Zadání soutěže
Protože konspiračních teorií není nikdy dost, zase si jednou takovou menší dáme. Začneme prvním dílem a postupně se propracujeme až k současným filmům s fantastickými zvířaty.
Moje otázka tedy zní: Co by se podle vás stalo, kdyby Harry profesoru Snapeovi připomínal spíš svou matku?
Jak by ten rok probíhal? Jaký by mezi nimi byl vztah? A na koho by pak třeba podezření, ohledně pokusu o krádež kamene?
Nebraňte se ničemu a pěkně se rozepište. Za kvalitní a přiměřeně dlouhá dílka vám udělím až 20 srpců.
Vypracování
Dobrý den,
posílám své vypracování soutěže.
„Harry Potter,“ zazněla slova profesorky McGonagallové, následované rozrušeným šepotem všech, co se právě ve Velké Síni nacházeli.
„Tak je to pravda… Harry Potter, Chlapec, který přežil, doopravdy jde do Bradavic!“ zněl šepot od nejednoho kouzelníka. Profesorka si odkašlala, aby přerušila šepot nevěřících studentů a očima se zahleděla do davu budoucích prváků. Po malé chvilce dav trochu rozestoupil a uvolnil tak místo jednomu z nich.
Zrzavý chlapec, jehož vlnité vlasy mu jemně padaly do tváře a schovávali tak jizvu ve tvaru blesku pomalu vyšel směrem k dřevěné stoličce. Jakmile na ni usedl, v rychlosti svými světle zelenými oči, které byly ozdobou jeho jinak jemně řezaného obličeje, přejel po místnosti a pak je na pevno zavřel. Profesorka položila chlapcovi na jeho bujarou kštici položila klobouk, který vypadal, že je starší než sám věk, který chvíli poklidně seděl na chlapcově hlavě a pak, hrdinně zakřičel.
„NEBELVÍR!“ Zněla Kloboukova ústa, načež se ozval nadšený potlesk od všech stolů, kromě toho Zmijozelského. Chlapec otevřel oči a s úsměvem se zvedl ze stoličky. Rychlým nahlédnutím k profesorskému stolu si povšimnul, že i odtamtud mu přichází potlesk, nejvíce ho však zaujal muž s mastnými černými vlasy, jehož pomalý a téměř nenápadný potlesk doprovázela jedna jediná slza, pomaličku vytékajíc z jeho pravého oka.
…
Prváky ze zelené a červené koleje právě čekala jejich první hodina lektvarů, odehrávající se ve sklepení. Všichni byli na hodinu připraveni už se čtvrt hodinovým náskokem, trávíce svůj zbývající čas vyprávěním si příběhů, co o profesorovi lektvarů slyšeli.
„Já slyšela, že se umí přeměnit v netopýra!“ zazněla jedna Zmijozelská prvačka.
"Já slyšel, ze studenti, kterým lektvary nejdou, nutí pít ty nejhorší z lektvarů, co existují…“ zašeptal vyděšeně černovlasý Nebelvírský student, s křivými zuby.
Všichni studenti pokyvovali a do debaty přihazovali své vlastní postřehy, kromě dvou. Jedna Nebelvírská studentka, s krabatými, kudrnatými vlasy, si opodál četla z jakési obří knihy a zrzavý chlapec s jizvou na čele, který byl až moc ponořen do svých vlastních myšlenek na to, aby dával pozor.
V tom se najednou prudce rozevřely dveře od učebny, načež všichni do jednoho zmlkli. Z dveří vykoukl čaroděj s mastnými, delšími černými vlasy, hákovitým nosem a přísným výrazem ve tváři, který kazily pouze obří kruhy pod očima, naznačujíc, že už několik dní čaroděj moc dobře nespal.
„Vstupte,“ Snape téměř vykřikl na studenty, a aniž by na něco čekal, otočil se na podpatku a v rychlosti přešel na druhý konec temné učebny, zatímco za ním jeho dlouhý černý plášť vlál jak netopýří křídla. Všichni studenti se v rychlosti vecpali do učebny, bojujíce o místa, co nejdále od katedry. Do chlapce s jizvou na čele musel šťouchnout jeho kamarád, s tak téže zrzavou hlavou a spoustou pih, pokrývající jeho obličej. Kvůli svému krátkému zaváhání jim nezbylo nic jiného než si sednout do první řady, hned vedle dívky, která si předtím na chodbě četla knihu.
Stejně jako předešlí profesoři, i Snape začal svou hodinu čtením seznamu studentů. A stejně jako všichni ostatní, i on se u Harryho jména zastavil.
"Ano, ovšem,“ řekl tiše, se stopami smutku v hlase. „Harry Potter. Chlapec, který jako jediný přežil.“ Studenou místností se ozval chichot, pocházející od Zmijozelského chlapce se stříbřitě bílými vlasy. Snape během chvíle dokončil celý seznam studentů a postavil se.
"Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů,“ začal. Spíš jen šeptal, než že by mluvil, každé slovo ovšem vyznělo s takovou přísností, že se nikdo neopovážil ani pohnout. „Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žílami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakónků smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit. Pokud ovšem máte alespoň špetku nadání, mohu vás naučit neuvěřitelné.“ Svůj zajisté předem nacvičený proslov, který už vyzkoušel na několik generací studentů, zakončil poměrně nejistou větou, během které své černé a chladné oči zaměřil na Harryho Pottera. Ale jakoby v tu chvíli ty oči nebyly tak chladné. Při pohledu na Harryho se krapet roztály, jakoby viděl starého známého.
…
Školní rok se pomalu chýlil ke konci a teď už po škole známá trojice čarodějů, skládající se z Rona, Harryho a Hermiony pomalu plánovala, jak se v noci proplíží za zakázané dveře, projde skrz trojhlavého psa a odhalí profesorku Prýtovou, jak se snaží ukrást Kámen Mudrců. Všechny nápovědy, co měly napovídaly, že to byla zrovna ona.
Když na školu zaútočil troll, ona zrovna byla ve sklenících a prý se starala o nějaké květiny. Před Harryho prvním zápasem ve famfrpálu dala Harrymu bylinku, která mu měla pomoct s nervozitou a on pak málem z koštěte spadl. A neustále se vyptávala na podivné otázky.
K jejímu odhalení také napomohl profesor Snape, který na hodinách lektvarů házel nenápadné tipy pro tyto ti žáky. Během školního roku se hodiny lektvarů pro první ročník Zmijozelský a Nebelvírský staly velmi příjemné, jelikož Snape vždy z nějakého důvodu právě na nich krapet poroztál a byl, v rámci mezi, milý. Většinu svého času věnoval Harrymu, který se stal premiantem třídy a hodiny ho i velice bavily.
Snape si dokonce s Harrym domluvil nejednu konzultaci, kde ho učil pokročilé lektvary, zaváděl s ním kratší konverzace a jednou za čas utrousil nějakou poznámku o Harryho rodičích, většinou o jeho matce. Oba si společný čas velmi užívali a Harry vůbec nechápal, co všichni proti černovlasému čarodějovi mají.
Skupinka se přes jistou námahu dostala skrze prvních několik úkolů, zahrnující květinu, která se je pokoušela udusit, což je jen utvrdilo v myšlence, že to profesorka Prýtová je ve skutečnosti na Voldemortově straně. Všichni tři na košťatech pak ulovili správný klíč, ovšem u šachů nastal menší zádrhel – zranili se jak Ron, tak i Hermiona, ponechávajíce tak Harryho v jeho cestě samotného.
Když tedy vešel do místnosti s posledním úkolem, mladý chlapec měl strach. Věděl ovšem, že poslední úkol musí být od Snapea, nebál se tedy tak moc. Když si pak přečetl zadání posledního úkolu, zahrnující řadu lektvarů, probleskla mu vzpomínka, zhruba dva týdny stará, když ho Snape zrovna učil jak správně připravovat různé typy brouků.
„Mimochodem, vyber tu nejmenší lahvičku,“ zašeptal z ničeho nic Snape, naprosto mimo jakýkoli kontext. Harry na onu poznámku až do té doby úplně zapomněl, ale najednou byl rád, že to Snape kdykoli vyslovil. Bez přemýšlení šáhl po nejmenší lahviček a bez problémů prošel ohněm do další místnosti, obsahující již dávno známé zrcadlo z Erisedu a… profesora Quirrella hned před ním.
…
„Harry, gratuluji ti ke zdolání všech úkolů. A především k poražení toho koktajícího zrádce,“ poblahopřál profesor Snape Harrymu, když ho přišel navštívit na lůžko na Ošetřovně. Bez čekání na odpověď pak položil na Harryho noční stolek malou knížečku, otočil se a s vlajícím pláštěm se vzdálil.
„Budu se těšit příští rok,“ štěkl ještě ode dveří, které pak za sebou prudce zavřel. Harry byl na jeho krátké konverzace a dramatické odchody už zvyklý. Při jejich soukromých hodinách se často stávalo, že se na něj Snape krátce zahleděl a pak na pár minut z ničeho nic opustil místnost. Nikdy nechápal proč, ale byl dost chytrý na to, aby se neptal.
Rukou, zabalenou do obvazu, šáhl po knížce od Snapea a rozevřel ji. Její obsah mu vyhrkl slzy do očí. Kniha byla plná kouzelnických, hýbajících se fotografií jeho matky. Teprve teď pochopil, proč mu všichni říkají, jak moc jí je podobný. Byl to nejlepší dárek, co kdy dostal.
S pozdravem,
Arizona McBaker
