Zadání soutěže
Mudlové si potrpí na legendami opředené předměty a místa. I my kouzelníci je máme rádi, ačkoliv vzhledem k naší obeznámenosti s magií se počet záhad zmenšuje. Mudlové jsou schopni uvěřit kdejaké ptákovině.
Chci od vás popis tří domů, které kouzelníci považují za záhadné kvůli nevyjasněným úmrtím. Podle mých (neoficiálních) informací v současné době eviduje odbor záhad pět takovýchto staveb, takže zadání rozhodně není nesplnitelné.
Ke každému objektu mi napište, kde se nachází (adresa, stát) a ve stručnosti (minimálně na 2 palce) popište, co se o daném místě proslýchá.
Vypracování
Hrad Frýdlant, Frýdlant, Česká Republika
Mudlové o tom neradi hovoří, ale proslýchá se, že tam straší. Odbor záhad našeho Ministerstva kouzel tam už vyslal pátrací skupinu. Ačkoli si byli předem jisti úspěšným rozřešením nevysvětlitelných událostí, nakonec si museli přiznat selhání. Součástí hradu je vysoká věž, na niž vede točité kamenné schodiště. Mudlové vypovídají, že zde jsou naprosto zřetelně slyšet kroky, jak někdo schází dolů. Současně je slyšet šustění oděvu a zvuk látky padající ze schodu na schod. Původní předpoklad zněl, že se tu potuluje kdosi v neviditelném plášti, nebo si dělá nějaký pouťový kouzelník legraci a požil lektvar neviditelnosti. Nic takového se ale nepotvrdilo. Dále bylo třeba ověřit skutečnost, že se z neprodyšně uzavřené místnosti na vrcholu věže line tichý zpěv. Opět nic. Nezbývalo, než se obrátit na staré archivy a hledat příčiny těchto jevů. Bylo zjištěno, že ve 14. století zde nevysvětlitelně zemřela Johana Bibrštejnová, manželka majitele panství. Nalezli ji mrtvou právě v místnosti na vrcholu věže. Na sobě neměla žádné stopy násilí. Netrpěla žádnou tehdy známou chorobou, naopak je zaznamenáno, že kypěla zdravím. Žádný kšeft pro mastičkáře. Chodívala do věže vyšívat. Dívala se úzkým oknem ven a při tom si zpívala. Není vám to povědomé? Odbor záhad nakonec potvrdil, že zvuky a zpěv jsou dílem Johany, z nějakého důvodu uvízlé mezi životem a smrtí. Není vidět ani jako duch. Případ byl odložen.
Zámek prastarých kouzelnic, Godrikův důl, Velká Británie
Možná jste již zaznamenala, že v Godrikově dole je již delší dobu na prodej dům zvaný Zámek prastarých kouzelnic. Proslýchá se, že příčinou prodeje jsou nevysvětlitelné události, ke kterým tam dlouhodobě dochází. Ten dům mluví. Šeptá. Slyší ho jen vyvolení. Kdo mu podlehne a vejde, nikdy už nevyjde ven. Zmizí. Od roku 1820, kdy byl údajně postaven, zde zmizelo 128 žen a 35 mužů. Možná mají muži zkrátka horší sluch, ale jinak se zdá, že dům dává přednost ženám. K poslednímu zmizení zde došlo roku 1995. Tehdy zde byl exkurze Spolku přátel historie a dobrého vína. Jednalo se o skupinu 12 dam ve věku kolem 60 let. Všechny shodně vypověděly, že společně přecházely k širokému schodišti z přízemí do patra. V ten moment viděly však Vitamínu Eliminovanou naposled. Průvodce později našel pod schodištěm okousanou, zkrvavenou kabelku. Další záhadu představuje jakási přestavbou rozvernost domu – sám totiž mění své dispozice. Bez jakéhokoli zásahu zvenčí. Z výpovědi patrně jediného přeživšího svědka této činnosti, pana Arnošta Piškuleho: „Šel jsem takovou dlouhou chodbou v prvním patře. Najala mě rodina, abych jim sbalil nějaké věci a odvezl je do Prasinek. Sice mi bylo divný, že si nesbalej sami, ale tak bylo to dobře placený, že jo, tak jsem to neřešil. No tak jdu tou chodbou tak 10 metrů, po obou stranách řada dveří do pokojů, otočím se … A najednou tam ty dveře nebyly, ani chodba, byl jsem v pokoji bez dveří a oken, místo stropu, stěn i podlahy zrcadla. V životě jsem nebyl tak vyděšenej, chápete? A ještě ten smích… dětskej smích. Myslel jsem, že tam pojdu, ale nakonec se zas objevily dveře a já upaloval jak zajíc. A´T si rodinka zabalí sama, já tam v životě nevlezu.“ Ani Odbor záhad nevnesl do případu světlo. Do spisu pouze přibyla poznámka: „Některé domy mají svůj vnitřní život – možná je to vědomí, možná ne.“
Dům Na bělidle, Praha, Česká Republika
Tento starý dům se stal centrem zájmu Oddělení záhad poté, co zde zemřelo 6 osob během jediného týdne. Jednalo se sice o mudly, ale přesto – tolik?
