Zadání semináře
No, rozhodla jsem se, že budu hodná a prozradím, že dva úkoly jsou ukryté ve výkladu, takže ho fakt budete muset přečíst, pardon.
V třetí části mi v délce minimálně 3 palců napište, jak to máte s prokrastinací vy. Máte problém? Nemáte? Popíráte? Máte nějaké vtipné až extrémní projevy pokrastinace ve vašem životě? Máte nějaké vlastní tipy, jak s prokrastinací zatočit? Ráda s vaším svolením svůj výklad rozšířím.
Nepovinný bonus: Až se rozhodnete hned teď sednout a napsat nějaký úkol/seminář (ne tento)/soutěž/cokoli dalšího, pošlete mi print. BB bohužel dávat nemůžu, ale za a) budete mít dobrý pocit a za b) pošlu vám fazolku
Vypracování
Dobrý den slečno Dawson, jinak také známá jako slečna Zlá, zlá, zlá ExModrá, postrach všehohradu, slečna Áňa, Hafson a v mnoha dalších variacích. Posílám Vám vypracování úkolu na Váš seminář “Konec prokrastiance na Hogu”.
V první části úkolu bych rád specifikoval, co přesně prokrastinace je. Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. Psychologové často popisují takové jednání jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti.1
Etimologický původ slova je v latinských slovech pro- (na) a crastinus (zítřejší). Tedy ve volném překladu “na zítřek”. (Edit od 90 palce: poprvé se tento termín objevil v Shakesparovské angličtině, bylo zjištěno až po rozhvorou, tedy jedna otázka nebude úplně dávat smysl.) Tento fenomén se výrazně rozšířil v posledních letech, především ve spojitosti s nástupem sociálních sítí, kde se čím dál více lidí začalo přistihávat, jak místo práce, nebo učení se do školy, koukají na různé seriály nebo projíždějí feed na různých sociálních sítích.
Autor knihy o prokrastinaci nazvaná “Konec prokrastinace” Petr Ludwig říká, že: “Líný člověk nic dělat nechce a je s tím stavem spokojený. Kdežto chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale nemůže sám sebe přemluvit. Lidé pak mají pocit selhání, deprese.”
“Spousta lidí si prokrastinaci racionalizuje a říká, že se jí dobře pracuje na poslední chvíli. Ale analýza ukazuje, že to není pravda. Lidé pod tlakem nejsou výkonnější a šance na to, že selžou, je několikanásobně větší,“2 varuje Ludwig.
O panu Ludwigovi se v úkolů ještě několikrát zmíním. Ukončeme tedy začátek a přesuňme se dále.
Rád bych se vyjádřil k vaší řečnické otázce na semináře, konkrétně k tomuto: “Zkuste se nad tím zamyslet - kolikrát jste raději vypracovávali úkoly na hradě jen abyste se vyhnuli seminární práci v mudlovské škole? Kolikrát jste si raději pustili další díl seriálu/přečetli ještě jednu kapitolu knihy jen abyste nemuseli dneska psát ten úkol na hradní předmět/seminář?”3
Odpověď zní: Méněkrát než byste čekala. Vzhledem k tomu, že i na to minimum povinností co v mudlovské škole mám se mi daří výborně a profesionálně kašlat, nemusím hledat jako opodstatnění výmluvu na psaní seminářů nebo úkolů na hogu. I když co si budeme říkat, právě sedím v autobuse Student Agency z Prahy do Plzně, je 11.11 2018, tedy termínová neděle a já jsem ještě nevypracoval ani jeden úkol na hog. A tento seminář jsem si zapsal s tím, že vypracovaný úkol do něj bude stopalcový. Především proto, že ty 3 galeony od pana Olivera opravdu chci. Pokud nabídnete také nějákou hezkou odměnu na stopalcový úkol k Vašemu kolegovi, bránit se rozhodně nebudu, vlastně to vůbec není špatný způsob jak získat slušné finance. A jako malý bonus lehce nakrknout oblíbenou profesorku. Tudíž se vypracovávání tohoto úkolu na přehnanou délku ani nedá nazývat prokrastinací, jelikož vytvářím další hodnotu. Podle Petra Ludwiga člověk neprokrastinuje, pokud během doby, co se vyhýbá jiným povinnostem vytváří jiné hodnoty. Když byl hostem v rozhlasovém pořadu na Českém rozhlasu Radiožurnál, vysvětlil to ihned na začátku rozhovoru takto:
Lucie Výbroná: “Včera, když jsem se připravovala na tento rozhovor, tak jsem se nepřipravovala na rozhovor, ale psala jsem básně. A mám takový pocit, že z hlediska estetiky a umění je prostě důležitější napsat báseň, než se připravit na rozhovor. Je to prokrastinace?”
Petr Ludwig: “Ne, tak to vám schvaluji.”
Lucie Výborná: “Je to v pořádku?”
Petr Ludwig: “Je to v pořádku.”
Lucie Výborná: “Neudělala jsem nic špatně, je to prostě…”
Petr Ludwig: “Ne, pokud jste tvořila něco užitečného, tak to není prokrastinace. To je v pohodě.”
Lucie Výborná: “To jste mě uklidnil. A to mi říkáte jenom ze zdvořilosti, protože jsme v rozhovoru v éteru, nebo byste tohle řekl i lidem, kteří za vámi chodí a mají s prokrastinací vážný problém?”
Petr Ludwig: “Já myslím, že ten hlavní problém je ten, že když člověk místo něčeho smysluplného, dělá něco nepodstatného. A pokud místo něčeho smysluplného, děláte něco taky smysluplného, tak to není až tak zlé, takže tohle je takový standart. To nás potká všechny občas.”4
Pokud tedy internetovou Školu čar a kouzel v Bradavicích považujeme za něco smysluplného, což nepochybně je pravda neexistuje prokrastinace během dělání úkolů na hog. Nelze to tak nazvat. Pouze děláme jiné úkoly.
Se sledováním seriálů je to výrazně horší. Obzvláště pokud je seriál opravdu zajímavý a dobře natočený, stává se z něj obrovský zdroj prokrastiance. A ani nejde o to, že bych měl úkol napsat teď, upřímně spíš čekám a doufám, že se úkol nějak napíše sám. Což bohužel zatím nikdy nezafunogvalo. Smůla.
