vyřknutí zmíněné věštby však nebylo jasné, koho přesně zmiňuje, protože seděla na dva chlapce: Harryho Pottera a Nevilla Longbottoma.

Napište mi povídku zasazenou do alternativního světa, který by vznikl, kdyby si Voldemort vybral Nevilla místo Harryho. Povídku zasaďte dle svého výběru, jediná podmínka je, aby bylo vidět, jakou změnu ta výměna způsobila.

 

Minimální délka bude 8 palců, protože slušná povídka potřebuje nějaký ten prostor, aby se pořádně rozvinula.

Vypracování

Co by se stalo, kdyby Neville nahradil Harryho? Takový příběh by mohl mít spoustu nejasností. Byl by pak Harry členem tria? Byl by zrovna Ron Nevillovým kamarádem? Pokud by se s ním přátelili oba, kudy by se příběh ubíral? Hermiona by Nevilla jistě neopustila, pořád se mu snažila pomáhat.

Osobně tedy nepředpokládám, že by se Harry přátelil s Ronem a ostatními. Vyrůstal by v jiném prostředí atd, kdo ví, jaký by pak byl?  Na Nevillovi by se jiný osud asi příliš nepodepsal, zůstal by v každém případě bez rodičů v péči babičky. Trojici přátel jsem tedy ponechal ve složení Neville, Ron, Hermiona.  Jediná další změna by se pak týkala Rona – vedle Nevilla by byl mnohem ráznější, víc by si věřil, protože Neville by – aspoň zpočátku – nebyl nijak silná osobnost.

Dále - každá kniha měla nějaký zlomový okamžik, který mohl příběh poslat úplně jiným směrem. V prvním díle to byl kámen mudrců – pokud by byl Neville méně rozhodný a odvážný než Harry, Voldemort mohl povstat v plné síle už tehdy. Sám jsem si ale vybral až takový moment v druhém díle – tajemnou komnatu a závěrečný boj.  Moje vyprávění začíná okamžikem, kdy Ron zůstane za závalem s Lockhartem.

Neville se neochotně otočil od závalu a podíval se do dlouhé, temné chodby. Jakoby ho lákala: „Pojď, pojď k nám! Čekáme tu na tebe!“ Vyrazila mu husí kůže. Nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že ho chce pohltit, že ho chce vsáknout – úplně stejně, jako když onehdy pil limonádu brčkem. Bylo mu do breku. Hluk odklízeného kamení náhle ustal a zpoza závalu se ozval Ronův hlas. „Neboj se Neville, ty to zvládneš. Ginny tam na tebe čeká, Neve. Ty ji musíš zachránit,“ zlomil se mu hlas. „Neve, věř si trochu přece! Nikdo nečekal, že zachráníš Kámen mudrců, a přesto jsi to dokázal! Povede se to znova, uvidíš! Já ti věřím! A Hermiona… Neve, Hermiona ti přece taky vždycky věřila, když nikdo jiný, ona vždycky!“ Neville tam postával jako hromádka neštěstí. Pak se narovnal, a s falešnou rázností pravil: „Dokážu to. Jdu najít Ginny, Rone. Vrátíme se pro vás.“ Připravil si hůlku a odhodlaně vkročil do chodby.

„Lumos,“ pronesl a držel hůlku vztyčenou jako planoucí pochodeň. Vzduch byl prosycen puchem  plísní a tlejících zbytků rostlin. Občas chodbou zavanul i odporný zápach rozkládajících se bílkovin, ale Nev raději nepřemýšlel, odkud a z čeho vlastně uniká. Za nějakou dobu už to čich naštěstí přestal vnímat. Vlhko se sráželo na kamenných stěnách. Kap, kap. Čůrky kapající vody vytvářely děsivou symfonii, do níž se mísil ještě podivný šepot. Nev se pomalu sunul vpřed a při každém zvuku sebou prudce trhnul. Za nedlouho už připomínal člověka s epileptickým záchvatem. Divoce kolem sebe mával hůlkou a obličej mu ztuhl v odporném šklebu nepřekonatelné hrůzy. Odřeniny ho pálily a všechna naražená a potlučená místa se teď hlásila k životu. Každý pohyb bolel a s každým dalším krokem se pomalu vytrácelo i Nevillovo odhodlání. Postupoval chodbou vpřed, ačkoli stále pomaleji.

