Zadání domácího úkolu

Napište mi krátký příběh, ve kterém bude hlavní postava pod kouzlem „Geis“. V textu zmiňte, co to podle vás bylo za druh magie. Jednalo se snad o kletby? Nebo věštby? Fantazii se meze nekladou.
Minimální délka je 5 palců.

Vypracování

Dobrý večer,

 

posílám čtení na dlouhé podzimní večery :-D tož snažil jsem se to zkracovat jak jenom jsem mohl, ale  stejně mě to zas vyšlo strašlivě dlouhé. Omlouvám se.

 

E.Č.

 

GEIS

 

Boiorix, klečící na zemi, se poprvé odvážil pohlédnout na mohutnou postavu stojící před ním. Byl to vysoký muž, poměrně mladý, s ostře řezanou tváří a světlým plnovousem. Dlouhé vlasy měl zavázané do uzlu na boku hlavy, stejně jako všichni ostatní bojovníci okolo něj. Byl oblečený docela prostě. Žádné zlaté šperky, žádné drahé kožešiny, jako ostatní bojovníci, jen prostý vlněný oděv a hrubý plášť přes ramena. Přesto, nebo možná právě proto z něj čišelo charisma a drsná autorita muže, který je zvyklý vládnout. Tak tohle je on, pomyslel si Boiorix, muž, který je postrach svobodných hradisek, dobyvatel a utlačovatel, král Sigimer.

Na muže, kolem něhož kolovalo tolik skazek, vypadal velice prostě. Dokud se mu člověk nepodíval do očí, nikdy by neuvěřil, že toto je vůdce kmenového svazu, který překročil hranice zemí Svobodných hradisek  a začal je dobývat a plenit. Jeho muži byli jako záplava, a nikdo z Keltů před nimi neobstál. Když proti nim vytáhli do pole, porazil je s mečem v ruce. Když naplánovali lest, obrátil jejich úklady proti nim. Byl neúnavný, nemilosrdný a sám prohlašoval, že nespočine, dokud celá kotlina kolem řeky Elbwy nebude jeho. Jen jediný z Keltů mu dokázal vzdorovat – král Gaesorix, vůdce svazu sedmi oppid a dvanácti dvorců na úpatí hor na západním břehu Elbwy.

„Kdo jsil?“ zeptal se Boiorixe stroze Sigimer.

„Jsem Boiorix, pane,“ řekl, „jsem z oppida na Větrné skále, bývalý družiník krále Gaesorixe.“

„Pche,“ odfrkl si Sigimer opovržlivě , „a co mi chceš? Neseš mi od něj zprávu?“

„Ne, pane,“ odpověděl mu Boiorix, „přišel jsem z vlastní vůle. Chci ti ho pomoct zabít.“

Do noci se ozval šum překvapených hlasů a chechot. Králův výraz se však v nejmenším nezměnil a dál provrtával klečícího muže pohledem temných očí. Prudce zvedl ruku na příkaz ke klidu. Šum ihned utichl.

„A pověz, proč to chceš udělat? Proč ti mám věřit?“ řekl pomalu, nespouštějíc z něho oči.

„Mám s Gaesorixem nevyřízené účty, pane,“ řekl Boiorix a odhrnul si dlouhé vlasy z čela. Měl na něm podivné, vypálené jizvy,  jakoby značky.

„To ti udělal on?“ zeptal se Sigimer.

O něco později už seděli v relativním pohodlí prostého přístřešku. Boiorix seděl na kůži, zatímco král Sigimer stál u ohně, díval se do plamenů a zamyšleně si mnul vousy.

„Takže říkáš, že ti ten cejch vypálil jen kvůli tomu, že jsi utekl s manželkou svého strýce a navíc jsi toho starocha zabil?“ zeptal se král hosta.

„Ano, pane. Nechtěl nám dát pokoj. Nebaví mě utíkat,“ odpověděl mu Boiorix.

Sigimer se suše zasmál: „To by se ti u mě nestalo! My si nehrajeme na spravedlnost. Tu ať si nechají ženy. U bojovníků musí platit zákon silnějšího. Vzal sis, co jsi chtěl, a ukázal jsi, že jsi silnější než byl tvůj strýc. Tak to má být.“

„Proto jsem přišel za tebou, pane,“ usmál se Boiorix.