Dělání úkolů na poslední chvíli koresponduje s výše zmíněným. Dokonce nadvakrát. Jelikož zmíněný den, 11. Listopadu není pouze dnem veteránů, výročím stým konce První světové války, ale je to neděle. Nojo, můžete si říct-neděle a co jako? Tato neděle je pro nás, kouzelníky, něčím zvláštní. Víme co to je? Tato neděle je termínová. Je to neděle, kdy občasně padá hrad, a to především ve večerních hodinách, kdy do závěrečného úderu termínu zbývá jenom pár desítek minut. Je velice, příjemné, když hrad spadne s napsaným a zakončeným úkolem bez jediné zálohy někde jinde. Znáte něco příjemnějšího?
O zdravotní nebezpečí nechávání úkolů na poslední chvíli bych se asi nebál. Jediné co na tom může být lehce nebezpečného, je ponocování do půlnoci a z toho vyplývající nedostatek spánku do začátku nového termínu a také nového týdne u mudlů. Buďme k sobě upřímní, rozumné to není. Ale koho to kdy odradilo od odkládání úkolů? Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, že to bude tam jeden student ze sta. Možná ještě méně.
Příprava vhodného studijního místa zabírá kolikrát více času, než ve finále zabere studium samotné.
Čím vším si musím projít já při přípravě studijního místa? Je to mnoho věcí, opravdu mnoho časově, fyzicky i psychicky náročných věcí.
Jako první z náročných věcí je odhodlání se k tomu, že budu vůbec něco dělat. To je náročné spíš psychicky, nežli fyzicky, ale stále je to námaha. Druhý, tentokrát skutečně namáhavý krok-to jak fyzicky tak i psychicky je úklid pracovního místa. V mém případě stolu. Aby byla dokreslena náročnost tohoto úkonu, nastíním Vám, jak můj pracovní stůl vypadá.
Můj pracovní stůl se nachází v přední části mého pokoje. Je tlustý 3 (slovy tři) centimetry, dlouhý 2,5 (slovy dva a půl) metru a široký 1 (slovy jeden) metr. Je vyroben z dřevěné slisované desky, která se často používá na stavbách například jako provizorní podlaha. Po několika úpravách také jako stálá podlaha (vlastní zkušenost, vypadá to skvěle a je to skvělé). To, že má stůl dva a půl metru mi poskytuje jednak dost místa na práci, ale především, dost místa mít na to, abych na stole měl bordel. Což se také děje. Snad si dovedete představit, jak je náročné uklidit takto velký stůl natolik, aby se tam i přes jeho velikost dalo rozumným způsobem fungovat. V jeho největší síle, je zároveň také největší slabina. Je prostě příliš velký na to, aby bylo možné na něm udržet pořádek. Během úklidu stolu naleznu mnoho zajímavých věcí, které jsem již dávno považoval za ztracené. Ale také věci, o kterých jsem doufal že jsou ztracené. Po tomto vyčerpávajícím a traumatickém zážitku mám stůl připravený k tomu, aby se změnil v klidné místo, kde by bylo možné pracovat. Během úklidu, už jsem se dokonce smířil s tím, že budu vytvářet nějáké hodnoty. Tedy si sednu k počítači, papíru či ke stroji a napíšu první větu. A co se stane dál? Uvědomím si, že je již 11 hodin večer a to přeci nemůžu nic dělat! Měl bych jít spát! Takto končí většina pokusů a o včasné splnění úkolů. Bohužel.
Pravidlo dvou minut je jistě velice zajímavá pomůcka. U mě bohužel moc nefunguje, pokud by to bylo pravidlo dvou hodin, to je už něco jiného. Ale stejně pochybuji že bych s ním něco vytvořil. Protože dvě hodiny jsou fakt dost a pracovat na něčem dvě hodiny je opravdu náročné, to přeci víte sama. Proč pro mě nefunguje pravidlo dvou minut? Protože nic co bych potřeboval udělat netrvá pouhopouhé dvě minuty. Když něco potřebuji udělat, tak to zabere více jak dvě minuty. Například Vámi udaný příklad odnesení knihy na poličku.
Představme si modelovou situaci: Kniha leží v obývacím pokoji na stole, já jí potřebuji přesunout do svého pokoje v horním patře domu. První co je potřeba pro vykonání tohoto úkolu je, dostat se dolů ze schodů. Můj pokoj je na druhém konci chodby, než začátek schodů. Musím tedy vyjít přes celou šíři schodů, na druhou stranu chodby, kde je knihovna. U knihovny přichází první velké nebezpečí. Mezi knihovnou a dveřmi do dalšího pokoje je asi 150 (slovy stopadesát) centimetrů volného místa, které je jedním z nejnebezpečnějších míst celého domu. Jak si jistě sama dokážete představit, toto místo slouží k odkládání nejrůznějších věcí, které velice, ale velice rády padají na zem. Například je to cestovní kufr, mop, kufr se saxofonem, stará televize, nejrůznější krabice a přepravní kufry plné čehosi, co nevím co je, ani proč to je, ale vím, že je to zatraceně těžké a ani když se do toho kopne, nehne se to ani o píď. Přešli jsme tento náročný úsek, kde jsme si klasicky ukopli malíček a lehce zanadávali, snad už jenom aby se neřeklo. Další nebezpečný úsek se objevuje přibližně dva kroky za odkladištěm. Druhé nebezpečné místo je snad ještě nebezpečnější než to první. Jsou jím dveře před pokojem mé mladší sestry. Pokud máte mladšího sourozence, víte o čem mluvím. Pokud ne, tak věřte tomu, že mladší sourozenec je osoba, která má stejné dobré vlastnosti jako vy, až na to, že tyto vlastnosti jsou invertované, česky převrácené. Jinými slovy, žádné dobré vlastnosti nemá. Věčně nadává, prská, žbrblá různé nesmysli a především: je to ještě větší bordelář než vy. Bez vyjímek. Vždy to tak je. Pokud se nám tedy podaří přejít kolem pokoje sestry a neuklouznout na šlupce od banánu, nešlápnout na lego ani nic podobného, na zbytek našeho úkolu, tedy dopravení knihy z obývacího pokoje v přízemí do pokoje který je v prvním patře, zbývá už pouze 30 vteřin. Je nemožné za takto krátkou dobu seběhnout do obývacího pokoje po kluzkých kamenných schodech a neuklouznout. K tomu ještě přeběhnout přes chodbu do obývacího pokoje, otevřít dveře, nezakopnout během tohoto sportovního počinu o věčně otevřenou myčku nádobí, která zabírá více než polovinu prostoru mezi vyklenutou stěnou s potravinami, což je skutečně náročné. Dále najít knihu pod závalem papírů a rozložených učebnic mých sester, vzít knihu a stejnou cestou jít zpět do pokoje. To je zkrátka nemožné pod dvě minuty stihnout. Proto naše snažení vzdáme již nad schody a opatrně se vrátíme do pokoje, a ošetřujeme ukopnutý malíček.
