Zadání soutěže
„Budete si přát ještě něco, Výsosti?“
„Ne, ne, to je dobré, Anno, děkuji,“ usmála se od zrcadla na svou komornou a ta s úklonou opustila komnatu.
Stařičká královna se znovu zkoumavě zadívala na odraz své tváře a pozorovala detaily. Pak vzala ze stolku kartáč a ještě několikrát pročísla dlouhé prameny stříbřitých vlasů. Zdálo se téměř nepředstavitelné, že kdysi byly světle hnědé a leskly se jako lakované dřevo. Jak to všechno tak rychle uteklo!
Královna se zastavila pohledem na dřevěné šperkovnici před sebou. Ach, ta by mohla vyprávět…
S jemným úsměvem si vzpomněla na svou maminku a páté narozeniny, ke kterým tuto šperkovnici dostala jako dárek. Maminka jí tehdy kladla na srdce, že o šperkovnici se každá žena dobře stará a ukládá do ní své poklady. Již tenkrát se ale Magdaléna rozhodla, že do ebenové skříňky nebudou patřit tretky z drahých kovů a kamenů, ale úplně jiné bohatství: opravdové cennosti, které jsou pro ni důležité. První z nich se stal ohnutý špendlík, který našla pod stolem u maminky v pokoji – vzpomínka na den, kdy se dozvěděla, že bude královnou.
Královna se pousmála a přejela něžně dlaní po dřevěném víku. No vida, a už je to přes osmdesát let… Nenápadná truhlička z ebenového dřeva vystlaná nejjemnějším tmavorudým saténem byla za ta léta svědkem mnoha událostí. Viděla ji plakat i se smát, viděla ji zuřit nad nespravedlností světa a okolí, viděla ji bránit se rodině i bránit rodinu… Ať se v Magdalénině životě dělo cokoli, byla u toho. Stála neochvějně pořád na tom samém místě pod zrcadlem. Nikdy nezakolísala. Vždy věrně střežila královnina největší tajemství. Za odměnu nyní obsahovala celý její život.
***
Milí, drazí,
vítejte u druhého kola velkolepého podzimního projektu čítárny Sub Salix!
Královna Magdaléna se narodila roku 1700. Prožila téměř celé 18. století a ze všech důležitých momentů svého života si střádala drobnůstky ve své šperkovnici. Před Vámi teď leží truhlička plná pokladů... Co se v ní skrývá? Drobné předměty, běžné i výjimečné, všechny mají ale pro královnu obrovskou hodnotu, jsou stejně důležité jako vzpomínky na události, které se staly. Co všechno má královna ve své šperkovnici a jaké okamžiky jí tyto drobnosti připomínají? To je už čistě jen a jen na Vás! Otevřete víko, jednu z nich si vyberte a pusťte se do psaní…
PODMÍNKY:
- Název příspěvku bude daný drobný předmět, např. "Lískový oříšek" nebo "Diamantová náušnice" apod.
- Bude to povídka o rozsahu 4 – 10 palců (ani více, ani méně!) ze života královny Magdalény, která objasní, jak se Vámi vybraný předmět ocitl ve šperkovnici, proč ho tam královna dala, co symbolizuje, co jí připomíná.
- Povídka bude napsaná ve třetí osobě (vypráví ji vypravěč, ne královna).
- Může být z jakékoliv etapy jejího života – od pěti let, kdy šperkovnici dostala od své maminky, až po moudré stáří, ale pozor – jsme v 18. století, tedy mezi lety 1701 až 1800.
- Nechci žádné fantasy, zůstaňme, prosím, v realitě.
PŘEČTĚTE SI, CO UŽ O KRÁLOVNĚ MAGDALÉNĚ VÍME, z čeho můžete vycházet.
Ve šperkovnici už jsou tyto předměty: stříbrný náprstek, pamětní medaile, přívěsek s rubínem, bílý kapesníček, sokolí pírko, malý knoflíček, polovina mušle, brož ve tvaru peříčka, prsten s rubínem a úlomek voskové pečeti. (Pište tedy o jiných).
Jen pro ilustraci, v tu dobu např. vládl Petr Veliký, Ludvík XIV., nebo Marie Terezie; byl vynalezen bleskosvod a James Watt upravil parní stroj; kvůli silnému zemětřesení a následné tsunami byl téměř zničen Lisabon; vznikla Velká Británie, proběhlo několikeré dělení Polska, Spojené státy americké vyhlásily nezávislost a začala Velká francouzská revoluce. Nic z těchto reálií nemusíte použít, zároveň můžete použít cokoliv, i mnohem víc. Královna Magdaléna sice vládla smyšlenému království, ale mohla se s leckým potkat, s někým si dopisovat, někoho navštívit... Jen mějte na paměti, v jakém období se nacházíme – neměli mobily, internet ani auta.
