Zadání domácího úkolu
Někteří autoři píší jen tak pro sebe a pár známých, jiní by rádi se svým dílem oslovili širokou veřejnost. Zadání ročníkové práce tedy zní: Napište povídku, se kterou byste se nebáli vkročit do světa. Pokuste se ze sebe vydat to nejlepší, čeho jste schopní. Délka je minimálně
Těm, kteří svou práci pošlou ke zveřejnění někde na webu, bych teoreticky mohla nezávazně slíbit pár bonusových bodů navíc. Záleží ovšem zejména na kvalitě povídky.
Prostor pro vaši literární tvorbu je například na piste-povidky.cz. Pokud svou povídku někam dáte, informujte mne o tom na začátku či konci tohoto úkolu a přidejte odkaz.
Vypracování
Sen
Do potemnělé kavárny vešla žena. Otevřenými dveřmi dovnitř zavanul chladný vítr, vnesl tam několik nadýchaných bílých vloček a rozechvěl nápojové lístky na stolcích. U nich seděli po jednom či po dvou úpravně oblečení úředníci a sekretářky z blízkých kanceláří, zamračeně se dívali do laptopů s hromadící se nevyřízenou poštou a nechávali přitom chladnout kávu, která plnila okolní vzduch svou lákavou vůní.
Žena si oklepala zbytky sněhu z kožešinového lemu na kabátě, pátravým pohledem přelétla po zaplněné místnosti a pak vykročila k volnému místu v rohu. Z reproduktoru pod stropem hrál pomalý francouzský jazz, doprovázený cinkáním sklenic a nenuceným hovorem. Beze spěchu se usadila na židli pod tlumenou lampou, položila vedle sebe kabelku, s úlevným povzdechem si prohrábla blonďaté vlasy a zahleděla se do lístku před sebou. Z kapsy se jí ozvalo veselé zacinkání ohlašující příchozí zprávu.
Žena okamžitě zbledla. Dýchala náhle zrychleně a ruka s papírem se jí třásla. Výraz předchozího klidu jí zmizel z tváře. Prudce se postavila a rozkývala přitom lampu, zdálo se však, že si toho ani nevšimla. Jako by ji to náhle napadlo, široce rozevřenýma očima pohlédla na velké prosklené okno do ulice a přečetla na něm zrcadlově převrácený nápis podniku, vyvedený velkými zlatými písmeny. Le Chat Noir. Mírně se zapotácela, rychle se však vzpamatovala a vyrazila od ke dveřím. Kabát i kabelku nechala u stolku a vysokými podpatky klapala na parketách.
„Madame, vaše věci,“ volal za ní jeden z hostů, ale žena jeho slova nevnímala a překotně pokračovala kupředu. To už ji překvapeně pozorovala většina lidí v místnosti a číšník odkládal podnos, aby jí dohonil. Doběhla k barovému pultu a nakrátko vyděšeně otočila hlavu. A tehdy vyletěla první kulka.
Zasáhla lahve nad pultem a do tříštícího se skla se ozývaly výkřiky a nárazy převrácených židlí. Palba pokračovala a zanechávala kavárnu v krvi a chaosu…
Sydney se probudila se studeným potem na čele. Když kolem sebe spatřila důvěrně známé prostředí své ložnice s dlouhými květovanými závěsy a oblečením poházeným po podlaze, lehla si opět na polštář a několikrát se trhaně nadechla. Bože, jak ona nesnášela takové sny. Vždy ji k smrti vyděsily, a tenhle byl obzvlášť živý.
Po chvíli opět otevřela oči a plna odhodlání vstala. Vykročila směrem do kuchyně, aby si udělala dobrou, černou kávu na posilnění a po cestě si mnula spánky. Po dvou šálcích a třech koblihách, které si přece může dát, vždyť tyhle jsou na nervy, už se cítila poněkud lépe a začala se věnovat obvyklým přípravám na den strávený v kanceláři.
Přesně po třiceti pěti minutách zamykala dveře do bytu a na vysokých jehlách sbíhala schody. Dalších šest minut jí to trvalo na zastávku podzemní dráhy, která jí kodrcavě dovezla do městského city, kde zasedla za stůl v předpokoji jedné ze stavebních firem, jimiž se to tu jen hemžilo.
Že je něco špatně, jí došlo během prvního rozhovoru s Jane. Kolem desáté se s přítelkyní zpravidla scházela před automatem na teplé nápoje v osmém poschodí a probíraly, co je nového. Samozřejmě bez vědomí svých nadřízených, štědře placená pracovní doba s žádnou přestávkou na společenské klepy nepočítala.
