Zadání soutěže

Jistě si pamatujete na věštbu, jež přinesla tolik nesnází do života Harryho Pottera. V době vyřknutí zmíněné věštby však nebylo jasné, koho přesně zmiňuje, protože seděla na dva chlapce: Harryho Pottera a Nevilla Longbottoma.

Napište mi povídku zasazenou do alternativního světa, který by vznikl, kdyby si Voldemort vybral Nevilla místo Harryho. Povídku zasaďte dle svého výběru, jediná podmínka je, aby bylo vidět, jakou změnu ta výměna způsobila.

 

Minimální délka bude 8 palců, protože slušná povídka potřebuje nějaký ten prostor, aby se pořádně rozvinula.

Vypracování

Kvikálkov... Zobí ulice... součastnost

 

Po Zobí ulici se pomalu procházel reportér místního plátku, koukal hned vlevo, hned vpravu, napínal uši, ale tot nedělní ráno bylo klidné obyčejné jako každé jiné nedělní ráno. Muž si tiše povzdechl: „Nojo, byl to jen sen, obyčejný, praštěný sen... ale kéž by to byla pravda!“ znovu se rozhlídl po tiché ulici, bylo brzo ráno všichni ještě spali. „Jaký by to byl článek! Zobí ulice atakována hejny sov! Kdepak, budu si muset najít jiné téma.“ a s tímto rozhodnutím se redaktor otočil a odcházel pryč směrem k autobusové zastávce.

 

 

„Dobrý den pane Smith!“

„Á, dobrý den paní Dursleyová, zase do Londýna?“

„Ano, bohužel...“

„Nedaří se jí lépe? Nezkusíte nějakou jinou nemocnici? Přeci jen lékařská věda se stále vyvíjí a tam v té je už snad deset let, ne? Třeba jinde...!

„Ne, rozhodně ne, Lily má tu nejlepší péči, v nejlepší možné nemocnici... tak už je tu autobus, nashledanou!“

„Nechtěl jsem.... Nashledanou“

 

Petunie nastoupila do autobusu, sedla si až úplně do zadu, doufajíc, že ji nikdo nebude celou cestu to Londýna otravovat...

„Bože má pravdu... už je to deset let... deset let...“

 

****

Kvikálkov... Zobí ulice... před deseti lety

 

„Zlato! Zase vypadlo veřejné osvětlení, to je příšerné! Venku je tma! Já to tak nenechám, hned zítra se stavím za starostou!“ rozčiloval se Vernon u okna jímž hleděl to temné ulice. Náhle sebou trhl a pečlivý pozorovatel by si všiml, ž i nastražil uši.

„Motorka! Teď někdo přijel s motorkou a já nevím kdo! Teď tu budeme mít v ulici motorkáře! Nádhera, já to tak nenechám, hned zítra se stavím za starostou...“ rozhorlení ctihodného pana Dursleye bylo přerušeno zaklepáním...

„Kdo to k nám jde, Petunie ty čekáš někoho?“

„Kdepak drahý!“

Náhle se dveře samy otevřely a do chodby vstoupil prapodivně oděný muž.

„Dobrý večer, jsem Sirius Black. Nevím, jestli se vám o mě někdy Lily zmínila, ale“

„Co to má znamenat!“ Vernon se mu vrhl naproti „Stůjte! A vůbec ven, nejsme zvědaví na to, aby nás chátra jako vy obtěžovala!“

Sirius Black protočil oči a  bleskurychle vytáhl hůlku „Musím s vámi mluvit! Je to velmi důležité!“

Vernon udělal pár kroků vzad, na čele se mu perlil pot, byl to jen kousek dřeva ta hůlka, že, možná však mocnější než kdyby ten darebák držel v ruci pistoli...

Sirius nakráčel do obýváku, z kapsy vytáhl list papíru a strčil ho Petunii pod nos.

„Aby jste rozuměli, v našem světě právě probíhá velká válka. Vaše sestra spolu se svým manželem stojí na straně dobra, bojovali ze všech svých sil se služebníky zla, se služebníky lorda Voldemorta. Bohužel před pár dny utrpěli těžké..“ Sirius se odmlčel, na okamžik zavřel oči polkl „byli mučeni kletbou Crutcio... Teď jsou v nemocnici u sv. Munga, jejich stav je stabilizovaný, ale vážný a dle léčitelů zatím není naděje...“ selhal mu hlas.

Vernon se na něj podíval „A vy nám teď chcete toho jejich parchanta hodit na krk co? Tak to v žádným případě, já mám také syna a nehodlám, aby vyrůstal s nějakým šílencem!“

„Ne, Lily mi říkala, že vztahy s jejími mudlovskými příbuznými jsou napjaté! Já jsme kmotr Harryho, potřebuju jen podpis, že souhlasíte s tím, abych se jeho výchovy ujal já!“

Petunie vytáhla propisku ze šuplíku a rychle papír podepsala.

„Zde to máte a už zmizte! Nezajímá mě ani Lily, ani Harry! Nikdo z toho vašeho blázince!“

Kouzelník se na ní tiše podíval, z kapsy vytáhl malý lístek: „Zde je adresa, a popis cesty, k nemocnici sv. Munga, to kdyby jste někdy změnila názor a chtěla svoji sestru vidět! Sbohem!“

*****

„Deset let... je to deset let... a devět co za ní jezdím...“

Petunii se v očích objevily slzy. Celé dětství vyrůstala ve stínu Lily, ta byla vždy ta hezčí, chytřejší, roztomilejší, oblíbenějších. Tetičky, strýčkové dokonce i rodiče se nad ní vždy rozplývali „Ta je kouzelná, ta umí malovat, to je hlásek...“ zatímco Petunie byla vždy v pozadí „no snaží se, snaží...“.

Snažila se, co to šlo a doufala, že se jednoho dne Lily vyrovná a pak náhle přišla ta největší rána... Jednoho dne doletěla sova s dopisem... A na světě byla zase další nespravedlnost a s tou už se Petunie nedokázala vyrovnat... Neboť nebyla jediná možnost, že by se dokázala Lily v tomto vyrovnat... A pak to byl jen horší a horší... Lily se vracela šťsná ze školy, plná neobvyklých zážitků, měla tlusté fotoalbum fotek svých přátel a každý den, po celé prázdniny, se ráno objevovali sovy s dopisy... A Petunie byla stále šedá myš, nevýrazná, průměrná studentka na nevýrazné, průměrné škole... Není se co divit, že se její závist časem změnila v nenávist... Do chvíle než se dozvěděla o osudu Lily... Poprvé začla uvažovat o tom, že umět kouzlit nemusí být jen velká výhoda, že.... Jednoho dne se odhodlala, vytáhla dobře skrytý lístek a odjela do Londýna... A to co tam spatřila ji navždy změnilo...

(p.s. chtěla jsme konec trošku rozvest,ale už nebyl čas)