„Udělal jsi dobře. Nejsem blázen jako ten váš král, abych mrzačil bojovníky kvůli tomu, že ukázali svoji odvahu a sílu. Ale pověz, co víš za tajemství, kterými mi chceš pomoct ho přemoci? Nejsem blázen, abych si myslel, že mi chceš jenom přinést svůj meč.“

„Tušíte správně, pane,“ řekl Boiorix, narovnal se a pohlédl mu do očí, „Celé tři roky, co s ním bojujete, jsem byl jeho družiníkem. Jezdil jsem s ním bok po boku, bojoval jsem s ním bok po boku, spal jsem s ním v jednom srubu a jedl z jednoho kotle. A podívejte, jak se mi odměnil? Teď přišel čas, abych se mu odměnil já.“

Boiorix se na chvíli odmlčel a zadíval do plamenů. Pak se otočil na Sigimera a zeptal se ho: „Víte, můj pane, co je to Geis?“

„Tuším. Ale povídej,“ pobídl ho král.

„Geis je zápověď. Mocné kouzlo. Sesílají ho druidi na všechny naše krále. Pomáhá jim, činí je to silnými a odvážnými. Ale má to háček. Účinek trvá, jen dokud je zápověď dodržena. V okamžiku, kdy ji člověk, na nímž bylo geis vysloveno, poruší, kouzlo ztratí svoji moc, ba co víc, daný člověk je považován za křivopřísežníka a je proklet před lidmi i bohy.“

„Takže Gaesorix je pod mocí kouzla?“

„Přesně tak, pane,“ řekl Boiorix, „Když byl dítě, mocný druid přečetl z kostí zvířat věštbu o zhoubě našeho lidu. O tobě, pane.“

Sigimer se krutě zasmál: „Takže o mě jsou už i věštby? Pokračuj.“

„A když tohle viděl, došel k názoru, že jediné, co může budoucímu princi dát šanci uspět proti tobě, je mocné kouzlo.“

„Geis?“

„Přesně tak. Gaesorix je pod mocí Geis, pod mocí zápovědi. Nemůže být zabit železem a poražen železem.“

„A za jaké podmínky?“

„Nesmí se dotknout krve vlastního lidu.“

 

***

 

O několik dnů později seděli na velké otevřené mýtině dva králové, Sigimer a Gaesorix, oba beze zbraní. Jejich družiny stály na opačných koncích mýtiny a jediný, kdo jim byl poblíž, byli dva sluhové, každý z jedné družiny.

Králové seděli naproti na sobě. Gaesorix se na Sigimera nedůvěřivě díval.

„Nevím, proč se mnou marníš čas. Víš, že se ti nevzdám,“  řekl Sigimerovi.

„Nechci, abys se vzdával. Pozval jsem tě sem k vyjednání míru.“

„Míru?“ podivil se Gaesorix, „Ty, který stále jen mluvíš o válce? Nedělej ze mě blázna.“

Sigimer nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Proč tak ostře? I já už nejsem nejmladší. Strávil jsem s mečem v ruce velkou část svého života. A dobře poznám, kdy je bitva prohraná a další boj nemá cenu. Proto přináším dary a podmínky.“

„Podmínky?“ zachechtal se Gaesorix, „Podmínky? Ty jdeš prosit o mír s podmínkami?“

„Vyjednávat, nikoliv prosit,“ zablesklo se v oku Sigimerovi, „Ale nehrajme si se slovíčky. Vezmi si víno a vyslechni mne.“

Sigimerův sluha postavil před ně postavil zdobenou číši naplněnou po okraj červeným vínem. Gaesorix se na ni podezřívavě podíval. Sigimer pozvedl svoji číši.

„Počkej!“ vyštěkl ostře, „Nejdřív se napij z mojí, hostiteli!“

Sigimer se na něj ušklíbl: „Myslíš, že tě chci otrávit? Pche, máš o mě špatné mínění. Věřím v poctivou válku, bez jedů, úskoků, vražd a kouzel. Ale jak chceš.“

Vzal Gaesorixovu číši a zhluboka se z ní napil. Pak jí postavil zpět před něho a řekl ke sluhovi: „Dolej králi víno, ať si nemyslí, že jsme skrblíci.“

Gaesorix ho nadále ostražitě pozoroval. Ale pak číši přijal a napil se z ní.

„Co mi tedy chceš, Sigimere?“

„Mír. Uzavřeme mír. Spojenectví. Nech si svoje hradiska, svoje dvorce, svoje vesnice. Vládni si celému svému kraji. Nebudu ti do toho mluvit.“

„To zní na tebe až příliš hezky. Co chceš na oplátku?“

„Maličkost. Abys mě uznal za svého krále.“

„Cože?“ vyprskl Gaeserix vztekle.