Jane přiběhla jako vždy s výrazně nalíčenými ústy od ucha k uchu a už z dálky na ní volala: „Sydney, miláčku, tomu nebudeš věřit…“ Tentokrát však nepřiběhla až k ní a neovanula ji oblakem nejnovější voňavky od Channelu, tentokrát skončila na zemi před výtahem s deskami rozházenými po celé chodbě a spoustou nadávek. Hned se ale zvedala na nohy a rozčileným hlasem křičela na vyděšeného mladého úředníčka, který do ní předtím vrazil, jestli vůbec tuší, co si mohla udělat se šaty, a že je neuvěřitelné, jaké neurvalce to dnes do firmy berou a že tohle tedy dřív nebývalo. Proud slov se nezastavil, dokud se konečně nedostala k Sydney, která stála u automatu jako solný sloup.
V ten moment se Jane na tváři opět objevil úsměv, nikdy nezmizel déle než na pár minut.
„Ale Sydney, tolik si to zas brát nemusíš,“ řekla se smíchem. „Já ho jen tak strašila, mně se nic nestalo a šaty jsou taky v pořádku. To ty teď vypadáš použitě.“
„Já… Já nevím. Mám pocit, že se děje něco divného.“
„Já to doopravdy nemyslela vážně, takových jako on tu jsou desítky, to přece víš,“ nadzvedla Jane pobaveně obočí.
„O to nejde,“ podívala se na ni přítelkyně a v očích žádný smích neměla. „Mně se dneska zdál sen, ze kterého mi běhal mráz po zádech ještě ráno.“
„No a? To se děje čas od času každému, je to normální,“ lhostejně odpověděla druhá žena a pokrčila rameny. Ten sen ji evidentně nezajímal.
Sydney odmítavě zavrtěla hlavou: „Tohle ne. Děsí mě to. On se ten sen děje znova.“
Jane protáhla obličej. Její kolegyni zřejmě přeskočilo.
Ale ona vážně pokračovala: „Opakuje se to. Dnešek je úplně stejný jako ten sen. Běžný pracovní den, akorát ty jsi spadla na chodbě a teď budu muset…“
Za zády se jí ozvalo zakašlání. Jane naproti ní nasadila oslnivý úsměv a upravila si kabátek.
„...jít za ředitelem,“ dokončila Sydney a v očích měla nevyslovitelnou hrůzu. „To přeci nemůže být pravda, to není možné,“ mumlala si pro sebe, když následovala vysokého muže v perfektním obleku. „Takové věci se přece nedějí.“
Opakovala si to, ještě když o dvě hodiny později spěchala při polední pauze po zasněženém chodníku. Co chvíli se otřásla, ale zimou to bylo jen částečně. Nemohla z hlavy vyhnat myšlenku na ono šílené déja-vu. Předchozí přednášku od svého zaměstnavatele téměř nevnímala, v mysli jí stále kroužila vzpomínka na sen, jako dravec nad svou kořistí.
Rozhodla se, že si musí vypít alespoň šálek kávy, aby se dala opět do kupy. Už málem vstoupila do nejbližší kavárny, když tu ztuhla v šoku před vchodem. Na skleněné tabuli se skvěl zlatý nápis Le Chat Noir.
Sydney skoro omdlela. Nevěděla, jak dlouho tam stála, nehybně zírající na výlohu. Chodci do ní vráželi a vločky se jí snášely do vlasů. Nakonec se na nejistých nohou vydala pryč. Nejdříve krokem, potom se rozeběhla. Nezastavila se, dokud neminula několik bloků a dokonale se neztratila ve změti uliček. Udýchaná a vyčerpaná se rozhlédla na obě strany a vstoupila do první kavárny, co jí přišla pod ruku. S úlevou dosedla na židli a uchopila nápojový lístek. Už jí nic nehrozí, unikla tomu kolotoči, tady je v bezpečí.
V kapse jí zazvonil telefon.
Sydney zvedla oči. Zbledla. Zbytek se stal jako ve zpomaleném filmu. Obrátila pohled na okno a klouzala po zrcadlově obrácených písmenech s názvem kavárny. Byla zlatá. Le Chat Noir.
Žena stává od stolu, lampa se kymácí, ona utíká ke dveřím, host za ní volá, ona obrací hlavu.
Zazní první výstřel.