Za dalším ohybem se objevilo zelenkavé světlo. Po několika metrech došel Neville k obrovským zářícím kamenným dveřím. Zmateně se rozhlížel. „Kde je klika?“ zabrblal. Pak si všiml, že jsou celé vyzdobeny změtí nějakých … stříbrných … lan? Prohlédl si je důkladně. „Hadi!“ vydechl, když si všiml, že místy z nich vyčnívají hlavičky hadů, jejichž oči se třpytí velikými zelenými smaragdy. „Ale ne,“ zakňoural. „Už zase?“ Pak se nadechl a zkusil syčet. „Jak to bylo … sssss …. Ne … hmm…“ Po několika pokusech už to chtěl vzdát, ale pak si vzpomněl na Ginny. Na malou rusovlasou Ginny, která na něj z dálky upírala obdivné pohledy. A s nimiž si vůbec nevěděl rady, protože měl silný pocit, že si obdiv vůbec nezaslouží. A Hermiona. Chytrá, spolehlivá, a tak moc hodná. A Ron. Nejlepší kamarád, jakého kdy měl. Jediný kamarád. Odhodlaně předstoupil před dveře. Hůlku v pohotovosti. Zadíval se do smaragdových očí hadů a rázně přikázal: „Otevřete!“ Z úst se mu valilo energické syčení. Hadi se dali do pohybu. Všechna ta propletená těla se rychle rozplétala, Nev nevěděl, kam se dívat dřív.  A když se konečně oddělili, dveře se zvolna otevřely se zlověstným zakřípěním, které se odráželo z chodby v potměšilém šepotu. „Zzzemřřřřeeešššš!“ zachytil teď konečně význam toho, co slyšel celou dobu.

Chvíli tam jen stál a snažil se uklidnit rozechvělé nitro. Ruce se mu klepaly a srdce mu bušilo, jakoby se chtělo protlouct někam do bezpečí, hlavně pryč od něj. „Nikdy nic nedokážeš!“ slyšel teď zcela zřetelně hlas své babičky. „Jsi budižkničemu! Všechno jen zpackáš!“ Nešťastně se podíval do dlouhého sálu, který se teď před ním otevíral. „Má vůbec něco z toho smysl?“ říkal si. „Ginny už nejspíš stejně nepomůžu. Opravdu jsem k ničemu.“ Šepot byl náhle hlasitější. „Dddooomůůů. Jddii dddooommmůůů!“ zaslechl. „Bylo by bývalo lepší, kdybych v tom závalu zůstal sám. Ron by si tu poradil,“ vydechl nahlas a v odpověď slyšel: „Zzzemmmřeeeššššš. Doooommmůůůů!“ Zarazil se. Pak to náhle pochopil. „To je… to je můj vlastní strach. Žádný šepot tu není, jen můj vlastní strach. Využívá mě, využívá toho, že nejsem hrdina!“ Vypadal otřeseně jako člověk, který právě zjistil, že ho zradil přítel. Pořád stál mezi dveřmi a díval se do sálu a snažil se zahlédnout jakoukoli známku přítomnosti baziliška.

Kamenná zem, kamenné stěny, obrovské, vysoké kamenné stropy. Všudypřítomné nazelenalé světlo. Mnoho děsivých soch různých plazů a ještěrů, lemujících široký průchod do jakéhosi většího prostranství. „Zzeeemřeeš,“ slyšel znovu. „Možná. Ale napřed zkusím najít Ginny,“ odtušil a pomalu vykročil do sálu. Obezřetně se rozhlížel přimhouřenýma očima na všechny strany. Stále připraven je zavřít, stále připraven použít hůlku, i když si neuměl představit… Jak vlastně? Copak by on, Neville, mohl být vůbec hrozbou pro někoho jiného kromě sebe? Otáčel se a pohlédl zpět na dveře. „Au!“ vykřikl, když špatně odhadl krok pozpátku a hned zakopl. „Nešiko jeden, vidíš, cos udělal?“ slyšel zase hlas babičky, ale rozhodl se jej ignorovat. Pomalu vstal a oprášil si kalhoty. Nešťastně pohlédl na druhou stranu sálu – zdál se mu daleko, předaleko.