„V klidu,“ pokračoval Sigimer, „Vládni si jak chceš. Jen mě jmenuj svým králem. Nebudu ti do ničeho zasahovat.“

„Co je to za podlost? Čeho tím chceš dosáhnout?“

„Míru. Ty chceš konec války, já taky. Ale musím zachovat tvář před svým lidem.“

„A já před svým. Neskloním se před tebou.“

„Je to jen formální uznání.“

„Nikdy.“

„Je to tvé poslední slovo?“

„Ano. Tvoje žádost je nehorázná před lidmi i bohy. Nic takového ode mne nedostaneš.“

„To mě mrzí,“ řekl mu Sigimer, „neboť v tom případě musí válka a zabíjení pokračovat.“

„Co se má stát se stane. Ale mě neporazíš,“ odvětil mu Gaesorix.

„To ať rozhodnout bohové. Nabídku jsem učinil. Máš lhůtu od zítřejšího úsvitu tři dny. Pak zaútočím se svojí armádou.“

„Budu tě zde čekat.“

„Jsi blázen, jestli se chceš se mnou utkat v poli.“

„Bohové jsou na mé straně, uchvatiteli.“

 

***

 

Sigimer se vrátil ke své družině. Čekal tam na něj mezi jeho družiníky i Boiarix. Ruku měl čerstvě obvázanou a obvazem mu prosakovala krev.

„Bude to fungovat?“ zeptal se ho Sigimer.

„Pil to víno?“ odpověděl mu otázkou Boiarix.

„Ano.“

„Pak se Gaesorix nejenže dotknul krve vlastního lidu, ale co víc, on ji pil spolu s vínem!“ zasmál se Boiarix.

„Uvidíme za tři dny. Ten blázen se chce se mnou utkat v otevřené bitvě. Tam nemá bez kouzel proti mě žádnou šanci. Jestli vyhraju, bohatě se ti odměním. Jestli ne, budeš viset.“

„Nemějte obavy, pane,“ řekl mu Boiarix, „Všechna magie je dvousečná, a Gaesorix se o ni brzy pořeže, to vám povídám.“

 

***

 

Pole po bitvě bylo poseto mrtvými a zraněnými. Sigimerovi bojovníci obcházeli, starali se o zraněné a brali si kořist. Král sám pozoroval hemžení z nedalekého kopečku.

„Dal jste mě zavolat, pane?“ křikl na něj přicházejí Boiorix.

„Ano. Tam pod tím pláštěm u stromu,“ odpověděl mu Sigimer, aniž se na něho podíval.

Boiorix přišel k plášti, nadzvedl roh a podíval se pod něj.

„Takže je to pravda,“ řekl, „Gaesorix je mrtvý.“

„Zabil ho jeden z mých zbrojnošů. Měl jsi pravdu. Bylo to tak jak jsem celou dobu tušil. Kouzla, bez kterých neměl šanci.“

„Neměl. Moje pomsta je dokonaná,“ zasmál se Boiorix, „Jen mi odpověz na jednu otázku, pane.“

„Ano?“ poprvé na něj pohlédl Sigimer.

„Kdyby tvoje podmínky přijal, vytáhl bys do války?“

„Ne. Dodržel bych je. Některé sliby jsou i pro mě svaté. Že je nepřijal, je jeho chyba. Nabídl jsem mu vše, co jsem mohl. Nebyl jsi to ty, ani já, co ho zabilo. To byla jeho pýcha.“

„Tak či onak, je mrtvý.“

„A s ním i zbytek odporu. Až se ostatní dozví, co se tu dnes stalo, vzdají se sami. A kdo se nevzdá, toho smetu. Do konce roku bude celá kotlina má. Je tohle co jsi chtěl?“

Boiorix se ušklíbl: „Je mi to jedno. Já chtěl jenom pomstu.“

„Tu jsi dostal. Ale já jsem ti před bitvou navíc slíbil odměnu, pokud vyhraju.“

„Mě by stačila i ta mrtvola,“ zasvítili Boiorixovi oči, „ale když chcete, pane, bude mi velkou ctí,“

Sigimer se otočil na svoje tělesné strážce a pokynul jim. Ti popohnali koně směrem k Boiorixovi.

„Chyťte ho a oběste ho na tomto dubu,“ řekl jim chladně.

„Pane?“ zakřičel hrůzou Boiorix.

„Kdo zradil jednou, může zradit i podruhé,“ řekl král muži, kterého jezdci vlekli na provazech ke stromu, „a stejnou chybu jako Gaesorix neudělám. Nevěřím ve spravedlnost. Věřím jen v právo silnějšího.“