S prokrastinací, jak je zřejmé z přechozího textu mám veliký problém. Kdybych neměl, tento (doufám) stopalcový úkol by byl vypracováván v délce alespoň jednoho týdne a ne jednoho dne. Upřímně, pokud se budeme doslovně držet držet toho, co je a co není prokrastinace podle pana Ludwiga, téměř neprokrastinuji. Pokud se tedy zrovna nekoukám na seriály, což se mi v poslední době povedlo výrazně omezit. Jen bohužel všechny ne úplně příjemné a zábavné aktivity odkládám na později. Nebo aktivity takové, které vyžadují delší a hlubší zamyšlení, či výraznější mozkovou aktivitu. Možná to vypadá, že v této části začínám svoje prokrastinování popírat a ano, popírám jej. Možná by bylo lepší místo včerejšího koukání na taneční show Star Dance zpracovávat tento úkol. Nebo i na hodinové cestě metrem přes Prahu jsem mohl psát tento úkol, ale pro to mám alespoň slušnou výmluvu: viděla jste někdy člověka jak v metru vytáhne notebook, chcete li laptop a něco na něm začne psát? Já to nikdy neviděl, alespoň jsem si mohl od psaní odpočinout. Pro nejlepší ilustraci, navrhuji popsat, jak vypadal můj poslední termín, tedy posledních 14 dní. Fůůů, to budu muset vzpomínat. Hodně.
Pokud mě neklame pamět, poslední říjnové dny byli ve znamení podzimních prádznin. Takže jsem mohl sfouknout veškeré úkoly během prvních dvou dní termínu a dál se s nimi nemuset stresovat. No, to jsem mohl.
V pondělí jsem využíval toho, že jsem nikam nemusel, neměl jsem žádný časový pres. Na hogu zrovna skončil termín, na všechno bylo dost času. Dokonce tak moc, až si ani nepamatuji co jsem vlastně celý ten pondělní den dělal. V rozpomenutí mi bohužel nemůže pomoci ani pomocník zvaný “Insta Story”. To je zvláštní udělátko, kterým se mudlové chlubí, nebo pokouší chlubit, co zrovna v ten den dělají a jak mají skvělé životy. Můj život v ten den asi nebyl moc zajímavý, protože toto udělátko zeje prázdnotou. Level prokrastinace v pondělí? 11/10
Matně si vzpomínám, že v pondělí večer jsem se dozvěděl, že moje milovaná maminka už podruhé za tento rok rozbila displej telefonu. Pro mě to znamená jednu věc: v úterý brzo vstát a vydat se na cestu do Liberce, kde displej telefonu snad opraví.
V úterý mě budík tahá z postele v 6 hodin ráno, abych mohl v 7 ráno nasednout na autobus a jet do poměrně dalekého Liberce. Odnesu telefon na opravu, jdu si dát čínu k brzkému obědu a vydávám se domů. Odpoledne přijela kamarádka a já jsem měl až do brzkého večera bohatý program, který zde nebudu rozepisovat.
Středa. Konec krátkých prázdnin, a hurá do mudlovské školy. No…. Hurá… Chápeme se? Středa je ve škole ten nejvíce náročný den, který sestává z biologie, chemie, fyziky, češtiny s nekompetentním učitelem a dvěma hodinami laborek z biologie, fyziky nebo matematiky. Ano. Labroratorní práce z matematiky. Super nápad ne? Ve středu nejsem nikdy schopen po návratu ze školy ničeho, doslova, ničeho. Z tohoto dne pochází moje nová oblíbená odpověď na otázku “Jak se máš?”, odpověď je vypovídající: “Dneska jsem dvě kofeinový kapsle zapil dvojitým espressem, jak myslíš že mi asi je?” .
Čtvrtek je snad nejschůdnější školní den. Bohužel si vůbec nevybavuji co jsem dělal, takže jsem velice pravděpodobně prokrastinoval. Další den kdy jsem mohl úplně klidně napsat úkoly na hog a třeba vytvořit i jiné hodnoty. Ale to by to nemohlo všechno být tak náročné, času je ještě dost!
Pátek. Začínáme testem z němčiny na který jsem se chtěl učit. Opravdu jsem se na něj chtěl učit. Ale ona je ta němčina tak strašně ošklivá a vůbec strašně hloupá. A potom, řekněme si upřímně, komu by se němčina chtěla učit? Po návratu ze školy nemám moc času. Musím se rychle najíst a jít na autobus do nedaleké vesnice, kde mám doučování z matematiky. Ano, jsem hloupý člověk a potřebuji doučování z matematiky, protože jinak pochybuji o svém projití do čtvrtého ročníku, o složení maturity nemluvě. Ještě, že nemusím z matematiky maturovat. Doučování z matematiky je následováno tréninkem karate, ze kterého se vracím v devět večer. A komu by se v pátek večer chtělo něco dělat? No nikomu! I když by mohlo být hotové takové práce!
Sobota se nesla va znamení karate. Měli jsme seminář okinawského karate, které v ČR téměř nikdo necivčí. Seminář začal v 9 ráno a končil v 5 večer. Byl jsem příliš unavený na to, abych něco dělal. I když s trochou kafe bych možná stále dokázal napsat nějáké ty úkoly. Pravděpodobně jsem si řekl, že času je ještě pořád dost, ale už jsem v podvědomí tušil, že to budu dohánět v termínovou neděli.
