Zadání soutěže

Doufám, že si pamatujete a že jste se dívali, jak se nedávno na nebi stal velmi vzácný úkaz! Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, tak v červenci proběhlo úplné zatmění Měsíce.

A přesně nad tímto bych se velmi ráda pozastavila. Snad každý ví, že úplné zatmění se děje při úplňku a Měsíc, Země a Slunce jsou v jedné přímce. A mě by zajímalo, co by si při takové sešlosti mohli tito vesmírní obyvatelé povídat.

Teď mě bude zajímat rozhovor mezi Měsícem a Sluncem! Fantazii se meze nekladou. Jak to asi vypadá? Co asi řeší, koho pomlouvají? Jak se měli za několik let od posledního zatmění? Jaký je pohled na Zemi? To nechám na vás! 

 

Chtěla bych po vás text, který bude mít minimálně 4 palce. Můžete to vše zpracovat jako příběh nebo i pouze jako rozhovor, ale pokud si jej vyberete, dejte si určitě záležet. Kdo mi pošle strohý, nudný dialog, ať si mě nepřeje! 

 

Těším se na vaše veledíla!

 

 

 

 

Vypracování

„Děti moje,“ usmíval se Slunce na Zemi a Lunu, dva své nejoblíbenější potomky.

Byla to dvojčata. Narodila se zároveň a nemohla se od sebe odloučit. Povahu měla ovšem rozdílnou.

Luna neměla ráda změnu, k Zemi byla proto neustále přivrácena obličejem. Občas na ni vyprskla, protože nesnášela, že její sestra se naopak moc ráda otáčí na všechny strany a upírá svůj pohled na všechna možná jiná tělesa.

Země zase byla pořád s někým v kontaktu, proto si chtěla čas od času odpočinout. Neustálý pohled Luny ji pak rozčiloval, nedopřával jí soukromí. Proto se také někdy na sestru utrhla.

Ale přes rozpory a soupeření o přízeň Slunce se milovaly a nemohly bez sebe být.

Slunce se zasnil, a tak si ani nevšiml, že na něj někdo volá. „Tati, tati!“ vytrhl jej hlas. Hned poznal, že je to jeho dcera Luna.

„Luno, slyším tě! Kde jsi?“ zmateně se rozhlížel.

„No právě!“ uslyšel. „Podívej se, co mi Země zase provedla. Postavila se mezi mne a tebe. Vůbec tě přes ni nevidím. A lidé kvůli tomu nevidí mne. No představ si, co si o mně asi lidé pomyslí, když mě neuvidí.“

„To se přece děje pořád a pravidelně,“ povzdechl Slunce. „Někdy tě lidé lidí v úplňku, jindy jsi v novu.“

„Nejsem tak hloupá, abych to nevěděla. Ale to je něco jiného.“

„Protože si to svým pohybem způsobuješ sama.“

„Ne tak úplně. Hlavně protože se chci vyhřívat naplno ve tvém světle, můj milující a milovaný otče. Lidé mě pak chvíli nevidí, ale hned se jim zase objevovat začnu.“

„Tehdy jsi mezi mnou a Zemí. A někdy způsobíš, že nejsem vidět já.“

„Vím, ale to jen z lásky k tobě. A vždy kolem sebe nechávám tvé paprsky viditelné. Ale tohle je jiné. Mám být v úplňku, ale Země se postavila přímo přede mne tak, že jsem neviditelná, když by lidé měli nejvíce obdivovat mou krásu. Není to škoda?“

„Víš, lidé, to jsou zvláštní stvoření. Vlastně moc nechápu, proč ti na nich tolik záleží. Jsou tu vždy jen chviličku, každý sám tak krátkou, že ji ani nezaznamenáš. Což teprve já,“ zasmál se. „Ani jako všichni se dlouho nezdrží. Na vesmírný okamžik se objeví a hned zase budou pryč.“

