Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol napište povídku s názvem: Noční můra. Rozsah nebude kratší než pět palců (za předpokladu, že chcete V).

Vypracování

Noční můra

Když se probudil, Marta těžce oddechovala. Na čele se jí perlil pot, tělo se třáslo.

„Co je ti, lásko?“ zeptal se jí.

„Měla jsem strašný sen,“ odpověděla. „Zdálo se mi, že spolu jdeme v horách. Myslím, že to byla Malá Fatra, kde jsme spolu byli před svatbou. Svítilo slunce, kolem kvetly protěže. Víš, jak jsme si říkali, že třeba nějakou uvidíme? Bylo jich tam plno. Všechno vonělo, kousek od nás bublal potůček. Najednou se zvedl vítr. Přes slunce se přetáhl černý mrak. Volala jsem, že musíme zpátky do chaty, ale tys tam nebyl. Nade mnou se ozvalo praskání. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem, jak na mě padá kámen. Praštil mě do prsou. Spadla jsem. Pak jsem jen ležela a on na mně. Nemohla jsem dýchat. Potom jsem se vzbudila.“

„To nic, to nic,“ pohladil ji, „byla to jen noční můra. Včera jsme měli nádherný den, náš velký den. Konečně jsme manželé. Ale bylo to náročné. Brzo jsme vstávali, spousta lidí, jídlo, tanec… Musíme si odpočinout.“

 

Skutečně věřil, že vše bude v pořádku. Ale nebylo. Marta se budila zpocená každý den. Vždy ráno nemohla dýchat. Očividně chřadla. Byla neustále unavená a zhubla skoro deset kilogramů, takže se stala vyzáblou. Kruhy pod očima se jí zvětšovaly.

Přestože nesnášela lékaře, nemusel ji nakonec dlouho přesvědčovat, aby zavolal svého přítele Marka, který si právě otevřel soukromou ambulanci. Martu důkladně prohlédl, ale kromě únavy a ztráty váhy neshledal nic neobvyklého. „Příčina může být v mnoha věcech,“ řekl nakonec, „pošlu ji na důkladné vyšetření.“

Začal kolotoč rozborů krve, moči, rentgenů, elektroencefalografů, ultrazvuků a dalších nepříjemností. Přestal si být jistý, zda je jeho žena slabá kvůli svým nočním můrám, nebo v důsledku lékařských vyšetření. Jejich výsledek však byl vždy negativní. Marta byla podle medicínské vědy zcela zdravá.

 

„Je tu ještě jedna možnost, ale ne zrovna vědecká,“ připustil nakonec Marek. „Má sestra se zabývá parapsychologií. Možná máte postel v geopatogenní zóně, nebo co. Já nevím. Může přijít?“

Přistoupili na tento podivný návrh.

 

„Kdepak, žádná geopatogenní zóna tu není,“ hlásila Markova sestra. „Mohu?“ zeptala se, uchopila virguli a kroužila jí kolem Marty. „To je divné. Moment.“ Natáhla ruce, jednu položila pacientce na hruď, druhou na hlavu. „Noční můra.“

„To víme,“ ušklíbl se.

„Nemyslím špatný sen. Můra. To je bytost… Jak bych to řekla. Když člověk spí, může se měnit v můru. Přichází k jiným spícím v různých podobách, třeba stébla slámy nebo bílé kočky. Sedne jim na hruď a přináší jim sny. Nejdříve hezké, pak je však začne dusit. Vysává z nich energii. Marta je obětí můry.“

„Nesmysl.“

„Buďte u ní vzhůru a uvidíte. Až můra přijde, musíte ji chytit a hřebíkem ji přitlouct na zeď. Bude se bránit, měnit podobu, ale musíte být silný. Tím ji přemůžete.“

 

Jen kroutil hlavou nad tou hloupostí. Marta však měla jiný názor. Proč to nezkusit? Asi je to zbytečné, také se jí moc nechtělo věřit v můru, ale neměli co ztratit. Maximálně budou trochu trapní. Ale když o tom nikomu nic neřeknou, nikdo se jim nebude smát.

 

Večer připravili na postel velký hřebík a kladivo. Marta si lehla. Políbili se. Zůstal vsedě, opřený o pelest. Věděl, že k ničemu nedojde.

Náhle uslyšel zaškrábání. Trhl sebou. Marta spokojeně oddychovala. To se mu muselo zdát, v noční tmě mají lidé různé představy. V pootevřených dveřích ložnice uviděl dvě světélka. Ztuhl. Blížila se k posteli. Náhle jako by vyskočila a přistála na peřině. Chňapl po nich. Chytil cosi za kožich. Ucítil bolest v ruce. Do druhé popadl hřebík a kladivo. Spěchal ke stěně. Za ním se rozsvítila lampa.

„Počkej, nech ji,“ vykřikla Marta, „to je přece Míca paní Ledipové. Můry jsou bílé.“

Pohlédl na černou kočku, která se zmítala ve strachu. Poškrábala mu ruku. Kapala mu z ní krev. Pustil zvíře, a to odběhlo do kuchyně. No jistě, zapomněli tam zavřít okno.

Marta mu ruku ošetřila a opět ulehla. Sedl si k ní, řekl si, že když je už tak dlouho vzhůru, může zůstat až do rána. Ani nezpozoroval, že pomalu usíná.

 

Vzbudil ho hrozný křik. Otevřel oči. Stál zády přitisknutý ke zdi, Marta před ním s kladivem v ruce, celá od krve, a ječela. Ucítil bolest v hrudi. Shlédl a spatřil velký hřebík, čouhající z jeho těla.

 

„A víš,“ řekl soudce svému kolegovi, „jak se brání? Prý byl můra, taková ta mytologická bytost. Chytila ho v podobě stébla slámy a přitloukla ke zdi, jak jí to kdosi poradil. Pak se změnil zase v sebe. Pošlu ji na psychiatrické vyšetření.“

„A jak to, že ho nezabila vleže, že ho přitloukla k té zdi?“

„To je záhada.“