V neděli, jsem prokrastinaci povznesl na úplně nový level. Říká vám něco pojem camera obscura? Byl objeven už ve starověkém řecku. V podstatě se jedná o krabici, která má na jedné straně dírku, kterou prochází světlo, které se promítá na protilehlou stěnu a vytváří zde zrcadlově a vertikálně převrácený obraz. Chtěl jsem to vyzkoušet na vlastním výtvoru, takže jsem v neděli vyrobil funkční fotoaparát z krabice ve které mi kdysi něco přišlo. Fotoaparát fotí na fotografické papíry formátu 13x9 a je to skvělé. Ale co je nejdůležitější: funguje! To je snad na posouzení každého, zda-li je to prokrastinace, či nikoliv. Na mou obranu, neměl jsem žádný lepší plán a na dělání úkolů na hogu jsem opravdu nemyslel.
Pondělí ve škole se neslo ve znamení pondělí ve škole. Byl jsem klasicky nevrlý, ospalý a bez kávy. V pondělí také máme tělocvik, na kterého jsme asi měsíc zpátky dostali nového učitele. Mladý, ještě nedostudovaný. Ještě teď mě bolí nohy jenom na něj pomyslím. A to máme zítra zase tělocvik. Po návratu domů, jsem zcela jistě dělal něco strašně důležitého, bohužel si nemohu vzpomenout co, ale rozhodně to nebyla prokrastinace.
Úterý. Snad by se řeklo, že v úterý by se něco zajímavého dít mohlo. A také dělo. Znáte to pořekadlo, že při plánování výletu řekně třeba 15 lidí že určitě jede? A poté to řídne, a řídne, až na výletě samotném skončí jeden člověk? Tak toto nebyl náš příklad, ze 7 lidí jsme zbyli dva! Což považuji za úspěch. Se spolužačkou jsme se vydali na Libereckou vysokou školu, které se říká TULka, odvozeno od TUL, tedy Technická univerzita Liberec, kde se konal den, kde byl představován program Erasmus, zkrátka nám tam bylo řečeno jak vypadnout z republiky. Moc užitečná informace, bez nadsázky a bez ironie. Po příjezdu domů jsem šel téměř rovnou na trénink. Domů jsem přišel v 8 večer, přeci po mně nemůžete chtít abych něco dělal.
Středa. Další náročný den, ze kterého jsem celé tři hodiny z šesti prospal. Dá se vůbec spaní ve škole během hodin považovat za prokrastinaci? Nebo je to odpočinek? Nebo co vůbec spaní o hodinách je? I přes potřebného šlofíčka jsem ve středu nebyl po příchodu domů ničeho schopen a netuším co jsem dělal. Ale jsem si jistý, že kdybych začal psát tento seminář, nelitoval bych toho.
Zajímavost: Vseškerý předšlý test byl napsán na sedačkách 3 různých autobusů. Začal jsem na cestě z Prahy do Plzně, kde jsem hodinu počkal na další autobus a jel zpět do Prahy. A z Prahy do Jablonce nad Nisou, za chvíli dorazím do cílové destinace, takže jsem zvědavý a upřímně doufám v to, že doma půjde psaní rychleji. Mám ještě Žabologii na dopsání! Vůbec se necítím tak, jako že je 6 hodin večer, ale spíš jako kdyby bylo 9 hodin večer. Ale v 9 hodin večer už chci ležet v posteli a spát. To mi asi nevyjde, co?
Posílej husou a svatomartinským se vracím!
Čtvrtek, malý pátek. Psali jsme test z němčiny, na který jsem se také chtěl učit. Ale zapomněl jsem na něj. To se také občas stává, co s tím naděláme. Ve čtvrtek jsem se také připravoval na sobotní natáčení dokumentu, takže prokrastinace byla téměř na nule.
Pátek, ten opravdový. Těšil jsem se až budu moct odejít ze školy a jít fotit. Díky menší hádce s učitelkou biologie jsme byli propuštěni o 5 minut dříve. Nemáte zač, mudlovští spolužáci moji milí!
Pátek jsem chtěl původně zakončit co nejdřív to bude možné, protože jsem tušil, že v sobotu se mi nebude chtít příliš vstávat na autobus v 10:00. Chtěl jsem tak v 11 hodin večer odcházet domů. Bohužel se to nějak nepovedlo a já otevírám domovní dveře v sobotu v jednu ráno. Velmi špatně!
Podle předpokladů se mi v sobotu ráno vstávat nechtělo. I přes to jsem se vykopal z postele, a začínal si pomalu utvářet plán psaní tohoto dlouhého úkolu, který je pro mě výzvou. Plán byl takový, že jsem věděl že budu muset na skok do Plzně. Takže jsem si myslel, že 100 palců zvládnu napsat během tří hodin v autobuse, plus hodiny a půl v metru. Jak bláhový jsem byl!
V sobotu jsem čtyři hodiny chodil po Praze a potom také nemalý čas ztrávil v kavárně. A protože jsem tam nebyl sám, nemohl jsem vytáhnout počítač a vytvářet úkol. V sobotu večer dávali Star Dance, to se přeci nemůže dělat nic jiného než sledovat tančící hvězdy, nebo snad může?
V neděli jsem vstal asi v 8 ráno. Do 12 hodin jsem se pschicky připravoval na tento seminářový výkon. V jednu hodinu jsem už seděl v autobuse směr Plzeň, rychle, dříve než si to stihnu rozmyslet, vytáhl počítač a pustil se s plnou vervou do toho. V autobuse při cestě do Plzně jsem napsal prvních 17 palců tohoto úkolu. Cestou do z Plzně přibližně 10 a zbytek, až do zmínění zajímavosti bylo napsáno na lince Praha->Jablonec nad Nisou. Každá z těchto cest trvala přibližně hodinu. A napsání nějákých 40 palců textu, který dává vesměs smysl mi přijde minimálně slušné. Takže neděli považuji za extrémně produktivní.
Ale proč bych stále mluvil jenom o sobě? Mám tu člověka nejpovolanějšího! Je to někdo, koho znáte! Je to majitelka kousku, do značné míry velice pofidérní, svatozáře madam Any Dawson. Mimochodem také jedna ze studentek, která skončila ve sklepení kvůli rozmaru madam Any a jeden z nejlepších prokrastinátorů co znám. Není jí nikdo jiný než havraspárská studentka, považována za ztracené a značně omládlé dvojče madam Dawson, slečna Lérie.
