Zadání domácího úkolu

 

Vaším úkolem je napsat povídku na libovolné téma. Ale pozor, také napíšete, co je co. Viz výklad. To celé kolem 4 palců. Max 10 palců. 

Pakliže potřebujete nějakou inspiraci, budiž vám dán k vašemu literárnímu řádění kámen.

Vypracování

Kamilovi Utěšenému bylo třiatřicet let a nacházel se na vrcholu své kariéry. Kritici chválili jeho dílo, považovali je za projev zcela nového uměleckého směru, který nazvali rotatismus. Jeho podstata spočívala v neustálé proměnlivosti významů i zpracování, ovšem zároveň v jejich periodickém opakování v nejrůznějších konfiguracích. Psali o doposud mladém sochaři jako o završiteli avantgardy. Kamil však nebyl opěvován jen odborníky, měl i velkou popularitu u publika všech sociálních vrstev. Všichni tvrdili, že v jeho dílech poznávají nejtajemnější zákruty svého osudu.

Blížila se pravidelná celonárodní výstava. Nikdo nepochyboval, že Kamil bude opět její ozdobou. Připravoval sérii nových děl. Důsledně je tajil, proto byli všichni zvědaví. Očekávali senzaci. A ta skutečně nastala.

Kamil vystavil čtveřici děl. Všechny ztvárňovaly lidskou postavu. První socha byla z bronzu. Ukazovala asi čtyřicetiletou, spokojenou ženu. Druhá postava, z mramoru, napovídala asi třicet let a značnou ustaranost. Dřevěná dvacetiletá žena na rozdíl od dvou předchozích nesváděla k tomu, aby byla posuzovaná coby bytost, jež byla soše předlohou. Důležitý byl i materiál, trochu hnijící a napadený škůdci. Nejstrašnější dojem vyvolávala plastika zobrazující desetiletou dívku. Kamil ji vytvořil z hlíny. Kusy materiálu z ní opadávaly, bylo zjevné, že dílo rychle přestane existovat.

„Co o tom soudíte?“ zeptal se výtvarný kritik Láska kolegy Upjatého.

„Jsem na rozpacích. Víte, tohle se nedá považovat za rotatismus. Ty postavy reprezentují spíše jakýsi paradoxní katagenezi, nebál bych se říci, že je to anaplazie. Čím mladší žena, tím více bolesti a smutku, tím více dezintegrace. To už není utěšený Utěšený. Myslím, že tato díla, nebo je to jedno dílo?, nebudou mít úspěch u publika, které od něj čeká vyjádření stability perpetuální regresí kalokagathie.“

„Nejsem si jistý, zda vám přesně rozumím. To víte, jsem ze staré školy. Utěšeného sochy vždy vyjadřovaly neustálou proměnlivost.“

„Ale jistě, jenže variabilitu ve stabilitě a inertnosti, vyjadřující permanenci sakrality, imanentní profánnosti.“

„Myslím, že je za tím hluboké osobní utrpení,“ uzavřel Láska.

„Maminko, to je ale ošklivé!“ vykřikla v té chvíli holčička, stojící se strnulým výrazem před sochami.

 

Názor dítěte převládl i v odborných posudcích, i v názoru laické veřejnosti. Zanedlouho přinesly noviny senzační zvěst. Známý umělec Kamil Utěšený přestal vycházet ze svého ateliéru. Mnozí o něj projevili obavy, ale policie zasáhla, až když se z místnosti začaly ozývat rány a praskání. Vylomila dveře a nalezla sochaře, jak ničí veškerá svá díla. Hlasitě přitom plakal. Odvezli ho do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Lékaři o jeho stavu s odvoláním na ochranu osobních údajů odmítali mluvit. Za pár týdnů se na umělce zapomnělo.

 

„Dobrý den, mohu si přisednout?“ zeptal se redaktor Ivan Kočka muže, který seděl na lavičce v parku a krmil holuby. „Děkuji,“ řekl, když muž přisvědčil a sedl si vedle něj. „Promiňte, že se ptám, ale nejste Kamil Utěšený, ten známý sochař?“

„Kamil Utěšený jsem, ale známý již ne. A sochař také ne.“

„Proč jste nechal práce? Byla úžasná! Pravda, v dobách, kdy ji všichni opěvovali, jsem byl ještě dítě, ale moc dobře si na ni pamatuji.“

„Takže jste můj poslední fanoušek,“ odpověděl muž zatrpkle.

„Promiňte, nechci dotírat,“ naznačil Kočka, že je připraven k odchodu. Věděl, že pokud se chce něco dozvědět, musí předstírat, že ho to až tak moc nezajímá.

„Jen klidně seďte. Víte, krmit holuby jsem si zvykl v Bohnicích. Neviděli to tam rádi, prý jejich trus vše ničí. To mě však fascinovalo. Víte, co zničilo mě? Pravda.“

„Pravda?“

„Lékaři říkali, že jsem vytěsnil vzpomínku, která se začala drát na povrh, proto jsem dostal ten záchvat. A proto jsem vytvořil ty poslední čtyři sochy.“

„Čtyři ženy.“

„Všechny jsou má sestra, starší o sedm let. Zemřela na rakovinu, když jí bylo deset. Jako maličký jsem ji měl moc rád. Pořád si se mnou hrála. Ve svých dílech jsem se stále nevědomky vracel do toho rajského času. Když umřela, nevyrovnal jsem se s tím. Vytěsnil jsem, že kdy existovala. Ale víte, ona se stále vracela, jen jsem si to neuvědomoval. Nakonec se vracela tak intenzivně, že jsem ji uhnětl ve smrti. Ale také jsem vytvořil její podoby, jaké by byly, kdyby přežila. Ona totiž ve mně neustále sílila a krásněla. Lékaři mě přiměli, abych si na ni vzpomenul, potom řekli, že jsem zdráv, a pustili mě domů.“

„Ale proč jste přestal tvořit?“

„Víte, co jsem od té doby dělal? Zcela bezcenné věci. Styděl jsem se jít s nimi na veřejnost. Šmejdy, obyčejný kýč. Oni ve mně zabili umělce.“

Ivan Kočka se rozloučil. Zbytečně tu ztrácel čas. O Utěšeném nic nenapíše. Čtenáři nestojí o ztroskotance.

 

Námět: vytěsnění tragické vzpomínky, neurotická porucha

Téma: Životní příběh umělce, který nevědomky těží ze své neurózy

Zápletka: Vývoj díla v závislosti na proměnách osobnosti, zdraví a nemoci

Motiv: Na umění se přiživují kritici a novináři, málokdo mu však vskutku rozumí; vztah veřejnosti k umění

Řešení: Vyléčení hlavního hrdiny

Vyvrcholení: Ztráta uměleckých schopností po konci neurózy

Konec: Upadnutí do zapomnění (kontrast k tomu, jak zapomněl na sestru)