Zadání domácího úkolu
Za domácí úkol napište povídku s názvem: Noční můra. Rozsah nebude kratší než pět palců (za předpokladu, že chcete V).
Vypracování
„Na kraji pouště sluncem spálený stojí naše malý město dřevěný…“
Podřimoval v sedle. Zabloudil v poušti. Když už byl přesvědčen o tom, že tu vypustí duši a kosti jeho i koně vybělí slunce, uviděl na kraji pouště malé městečko. Stálo tam dřevěný, jako všechny města západu. Kůň se pomalým těžkým krokem vydal směrem k městu, ani nezvedl hlavu. Klap, klap klap, klapal jeho polomrtvý kůň.
Voda bylo to první, na co myslel. Aspoň hlt vody pro něj a jeho koně. Došli k napajedlu. Dal napít sobě i koni, teprve pak se rozhlédl po městě. Bylo ospalé. Na domech vrzaly oprýskané okenice. Bylo plné prachu. Lidé si cizince nevšímali, jako by ho snad neviděli. Zkrátka si šli po svých. „Hej! Kudy do saloonu,“ křikl na otrhaného chlapce. Kluk sebou trhl a rukou mu ukázal směr. Klap, klap, klap, klapal jeho položivý kůň.
Ze saloonu se linul líný zvuk piana. Tklivá melodie tiše plnila vzduch. Vešel, pár hlav zvedlo oči od sklenic. Ty oči byly prázdné. Přitočila se k němu žena, pokynula prstem a pousmála se. Na sucho polkl, ta žena byl krásná. Nalila mu gin a nechala si zaplatit. Nemluvila, jen se pousmívala. Luskla prsty a pianista začal hrát další melodii. Ona se usmívala a položila si jeho ruce na svoje boky. Klap, klap, klap, zaklapal venku jeho kůň.
Tančili a ona se smála. Už nemohl a ona se smála. Podlomily se mu nohy a ona se smála. Hudba ztichla. Smála se, tak zle se smála. Roztrhla mu košili a nehtem ho škrábla do prsou. Objevila se krev. Nemohl nic a ona se smála. Zvedl se vítr a rozcuchal jí vlasy. Zakryly jí obličej, když je odhrnula, lekl se. Nebyla živá, nebyl mrtvá a jen se smála. Nemohl nic. Obyvatele města začal cizinec zajímat. Nebyli živí, nebyli mrtví. Občas se některý olízl. Přeběhl mu mráz po zádech, ale jinak nemohl nic. Klap, klap, klap, zaklapal poplašeně jeho kůň.
Vítr svištěl kolem a podivné obyvatele i město bral sebou. Ona se smála a lízala z prstů jeho krev. Ani živá, ani mrtvá s vranami v očích. Vítr ji popadnul a unášel pryč. Kůň se na něj smutně a vyděšeně díval. Dopotácel se k němu. Nasedl a hnal ho pryč, aby nechal město co nejdál za zády. Klap, klap, klap, znělo zběsilé staccato jeho koně.
Vítr odnášel bláznivě krutý ženský smích. Spal v sedle. Spadl. Kolem byla poušť a na písku se bělela kostra muže v roztržené košili. Klap, klap, klap, klapal jeho kostěný kůň.