Léri! Moc ti děkuji že jsi přijala moje pozvání! Pro začátek, je něco co bys ráda slečně Zlé, tedy promiň, madam Any vzkázala?
Tak v první řadě bych jí chtěla moc pozdravovat a vzkázat jí asi to, že doufám že to na hradě zvládá i bez mé přítomnosti. Chápu, že to asi není úplně snadné, nemít člověka na kterého se dá všechno shodit a tak, ale určitě to zvládá.
Super. Můžeme se tedy posunout k rozhovoru?
Určitě, hrň to na mě!
Takže. Jak jsem ti říkal, zapsal jsem se na seminář o prokrastinaci. A ty máš s prokrastinováním velké zkušenosti. Takže, kdy sis uvědomila, že jsi jedním z prokrastinátorů?
No. To víš, já jsem byla jedním z prvních prokrastinátorů. Prokrastinovala jsem ještě v době, kdy se tomu vůbec neříkalo prokrastinace a ty jsi ještě měl ve škole jedničky. Což už je fakt dlouho.
To máš bohužel pravdu.
Prokrastinace jako taková se pro mě stala jakýmsi životním stylem. Je potřeba i v té prokrastinaci mít nějáký systém.
Opravdu? Můžeš mi ho trochu přiblížit?
No systém v tom musíš mít dost promyšlený. Hlavně abys teda všechno stihnul. A především aby ses z toho potom nehroutil, když něco. Nebudeš stíhat. Říkám tomu řízená prokrastinace. Je to vlastě takový time managing, kde máš za každý čas X práce, stejný čas X prokrastinace. Ty časy jsou stejné. Řekněme, že máš rozkoukaný seirál, kde má jedna epizoda 40 minut. Takže budeš 40 minut na něčem pracovat a potom si pustíš jednu epizodu seriálu. Nebo dvě… Ale to potom musíš samozřejmě dvojnásobek času pracovat. +smích+ Důležité u řízené prokrastinace je to, abys s tím začal dostatečně brzo, abys to stihnul v termínu. Nebo, pokud si vzpomenu na naše společné žurnalistické začátky, taky tři až čtyři dny po deadlinu. Ale vždy a naprosto bezpodmínečně musí být na konci tvoje práce hotová.
To zní opravdu zajímavě. A díky za zmínění našich žurnalistických začátků. U tebe to nebylo nijak neobvyklé co?
No to právě nebylo. Když si vzpomenu na sezení za počítači, kde jsme oba měli napsané maximálně nadpisy, dodneška mi to připadá hrozně vtipné. Je pravda, že u mě to tak neobvyklé nebylo. Ale teď už se to změnilo. I když prokrastinuju minimálně stejně, vždycky mám všechno dobře rozvrhnuto a a stíhám to v termínu. I když se občas stále stává že něco co mělo být odesláno nejdýl v den XY do 23:59 odesláno, tak to přichází až v den XZ ve dvě hodiny ráno, ale jak se to říká. I mistr tesař se někdy utne. +smích+
To je opravdu zajímavé, ale trošku ses mi vyvlíkla z otázky. Kdy jsi u sebe začala opravdu pozorovat velké příznaky prokrastinace?
Myslím, že to bylo asi s přechodem na střední školu. Když se o prokrastianci začalo hodně mluvit. Takže to bude asi tak tři roky zpátky. Od té doby se prokrastiance stala velkým tématem. Dokonce je to uznané i jako psychická nemoc.
Samotné slovo prokrastinace pochází z řečtiny. Nemyslíš, že to naznačuje, že se prokrastinovalo už například v době života Platóna? Což je přibližně 400 před Kristem. Tedy nějákých 2400 před dnešní dobou.
Je to možné. Já věřím tomu, že se prokrastinovalo vždycky. Jenom dneska je více věcí, které od té věci, na kterou se musíš soustředit odvádí pozornost. Obrovský průšvih je v tomhle smyslu internet a telefon. Internet, protože někde v hloubi hlavy máš to, že na něj prostě chceš jít. A s telefonem je to to samé. Akorát s tím rozdílem, že telefon na sebe ještě upozorňuje. A to je přesně to, co tě zabije. Snažíš se něco dělat, ale ve finále se přistihneš jak koukáš do telefonu a odpovídáš na zprávu, protože ti bingnul telefon. A to nás dožene do pekel.
Kde a jak nejčastěji prokrastinuješ ty?
Asi nikoho nepřekvapí, že strašnou spoustu času trávím na telefonu a sociálních sítích jako třeba Instagram. To je neskutečnej žrout času. Potom hrozně moc času trávím sledováním seriálů a taky třeba čtením čánků, který mi v životě můžou bejt třeba úplně k ničemu, ale kdo ví, třeba se jednou budou hodit.
Jasně. Chtěla jsi někdy skončit s prokrastinací? Že ti to věčný odkládání a tak fakt začalo vadit?
No jéje! Paradoxně jsem se s tím nejvíc snažila končit zrovna vrámci prokrastinace, když jsem měla dělat něco úplně, ale úplně jiného. Dokonce jsem si chtěla koupit i knížku o konci prokrastinace, ale nakonec jsem si řekla, že bych jí pravděpodobně nikdy neotevřela a byli by to jenom vyhozený peníze, kterých jako studenti nemáme nazbyt. Vždyť to sám znáš.
To jasně. To by potom byla škoda. Kdy mi vrátíš ty moje knížky co jsem ti půjčil?
Ajo, no vidíš. Tak já nevím. Dneska se mi nechce… Třeba zítra? +smích+
Jo. To určitě. Já ti moc děkuju za rozhovor, měj se fajn a prokrastinuj co nejméně!
Jistě. Budu. Já ti děkuju za pozvání a měj se dobře.
S prokrastinací prý dnes nějákým způsobem bojuje více než 45% světové populace. Důvody prokrastinování se dle odborníků z řad psychologů dělí na do 4 skupin:
- na člověka je toho moc, má příliš mnoho úkolů, které musí vyřešit a snaží se je odsunout na dobu, kdy pro to bude příhodnější doba (neznám lepší dobu na psaní 100 palců dlouhého úkolu než v termínovou neděli večer, co si budeme namlouvat)
- lidé pracují ve špatnou dobu, osobně se znám s lidmi, kteří nedokáží být produktivní během dopoledne, a začínají fungovat až během 2-3 hodiny odpoledne a nejvíce produktivní jsou mezi 8 večer a druhou ráno. Představte si, jak moc musí být takoví lidé unavení pokud musí například docházet na 8 ráno do školy. Zbytečné utrpení
- odkládání otraveného, nebo velmi náročného úkolu není vůbec nic neobvyklého. Jedním z možností jak jej rychleji splnit je něco, o čem mluvila Léri v našem rozhovoru a nazvala to “řízenou prokrastinací”, zkrátka se za odvedený kus práce něčím odměnit.