„Jenže to nic nemění na tom, že si o mně pomyslí něco ošklivého, když nejsem vidět.“

„Pamatuješ, jak se tvá sestra Země zlobila, když po ní začali chodit? Prý: ‚Snesu všechno. Nevadí mi žádné zvíře. Ale lidé? Vždyť mě neustále ničí!‘ Ale ty sis je zamilovala.“

„Aby ne, když ke mně neustále vzhlížejí. Mají mě rádi, touží po mně. Myslím, že jsem pro ně důležitější než Země. Onehdy několik z nich ke mně přiletělo a procházeli se mi po povrchu. Hezky to škrábalo. Nic neničili. Ale byli tu jen chvilku. Také mi posílají různé dárečky, které po mně chodí a jezdí. Máš však pravdu, že dlouho nevydrží. Trošku se posunou, trošku pošimrají, a pak se zastaví a stojí. Ale stejně jsem za ně ráda.“

„Mají tě rádi, ale také se tě bojí. Víš přece, co si vymysleli. Například, že když se objevíš celá, ve své plné kráse, tak se někteří z nich promění ve zvířata a napadají jiné. Říkají jim třeba vlkodlak nebo lokis. Mají z tebe strach, protože patříš hlavně k jejich noci, vidí tě, když nevidí mne. A oni se neumějí ve tmě dobře pohybovat, špatně vidí. Proto jsem pro ně také tak důležitý.“

„Obvykle jsou ale právě proto rádi, když se jim ukazuji, zvláště veliká, protože jim posvítím.“

„To světlo je ale mé.“

„Co na tom záleží. Já vím, odrážíš se ve mně jako v zrcadle, ale k čemu by jim byl zdroj světla skrytý, bez mého zrcadla?“

„Přesto mají strach. Máš nad nimi velikou moc, ovlivňuješ jejich nálady, myšlenky, touhy. Někteří se kvůli tobě ve spánku zvednou z lůžka a procházejí se, aniž o tom vědí. To se jim nelíbí.“

„Má moc je užitečná. Víš, že se podle ní řídí i voda? Její příliv a odliv? Pomáhám tím zemi, řídím, co se na ní děje, aby se to dělo správně. A lidé také využívají této mé síly. Umí si například díky ní vyrábět elektřinu.“

„Myslíš, že je něco, co bych mohl nevědět? Ale právě proto se věci musejí měnit i u tebe. Protože se pohybuješ – a protože se hýbe tvá sestra –, můžeš ovládat, co se děje na ní. Kdybyste byly stálice, vše by trvalo, nic by se nedělo.“

„V tom máš jistě pravdu. Ale nemusí se přece Země hýbat tak, aby mě zakrývala. A dělá to opakovaně. Příliv a odliv způsobuji vždy, zatímco zatmění při úplňku je jen zřídka.“

„Ale bývá. Vidíš, vše se děje opakovaně, i tvé zatmění, i mé zatmění, i tvé fáze… To musíme lidem neustále připomínat. Nebo se domníváš, že by nám byli vděční, pokud bychom porušovali přírodní zákony? Nikoli, má milá. Navíc se v nich mýlíš.“

„Jak se mýlím?“

„Oni si o tobě nic špatného nemyslí, když tě Země schová. Naopak právě nyní pozvedají svůj zrak k tobě. Obdivovali, jak ses ztrácela, a budou tě obdivovat, až se opět začneš objevovat. Vlastně tě málokdy sledují tak pozorně, jako když dochází k tvému zatmění. Je to pro ně výjimečný jev, na kterém spolupracujeme všichni tři. Já, ty a Země. Cení si toho, co dokáže naše rodina.“

Luna se zamyslela. Něco na tom bylo. A i když si teď na Zemi ztěžovala, stejně ji měla moc ráda a nikdy by ji neopustila. Proto raději umlkla.

Uvědomila si také, jak moudrého má otce.