Jinak se Vaší fantazii meze nekladou :)
Tato soutěž bude mít 7 kol postupně probíhajících až do konce listopadu. Podrobnosti najdete v čítárně Pod vrbou.
Moc se těším, co královně vymyslíte!
Hodně štěstí přeje
Helenia Kukková
Vypracování
Porcelánové slůně
Magdaléna vzala do ruky porcelánové slůně. Prohlížela si ho často, nikdy ji nepřestávalo fascinovat. Bylo drobounké, nemělo snad ani tři centimetry na výšku, ale co mu chybělo na velikosti, nahrazovalo detailností. Bylo vykreslené mistrovskými tahy drobného štětečku. Magdaléna sice živého slona nikdy neviděla, ale byla si jistá, že vypadá přesně takhle. Slůně bylo drobné a křehké, delikátní a pozoruhodné stejně, jako žena, která ho vyrobila a od které ho dostala.
Poprvé ji potkala na jaře roku 1746 ve Versailles. Ludvík XV. ji často zval na nejrůznější plesy a Magdaléna je ráda navštěvovala, když ji povinnosti pustily. Řadu dvořanů dávno znala, ale Jeanne-Antoinette tam musela být nová. Ano, musela, protože ji přehlédnout prostě nešlo. Ale kolem Ludvíka se točila, jako by se znali odjakživa. Oproti Magdaléně to byla malá holka, ale stejně ji fascinovala. Toho dne se přímo nesetkaly, ale rozhovory s ostatními dvořany potvrdili její domněnku - Ludvík má novou milenku. Magdaléna nevěděla proč, ale na tu dívenku nedokázala přestat myslet. Vypadala něžně a křehce, ale chovala se jako pravá aristokratka, jako by se u dvora snad narodila, a měla kolem sebe i nepopiratelnou auru inteligence. Dokonce i královna Marie o ní mluvila přiznivě, v rámci možností samozřejmě, narozdíl od předchozích milenek jejího manžela a krále. To byla snad největší pocta ze všech. Jen několik dvořanů ji kritizovalo, zejména kvůli jejímu měšťanskému, neurozenému původu. Ale na tom Magdaléně tolik nezáleželo, na některé dvorní mravy prostě tolik nedbala.
Oficiálně se seznámily až na dalším plese, který navštivila v roce 1748. Tou dobou už Jeanne-Antoinette nebyla pouhou milenkou, královým posledním výstřelkem. Byla ženou s politickou mocí, kterou neměla ani královna Marie. Nebo jakákoliv jiná žena v celé Francii. Během plesu ji sám Ludvík představil královně Magdaléně a ony si okamžitě padly do oka. Napříč veškerému protokolu a díky jejím znalostem dvora se jim podařilo nepozorovaně vyklouznout do parku, kde neutichající konverzací strávily celou noc. Magdaléně bylo skoro dvakrát tolik co Jeanne-Antoinettě, ale věk bylo to jediné, co je dělilo. Obě se hluboce zajímaly o politiku svých zemí, ale i o divadlo, filosofii a umění. A obě milovaly porcelán. Magdaléna do té doby jen sbírala zajímavé kousky, ale Jeanne-Antoinetta ji motivovala k tomu, aby začala aktivně financovat oblíbené umělce. Ano, Magdaléna byla první, kdo otevřeně začal podporovat umělecké rytce a kreslíře na sklo a porcelán, které dnes byly jedním z největších exportních artiklů jejího království.
Magdaléna se musela ten den hned ráno vrátit za svými povinnostmi a nestihla se rozloučit, ale za týden dostala od Jeanne-Antoinetty dopis. První z mnoha, které si v následujících necelých dvaceti letech vyměnily. Vlastně i tohle slůně dostala od kurýra. Převalovala ho v rukou a chvíli jen pozorovala, jak se lesklo ve večerním světle. Jeanne-Antoinette byla i umělkyně, výborná umělkyně, ne jen mecenáška. Byla jí taková škoda. Lidi jako ona by neměli umírat tak mladí.
Na slůně ukápla slza. Zdaleka ne první a nejspíš ani poslední. Nejvíc slz na něj napršelo, když si přečetla ten dopis, ke kterému bylo přibalené. Jeanne-Antoinette věděla, že umírá, bojovala s tuberkulózou dlouho a statečně. Ale prohrála, a to jí bylo jen 42. Aspoň se stihla rozloučit. Dopis byl velmi krátký, bylo to jedno jediné slovo, ale víc jich nebylo třeba. Stálo tam:
Nezapomeň.
Neboj, pomyslela si Magdaléna, neboj. Na tebe se zapomenout nedá. Otočila slůně vzhůru nohama. Na jeho dolní straně byl nádherným rukopisem mistrně vyrytý podpis její drahé přítelkyně. Jeanne Antoinette Poisson, markýza de Pompadour.