- někdo potřebuje k rychlému splnění úkolu větši motivaci, například deadline.
Dostáváme se tedy k 10 způsobům jak se zabavit prokrastinace:
1 Zkuste se vsadit – máloco člověka nakopne k aktivitě jako vědomí, že prohrává sázku. Domluvte se s kolegy, přáteli, rodinou a hrajte o něco významného, aby vás to motivovalo úkol dokončit.
2 Plánujte jen to, co jste schopni zvládnout – buďte k sobě upřímní a nepište si do denního plánu úkoly, které byste si přáli stihnout. Zbytečně vás to dostává do stresu, který vás nakonec zabrzdí.
3 Stopněte si to – zkuste si měřit při plnění úkolu čas. Aplikací na jeho monitoring je spousta, ale vy můžete začít se stopkami na telefonu. Prostě je spusťte a začněte. Vědomí, že vám běží čas, může zlepšit vaše soustředění. Budík se také hodí. Nejdříve si měřte kratší bloky a zjistěte, co vám vyhovuje více, zda pocit jakéhosi deadlinu, nebo jen fakt, že budete mít pro sebe důkaz, na jak dlouho jste se zadrhli u jednoho malého úkolu.
4 Hudba vás tam dokope – dejte si dohromady playlist, který vás buď namotivuje, nebo vylepší soustředění. Na Youtube jich najdete spousty pro oba případy.
5 Najděte si motivátora – vyberte si v práci kolegu, který řeší stejný problém jako vy. Domluvte se, jak se budete navzájem motivovat, a nastavte si denní a týdenní cíle, kterých chcete oba dosáhnout. Snaha být lepší vám může pomoci se více soustředit a plnit plán úkolů.
6 Upleťte si na sebe veřejný bič – seznamte se svými cíli kolegy, napište je klidně i na tabuli, nástěnku nebo kamkoliv, kde budou viditelné. Pak už se nemůžete moc vymlouvat a nezbývá nic jiného než se pustit do práce.
7 Chce to jiný pohled – zbavte se svého strachu tím, že se podíváte na své úkoly z jiné perspektivy. Musíte to opravdu všechno udělat sami? Musí to být dnes? Zboří se svět, když si něco naplánujete na zítra nebo pozítří a v klidu to dokončíte? Jakmile si ujasníte priority a rozplánujete kroky, nebude třeba se úkolu vyhýbat.
8 Odměňte se – když zvládnete, co jste si na den naplánovali, jděte dříve domů, zastavte se na dobrou kávu, nebo víno a udělejte si pohodu. Pokud jste spíše aktivní, využijte aktuální počasí a jděte si zaběhat nebo na kolo či dlouhou procházku.
9 Naplánujte si aktivity po práci – zaplaťte si kurzy kreslení, jógy, vaření, čehokoliv, na co se budete těšit (proto jsme nezařadili cizí jazyky ☺, na ty se těší málokdo). Pocit, že máte jen omezený čas na plnění úkolů, vás donutí se do nich pustit. A navíc budete pracovat s pocitem, že vás něco příjemného čeká.
10 Pracovní rituál – vytvořte si prostředí a zvyky, které vám pomohou nastavit si hlavu k práci (mindset). Přineste si oblíbený nápoj, připravte mističku s ovocem (ořechy apod.), udělejte si pohodlí a začněte. Toto je jen příklad, na každého z nás funguje něco jiného, ale cílem je vytvořit si trigger prostředí (nebo řekněme Pavlovův reflex pro práci), tedy spouštěč, který v mozku aktivuje pracovní režim. Vždy, když pak znovu připravíte stejné prostředí, mozek se přizpůsobí a začne se soustředit. Rozhodně vyzkoušejte.5
Podle zmiňovaného pana Ludwiga jsou klíčem k poražení prokrastinace 4, poměrně jednuduché věci. Těmi jsou motivace, akceschopnost, výstupy a objektivita. Nerad bych jeho slova nějak překrucoval, proto jej nechám, ať o tom pohovoří sám:
Motivace
Někdy jsme se narodili a někdy bohužel i zemřeme. Doba našeho života je omezená a konečná. Vzhledem k této skutečnosti je právě čas tím nej hodnotnějším, co v životě máme. Nejsou to peníze, ty si na rozdíl od času můžeme vypůjčit, lze je uspořit či znovu vydělat. Naopak co se času týče, každá vteřina, která uběhne, je nenávratně a neopakovatelně pryč.
akt konečnosti života vyjádřil i Steve Jobs ve své přednášce pro studenty Stanfordu: „Vědomí, že brzo umřu, bylo to nejdůležitější, co mi po mohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité. Nejlepší způsob, jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete.“
Už samo uvědomění si faktu konečnosti života vede k tomu, že se svým časem začneme šetrněji nakládat. Začneme pátrat po tom, čemu bychom ideálně chtěli svůj čas na Zemi věnovat. Začneme hledat osobní vizi. Pokud se nám podaří vizi najít, stane se pro nás tím nejúčinnějším motivačním magnetem. Pomáhá nám v přítomnosti dělat to, v čem vidíme opravdový smysl, a zároveň nás táhne do naší ideální budoucnosti.
Akcechopnost
Akceschopnost má dvě základní složky: produktivitu a efektivitu. Kaž dý den našeho života má pouze 24 hodin. Odečtemeli dobu věnovanou spánku, zbude nám náš produktivní čas.
Produktivita vyjadřuje, kolik procent z tohoto času věnujeme dělání smysluplných věcí, tedy naplňování naší osobní vize. Aktivity jako pravi delný odpočinek, timemanagement a pozitivní návyky dovedou toto pro cento citelně navýšit.
