Zadání soutěže

Doufám, že si pamatujete a že jste se dívali, jak se nedávno na nebi stal velmi vzácný úkaz! Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, tak v červenci proběhlo úplné zatmění Měsíce.

A přesně nad tímto bych se velmi ráda pozastavila. Snad každý ví, že úplné zatmění se děje při úplňku a Měsíc, Země a Slunce jsou v jedné přímce. A mě by zajímalo, co by si při takové sešlosti mohli tito vesmírní obyvatelé povídat.

Teď mě bude zajímat rozhovor mezi Měsícem a Sluncem! Fantazii se meze nekladou. Jak to asi vypadá? Co asi řeší, koho pomlouvají? Jak se měli za několik let od posledního zatmění? Jaký je pohled na Zemi? To nechám na vás! 

 

Chtěla bych po vás text, který bude mít minimálně 4 palce. Můžete to vše zpracovat jako příběh nebo i pouze jako rozhovor, ale pokud si jej vyberete, dejte si určitě záležet. Kdo mi pošle strohý, nudný dialog, ať si mě nepřeje! 

 

Těším se na vaše veledíla!

 

 

 

 

Vypracování

Hezký večer slečno Emily,

posílám Vám svůj vymyšlený dialog. Moc se mi do této soutěže nechtělo, ale nakonec mě chytla a bavila. :)

Příjemné počteníčko...

Mia W.

 

 

MĚSÍC: Zdravím Vás, Slunce. Jak se Vám daří? Vy celé záříte!

SLUNCE: - mávne na pozdrav – Ó děkuji. – lehce zčervená – Vy jste byl vždycky lichotník, Měsíci. Rádo Vás vidím.

MĚSÍC: Opravdu? Posledně jste mě přehlíželo. Měl jsem dokonce pocit, že mnou pohrdáte. Přeci se nebudete bavit s obyčejným měsícem, takovou nickou jako jsem já.

SLUNCE: Ale co Vás to napadá. To si nesmíte myslet. Vždyť to není pravda. Minule mi nějak nebylo do řeči. Ale dnes mám povídavou náladu. Těším se na novinky, které mi určitě sdělíte. Povídejte, co je u Vás nového?

MĚSÍC: Budete se divit, Slunce, ale nic. Těšil jsem se na nějaké setkání s lidmi, však víte, jak jsem společenský. Ale o ni se o mě vůbec nezajímají. Cítím se velice osamělý.

SLUNCE: Ale nepovídejte! To je hrozné. Vážně Vás nenavštívili? Vím, že jste o tom mluvil i naposledy, kdy jsme se viděli.

MĚSÍC: Ne. Nenavštívili. Sice vypouštějí ta svá létající udělátka, ale ta mě vždycky minou a letí někam dál do vesmíru.

SLUNCE: Máte pravdu. Vidělo jsem cosi takového letět k Marsu.

MĚSÍC: K Marsu? K tomu náfukovi? To jste mi raději nemělo říkat. Přitom já mám lidi tak rád. Jejich poslední návštěvu jsem si velice užil. Skákali po mém povrchu, zapichovali do mě jakousi barevnou látku, brali si můj prach s sebou na památku. Bylo to úžasné. – zasní se ­– Ale to už je padesát let. Asi jsem tehdy udělal něco, co je urazilo, a už se mnou nechtějí mít nic společného. – povzdechne si smutně –

SLUNCE: To si nemyslím, Měsíci. Podle mě je to v nich, co si budeme říkat, lidi jsou divní.

MĚSÍC: Jak to myslíte – divní? – zalekne se -

SLUNCE: No jen se podívejte, co dělají s chuděrkou Zemí. Vypadá hrozně!

 

- společně si prohlížejí Zemi -

 

MĚSÍC:  Máte pravdu, Slunce, je trochu sešlá…

SLUNCE: Trochu? Jen se podívejte pořádně, Měsíci. Támhle byly tak nádherné rozsáhlé pralesy. – ukazuje – Teď je tam jen nepatrná zelená šmouha.

MĚSÍC: Ano, vzpomínám si na to. – přitakává -

SLUNCE: A to nemluvím o jezerech a řekách. Dnes aby je pohledal. Hledají se jen stěží, musím se pořádně soustředit, abych je spatřilo. Vidíte nějakou řeku, Měsíci?

MĚSÍC:  Támhle je nějaká, ale je docela prťavá.

SLUNCE: To bývala jedna z nejdelších řek, které Země měla. Teď vysychá a její koryto se ztrácí.

MĚSÍC: Tak nesmíte tak hřát, Slunce, voda se pak rychleji vypařuje.  

SLUNCE: Ale kdeže, Měsíci. Já za to nemůžu. Za to můžou lidé. Chtějí všechno ovládat, všechno si přivlastnit. Záměrně rovnají koryta řek, kácí stromy okolo a všude dávají beton. Jakpak se tam ta voda má udržet?!

MĚSÍC: To je ale hrozné, Slunce. Myslíte, že by ti lidičkové ničili i mě, kdyby se o mě zajímali?

SLUNCE: Postupem času určitě ano. Však vidíte, kolik nepořádku už vypustili do vesmíru. Toto, co kolem nás zrovna prolétává, je už stará družice, která nefunguje. Prostě si tu lítá a s ní mnoho dalšího harampádí.

MĚSÍC: ­- zamyslí se – Asi budu rád, že mě lidi nechávají na pokoji. Asi by mi dali pořádně do těla. Mé hluboké krátery by asi dlouho nevydržely být krásné, jako jsou teď, že?

SLUNCE: To určitě ne. Určitě by v nich postavili ty své stanice, které rýpou do všeho a nic nenechají na pokoji. Za chvilku byste byl, Měsíci, plný plastu.

MĚSÍC:  Plastu? Co to je? To neznám.

SLUNCE: Nu to je takový materiál, který lidstvo rádo na všechno používá. Vyrábí ho ve velkém a už bez něj neumí ani žít. Problém je, že ho neumí zničit a chuderka Země je toho svinstva plná. Už to mají i zvířata ve svých tělech. Je to hrůza! Ale koukám, že se naše setkání blíží ke konci. Dnes jsme měli smutné téma, že?

MĚSÍC:  To tedy ano. Úplně mi z toho naskočila husí kůže.

SLUNCE: Mě je z toho taky zle. Příště se musíme pobavit o něčem veselejším.

MĚSÍC:  To musíme. – přitakává -

SLUNCE: Příště probereme mimozemšťany. Slyšelo jsem o jedné populaci daleko ve vesmíru, které se sem chystá. Prý s lidmi zatočí.

MĚSÍC:  Tak to se těším. Zjistěte o tom víc, ano, Slunce?

SLUNCE: Zjistím, Měsíci, zjistím.

MĚSÍC: Mějte se krásně, Slunce, a na shledanou! – mává -

SLUNCE: I Vy se mějte hezky, Měsíci. A nesmutněte, brzy se zase uvidíme. – opětuje pozdrav -