Jeden ze zmizelých, Kryštof Kadidlo, si krátce před smrtí poznamenal do deníku: „Dům je velmi starý, vchází se do něj průjezdem, na jehož konci lze vstoupit do dvora nebo projít oprýskanými dřevěnými dvířky ke schodišti, u něhož ještě stojí plynová lampa. Je zde černočerná tma, i ve dne všechno vrhá strašidelné stíny a od zavlhlých schodů ke sklepu se vznáší podivný zatuchlý pach. Schody jsou kamenné, skoro černé a místy úplně sešlapané. Po straně je možno se přidržovat kdysi krásně tepaného zřejmě mosazného zábradlí, ale teď už představuje riziko. Místy ho domovník musel přidrátovat, protože občas ho kus prostě sletí šachtou do přízemí.
Už brzy, brzy poznám, jestli na té noční můře něco je. Jak to bylo? Vracím se pozdě večer domů. Otevírám těžká venkovní vrata, vstupuji do průjezdu. Snažím se rozsvítit, cvaknu vypínačem, ale žárovka jen zabliká. Vrata se se zaduněním zabouchnou. BUCH! V průjezdu se rozléhá můj dech. Zdi jsou kamenné, trochu zavlhlé a i sebemenší zvuk se nese dál s ozvěnou. Přidržuji se pravé stěny a snažím se rychle přesunout ke dvířkům ke schodišti. Ozve se zavrzání. Otočím se.
Ve dveřích vidím proti venkovnímu šeru vysokou postavu. Má něco v ruce. Zaleskne se ostří. Zpanikařím a snažím se běžet. Postava vstoupí do průjezdu, dveře se pomalu zavírají. I těch dvacet metrů mi připadá jako úplný maratón. Nohy mě nechtějí poslouchat, dech se mi zadrhává v hrdle, nemohu ho popadnout, nemohu dýchat. Slyším za sebou dusot těžké obuvi. Dvířka jsou tady, konečně. Chytám kliku, na chvíli zazmatkuji, omylem je otevírám na druhou stranu. Něco na mě sáhlo, je tady! Dvířka skoro vyrazím a vrhám se ke schodišti. Postava za mnou. Slyším její trhavý dech. Cítím ho. Jsem u schodů. Zakopl jsem. Postava je u mě, podrazí mi nohy a srazí mě na zem. Napřahuje nůž. Cítím tak šílený strach, že naprosto ztuhnu. Nemohu se pohnout, nemohu napřáhnout ruku, nemohu se pokusit vstát, nemohu mrknout víčky. Nemohu vůbec nic, jen cítím ten šílený strach - a sleduji to ostří. Po zádech mi stéká ledový pot. Něco zakňučelo. Zvuk zvířete chyceného do pasti. Okamžik před smrtí. Uvědomím si, že to jsem já. Teď umřu. Smrt.
To slovo mě teprve vyburcuje k nějaké činnosti. Vykopnu nohama a srazím postavu stranou ke sklepu. Cítím, jak mi ostří sjelo po paži. Bleskově vstávám a vrhám se po schodech nahoru. On za mnou. Nohy mi přímo letí. Nikdy v životě jsem tak rychle neběžel. Beru to po dvou, třech i čtyřech schodech. On za mnou. Je větší - a rychlejší. Teď minu dveře našeho bytu a prchám ještě výš. Nechápu proč - je tam jen půda a ještě zamčená. Je to tu. Poslední úsek uzoučkého schodiště u půdy. A já vím, že tady to skončí. Že teď už mi nepomůže nic. Nenávidím ten dům. Vím, že já budu další. Najdou mě u půdy. Schody budou léta červené stejně jako dvůr. A ten dům bude mít z toho radost. Ne. Chytám se zábradlí a dívám se na postavu. Nemá tvář. Je celá černá a pomalu se blíží k tomu úzkému schodišti. Vyzařuje z ní radost. Převaha lovce nad kořistí. Ona je kočka ... a já jsem myš.
A v tom okamžiku zaslechnu hlasitý rachot, dům začne úpět a sténat. Sklo v oknech praská, a lítá všemi směry. Zábradlí se pomalu rozkládá a padá šachtou do přízemí. Cestou se otlouká o strany a vydává kovové dunění. Nemám se čeho chytit. Tlačím se ke stěnám a dívám se dolů. Ta výška mě děsí. Čtyři patra. Jak dlouho trvá, než člověk spadne ... čtyři patra. Rozpadají se schody. Kameny se drtí na malé kousky a všechno padá dolů. Přidržuji se rohu u okna. Ze schodiště zbývá místy jen několikacentimetrový ochoz. „Neudržím se, spadnu,“ proletí mi hlavou. Do prstů mě chytá křeč, svaly na lýtkách bolí od námahy. Po paži mi stéká krev z řezné rány. Vážně, tohle je konec... V tom okamžiku mi svaly vypoví službu a já začnu padat ... A probudím se… Ten dům … může být dům zlý? Už brzy, brzy to zjistím.“
Odbor záhad se domnívá, že se tomuto mudlovi již delší dobu zdály noční můry, v nichž figuroval právě Dům Na bělidle. Všech šest nalezených osob zemřelo zřejmě hrůzou. Bližší informace neexistují, cizí zavinění neprokázáno. Stopy násilí nenalezeny. Odloženo ad acta.