Sochy u zdí vypadaly jako dílo šíleného umělce, zkroucené v jakýchsi neskutečných pózách, současně nadpozemsky krásných i odpudivě děsivých. Jako posmrtné představení všech lidských hříchů, jako výsměch Nevillově slabosti, jako připomínka toho, že tato komnata se může snadno stát jeho hrobem. Okusoval si dolní ret a cítil, jak ho opět přepadá zoufalství. Hlas v jeho hlavě zesílil. „Nehodíš se vůbec na nic! Hloupý seš! Hloupý a nešikovný! Úplný moták!“ Už-už se zdálo, že podlehne, otočí se uteče, ale náhle si všiml balíku hadrů na konci sálu. „Ginny … Ginny!“ vykřikl a rozběhl se. Valil se nezadržitelně jako bradavický expres, supěl, sténal, hábit se mu pletl pod nohy. „Ale ne!“ vykřikl, když opět zakopl a políbil matičku zemi. Rozbil si nos a tiše krvácel na už tak špinavý hábit. Snažil se jej použít jako kapesník, ale jediné, čeho dosáhl, bylo to, že si rozmazal krev po obličeji v jakési groteskní napodobenině klaunovské masky. Vzlyknul. „A nepovede! Vůbec nic se ti nikdy nepovede!“ slyšel zase babičku. Vstal a vydal se pomalu k balíku hadrů, snaže se nevnímat sochy okolo, nevnímat, že snad ... možná … by se mohla některá z nich náhle pohnout. Že by mohla Nevilla vsáknout do sebe a jeho výraz bezmezné hrůzy by zde navždy zůstal vtisknut do kamene.

Když konečně prošel špalírem soch, jen matně přehlédl okolí a raději hned přiskočil k malému tělu krytému špinavým černým hábitem. Teď již mohl s jistotou tvrdit, že byl u cíle. „Ginny!“ vykřikl a klekl si u ní na kolena. „Ginny, slyšíš mě?“ setřel jí zpocené rusé vlasy z tváře. Byla bledá. Bezkrvá. Byla to tvář člověka na prahu smrti. „Ginny, neumírej! Ginny, prosím!“ rozvzlykal se, odložil hůlku a objal mladší dívku, která snad ještě byla – a ne bývala - sestrou jeho jediného přítele. Až teď si uvědomil, že není zkamenělá. „Ginny, probuď se!“ vykřikl hlasem plným zoufalství a zatřásl s ní. Ginny sebou však házela jako hadrová panenka a i nadále vůbec nejevila známky života. „Ta se neprobudí,“ ozvalo se za ním a Neville se tak vyděsil, že Ginny upustil, až její malá, rusá hlavička udeřila do kamenné podlahy. „Nic se ti nepovede, nic!“ jakoby znovu slyšel svou babičku, ale ta ho teď už nezajímala. Upíral vyděšený pohled na vysokého černovlasého chlapce, který se opíral o sokl obrovské sochy jakéhosi staříka. Chlapec vypadal maximálně 16 let starý, jeho postava vydávala mlhavou záři a při okrajích se zdál poněkud rozmazaný. Jako sen. „Spím, a všechno se mi jenom zdá,“ procedil mezi zuby Neville. „Hm, nemyslím,“ pronesl chlapec sebejistě. „Kdo potom jsi?“ zeptal se roztřeseně Neville. „Říkají mi Tom.“ Neville se na chvilku zamyslel. „Tom? … Tom… Raddle?“ dodal ohromeně. Chlapec mlčky přikývl. „Ale ty … no … ty jsi kdo? Duch? Tom Raddle … tomu už 16 přece dávno bylo?“  zarazil se Neville. „Vzpomínka,“ zněla odpověď. „Vzpomínka ukrytá po dlouhých 50 let v deníku.“