Efektivita určuje, zda činnosti, které děláme, jsou ty klíčové – zda nás nejvíce posouvají vpřed. S tím souvisí dovednost určovat priority, delego vat či správně rozdělovat rozsáhlé úkoly na menší části.
Představte si vaši vizi jako cestu. Produktivita vyjadřuje, jak dlouho po této cestě každý den jdete. Efektivita určuje, zda děláte nejdelší možné kroky. Akceschopnost je tedy vaše celková schopnost dělat konkrétní věci směřující k naplnění osobní vize.
Výstupy
Jak říká staré japonské přísloví: „Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou.“ Tento výrok vyjadřuje dva základní životní problémy. Mno ho lidí má své vize, ale nic pro ně nedělá. Jiní zase něco dělají, ale smysl v tom nevidí žádný. Ideálně však potřebujeme obojí – jak vizi, tak akci. Po kud se nám to podaří, dostaví se požadované emoční a materiální výstupy.
Emoční výstupy souvisejí s vyplavováním dopaminu, neurotransmi teru, jehož uvolňování má za následek naši spokojenost.
Materiální výstupy představují konkrétní výsledky práce, které jsou za námi vidět.
Objektivita
Posledním důležitým dílkem do skládačky systému osobního rozvoje je práce na naší objektivitě. Anders Breivik, který v červenci 2011 na ostrově Utøya postřílel 69 lidí, měl pravděpodobně velmi vysokou motivaci, akce schopnost a dokonce se mu dostavily i emoční a materiální výstupy. Tento extrémní příklad však ukazuje, kam až to může zajít, pokud si člověk nehlídá svou objektivitu.
Schopnost zvyšování objektivity je důležitým nástrojem k tomu, jak zpochybňovat naši občas mylnou intuici. Je to metoda poznávání, jak věci opravdu fungují. Zvyšování objektivity je postavené na získávání vnější zpětné vazby k naší osobě, názorům a činnostem. Jelikož mají naše mozky často tendenci věřit ve věci, které ve skutečnosti nejsou pravdivé, je potře ba neustále odhalovat místa naší možné neobjektivity.
Jak říkal Bertrand Russell, nositel Nobelovy ceny a jeden z nejvý znamnějších matematiků a filosofů 20. století: „Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochyb ností.“6
Prokrastinátoři často říkají, že během prokrastinace odpočívají, ale vůbec tomu tak není. Pokud odkládáme některé povinnosti a doháníme je na poslední chvíli (příkladem budiž já) jsme poté neproduktivní a vznikají pocity úzkosti, které někdy vrcholí až v depresi. "Pokud odkládáme, máme pak často výčitky. Vzniklé pochybnosti a snížená sebedůvěra vytváří pocit bezmoci, který vede k tomu, že opět nic neuděláme. Vzniká pomyslný bludný kruh, ze kterého se velmi těžce vystupuje.”7
To, co nás na konci nejvíce tíží, je špatné svědomí z toho, že jsme ve finálě nic neudělali nás vyčerpává. Při odpočinku se získává nová energie, proto nelze prokrastinaci považovat za dopočinek.
Další z možných způsobů jak bojovat s prokrastinací je pořízení barevných fixů. Vzhledem k tomu, že jsem rád když něco napíšu propiskou, a nějáké stále barevné označování se stálou formou nejsem schopný dodržet, není to nic pro mě, ale někomu by to pravděpodobně pomoci mohlo.
K prokrastinaci také často dochází kvůli tomu, že máme tolik úkolů, že nevíme, na který se vrhnout dřív, a tak prostě neděláme žádný. Podle Petra Ludwiga přitom stačí barevné fixy a bílý papír.
Na papír náhodně napíšeme úkoly, které chceme ten den zvládnout. Potřebujeme je přesně pojmenovat a rozdělit nebo spojit tak, aby každý úkol zabral maximálně hodinu. Pak pomocí fixů zvýrazníme, co je nejdůležitější, méně důležité a nejméně podstatné. Nejsnadněji se k tomu nabízí červená, modrá a zelená, ale fantazii se meze nekladou. Šipkami jednotlivé úkoly pospojujeme podle toho, v jakém pořadí bychom je chtěli plnit, a vyjde nám cesta dnem.
Ideální je prokládat jednodušší činnosti těmi obtížnějšími, případně střídat manuální a psychickou činnost. Díky tomuto plánu se během dne už nemusíte rozhodovat, co přesně dělat, a můžete se soustředit pouze na jednu činnost, dokud ji nedokončíte. Pokaždé, když se dostanete k šipce vedoucí k dalšímu úkolu, je čas na kratší odpočinek.
Nejlepší je přitom připravovat si tenhle seznam vždy večer na následující den. Když si vše naplánujete, bude se vám mnohem lépe spát.8
Zajímavé je, se zamyslet na prokrastinací jako nad klasifikovanou a popsanou nemocí. To v podstatě říká, že člověk není nemocný protože odkládá věci, ale odkládá věci protože je nemocný. Což je vlastně příčina a zároveň důsledek. Co je to vlastně otázka? Otázka nedává smysl bez odpovědi, ale smysl nedává ani odpověď bez otázky. 42. Dvaačtiřicet. To je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, ale jaká je ta otázka? Hlavně nepanikařkme a mějme stále připravený ručník!
Když už jsme u těch otázek: Badatelé se pokoušeli nalézt odpověď na otázky, proč někteří lidé prokrastinují a co způsobuje, že ve stejných situacích prokrastinují více a jindy naopak méně
Podle některých odborníků prokrastinace vychází nejen z nutkání vyhnout se úkolu, ale také ze sklonů k nudě. Pokud byste chtěli v těchto teoriích pokračovat, pak nuda bývá počátkem deprese, a tudíž i neustálé odkládání věcí je známkou depresivní psychické poruchy.
Jiní ji považují spíš za projev strachu z neúspěchu - a případně dokonce strachu z úspěchu! Jedna z teorií dokonce uvádí, že neustálé odklady jsou důsledkem strachu ze smrti.
Tato lidská vlastnost prý může svědčit o hlubokém vnitřním konfliktu. Často může být následek pramenící z konfliktu s náročným autoritářskými rodiči.9
Prokrastinace se stala tak velkým fenoménem, že dokonce i Masarykova univerzita v Brně vydala brožuru nazvanou “Příště se do toho pustím”, kde popisuje co prokrastinace je a jak s ní bojovat. V ní se můžeme dočíst například to, že se matematici pokusili vyjádřit prokrastinaci rovnicí. Dle mého názoru prokrastinovali a snažili se to něčím zamáznout, ale co my můžeme vědět a pojďme se na to podívat:
Existují také pokusy o vysvětlení prokrastinace matematickým vzorcem. Asi největší odezvu, a to včetně laické veřejnosti, měla teorie P. Steela (2007). Podle Steela posuzujeme preferenci určité činnosti na základě poměrně jednoduchého vzorce:
U=E*V
D*I
Na touhu dokončit daný úkol (U) má vliv očekávání úspěchu (E), hodnota dokončení úkolu (V), okamžitá proveditelnost úkolu nebo okamžitá odměna z úkolu vyplývající (D) a tolerance ke zpoždění (I).
Jak je ze vzorce patrné, s největší pravděpodobností se budeme věnovat těm činnostem, u kterých očekáváme úspěch a které považujeme za příjemné, mají pro nás pozitivní hodnotu. Naopak ty úkoly, jejichž přínos je někde ve vzdálené budoucnosti, budeme spíše odsouvat. To souvisí mimo jiné i s tím, že zisk, který je ve vzdálené budoucnosti, se nám subjektivně jeví jako menší, než zisk, který může přijít teď hned.
I když se této a podobným teoriím daří do určité míry tendenci k prokrastinaci odhadnout, neříkají nic o tom, proč tomu tak je. Zejména není zcela jasné, proč jsou mezi lidmi v prokrastinaci takové rozdíly. Proč má každý z nás různý subjektivní odhad úspěchu nebo toleranci ke zpoždění? Plnohodnotně vysvětlit prokrastinaci (a vůbec lidské chování) za pomocí matematického vzorce se sice jeví jako velmi lákavé, ale pravděpodobně to není úplně možné.10 Nicméně to nic nemění na tom, že je to velice zajímavé.
Krom názorů, že prokrastinace je špatná, jak by každý předpokládal je mezi psychology rozšířen také názor přesně opačný a někteří jí vidí také jako pozitivní věc. "Odkládání má funkci psychického nárazníku, ukazuje nám, jak tu příkrou horu úkolů, která se před námi tyčí, nikoli snad zdolat, alespoň však obejít. Lidé, kteří přes návyk odkládání přece jen věci zvládnou, našli pro sebe cestu, jak námahu přiměřeně dávkovat. Mnohé navíc naznačuje, že prokrastinace je těžko kontrolovatelnou, ale důležitou součástí tvůrčího procesu," píše se v knize Odložím to na zítra (Portál 2010).11
Pozitivní pohled na prokrastinaci je méně rozšířený. Odborníci na odkládání (např.
Steel, 2007) obvykle tvrdí, že většina prokrastinujících považuje odkládání za něco
negativního a že se touží své liknavosti zbavit. Proti tomu stojí tvrzení, že toto jednání nemusí být vždy nevyhnutelně špatné. Existuje nemálo situací, kdy se vyčkání jeví jako rozumné. Čekáním mohu například:
získat víc informací (odložím dopsání článku o pár týdnů a v té době náhodou vyjde zajímavá publikace, která mé psaní urychlí a usnadní)
nechat opadnout prvotní vztek (neodpovím na nepříjemně působící SMS hned v daný moment, ale třeba až druhý den, čím získám prostor k ochladnutí prvotních emocí, k opakovanému přečtení zprávy, a třeba zjistím, že jsem ji nesprávně pochopila)
ve výjimečných případech mohou v průběhu čekání události tak změnit svůj předpokládaný sled, že problém už nebude potřeba řešit (několik dní odkládáte slíbený nákup vstupenek na koncert pro Vás a Vaši kamarádku, až je kamarádka koupí sama).
V prvních dvou případech je na našem uvážení, zda tato situace potřebuje vyčkat, nebo ne. Na třetí variantu ale nelze doporučit se spoléhat - právě toto jednání totiž prokrastinujícím zhoršuje kvalitu jejich přátelských nebo partnerských vztahů.12
Dobré zprávy! Chílíme se ke konci. Pokud to tady čtete, jistě chcete prokrastinovat a proto přidáme ještě pár důvodů, proč s prokrastinací přestat:
Některé následky znáte osobně ze svých zkušeností. Z těch také víte, že se občas stane, že člověk něco odloží a nestane se vůbec nic. Podle výzkumů je ale častější případ, kdy se nějaký ten následek nerozumného odkládání objeví. Nejčastěji je to některý z těchto:
• zvýšený výskyt stresu a zdravotních potíží
• negativní vliv na studium (horší studijní výsledky, prodlužování studia
neschopnost plnit termíny)
• pocity studu
• neschopnost nalézt vhodnou rovnováhu mezi kvalitou práce a rychlostí jejího
provedení
• zásah do života druhých, kteří mohou doplácet na prokrastinaci někoho jiného
(ať už čekáním či neustálým upozorňováním na neplnění termínů)
• vočích druhých se prokrastinující stává nespolehlivým „flákačem“ –
prokrastinace škodí pověsti daného člověka12
Slovo závěrem. Pokud jste se opravdu prokousala až sem a celý úkol přečetla, máte můj naprostý obdiv. Osobně se přiznám, že mě to naučilo, že nechávat věci na poslední chvíli se nevyplácí. Pokud by se tak nestalo, možná by úkol byl lépe seřazený a setříděný aby dával trochu více smysl. Celý úkol byl napsaný za dnešní odpoledne přibližně za 10 hodin. Je 22:54 a já dopisuji poslední řádek.
S pozdravem,
navždy prokrastinující Adrian Collet
1- www.cs.wikipedia.org/wiki/Prokrastinace
3- seminář Konec prokrastinace na Hogu, prof. Any Dawson
4- Host Lucie Výborné- Petr Ludwig: Kritické myšlení vede k lepšímu rozhodnutí; 14. září 2018
5- https://www.reflex.cz/prokrastinace-odkladani
9,11,12- https://zena.aktualne.cz/zdravi/co-jde-udelat-dnes-klidne-odloz-na-jindy/r~i:article:727178/
10,12- https://is.muni.cz/do/econ/soubory/oddeleni/svi/Prokrastinace_Sliviakova_2010.pdf