„A co je s Ginny?“ Chlapec se vydal k němu. „Ještě žije. Ale už asi dlouho nebude,“ odpověděl s děsivou jistotou. Neville vůbec nepřemýšlel o deníku, bylo mu jedno, jak se sem dostal, jak v něm mohou přežívat jiní lidé. Záleželo mu jen na Ginny. Znovu k ní poklekl a schmoustal jí hábit pod hlavu. „Ginny,“ zašeptal zdrceně. „Tome! Tome, někde se tu potuluje bazilišek, honem, musíme Ginny odnést!“ Pak se ohlédl po hůlce. Nikde ji neviděl. Otočil se na Raddlea. Ten točil Nevillovou hůlkou v ruce a vůbec nevypadal znepokojeně. Spíše naopak. Tvářil se spokojeně jako kočka, která slízla smetanu. „Tome, vrať mi mou hůlku, prosím,“ řekl mu Nev. „Nebude ti k ničemu,“ odtušil. „Jak to můžeš vědět!“ rozhořčil se. „Třeba zas tak nešikovný nejsem!“

Chlapec se jen výsměšně uchechtl. „Jak mě někdo takový mohl vůbec přemoci? Jak někdo takový mohl přemoci největšího kouzelníka všech dob?“ Stále více zvyšoval hlas a blížil se rozzuřeně  k Nevillovi. Ten zcela ztuhl. Opět cítil, jak se zmocňuje známý strach a beznaděj. „Já… Já … nikoho jsem nepřemohl přece!“ Raddle se znechuceně odvrátil a Nevillovou hůlkou psal postupně do vzduchu ohnivým písmem: TOM ROJVOL RADDLE. Pak mávl kůlkou a písmena se sama přeskupila ve zcela nový planoucí nápis: JÁ LORD VOLDEMORT. „Vidíš?“ zašeptal. „To jméno jsem používal už v Bradavicícch, i když jen mezi přáteli. Věděl jsem, že až se jednou stanu nejmocnějším čarodějem všech dob, budu potřebovat jiné jméno. Jméno, které lépe vyhoví dědici velkého Salazara Zmijozela!“ pokynul k obrovské soše a až teď byla zcela zřetelná podoba s jedním se zakladatelů. Pak pokračoval: „Jméno vyvolávající děs a hrůzu! Což se mi podařilo, viď?“ pohlédl s posměchem hrůzou oněmělého Nevilla.

„Nebudeme to protahovat.“ Otočil se znovu k soše a začal útočně syčet. „Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř.“ Ozval se temný, hluboký hluk. Zmijozelova kamenná tvář ožila a jeho ústa se začala rychle otevírat, až v nich zel obrovský černý tunel. Něco se v jeho hlubinách pohnulo a mířilo to ven. Neville nebyl schopen pohybu, zůstával naprosto katatonicky strnulý. Z tunelu se vyplazil obrovitý had. Pak uslyšel Raddleův syčivý hlas: „Zab ho.“ Bazilišek. Teď už věděl. Ale nedokázal zavřít oči. Bazilišek. Byl takřka až krásný. Tělo síly vzrostlého dubu, jedovatě zelený s velikýma, žlutýma očima. Ty oči. Bazilišek. „Ach Ginny, Rone! Hermiono,“ pomyslel si Neville těsně předtím, než zkameněl. Už neslyšel šílený smích Zmijozelova dědice, už neviděl, jak se z Ginny vytrácí poslední špetky života a strašný Lord Voldemort opět získal svou bývalou moc. Nevěděl, že Ron a Lockhart zahynuli po závalem. Nevěděl, jak se celý svět přeměnil v naprostou přehlídku zla a lidského utrpení. Lord Voldemort zvítězil.