Zadání soutěže

Nedávno jsem potkala našeho skřítka Půlnočníčka a napadlo mě, zda má zde u nás na hradě také svůj protipól. Máme na hradě také skřítka Poledníčka?

Kde na hradě bydlí? Proč je tak stydlivý a nechodí ven? Nebo takové stvoření na hradě vůbec nenajdeme?

Pusťete se do pátrání! To mi pak sepište jako reportáž, ať jsem v obraze! Minimální délka nechť je alespoň 5 palců. Maximální délku nezadávám, ale buďte prosím rozumní a držte se zásady, že kvalita převyšuje kvantitu.
Svou práci můžete obohatit i o dokumentaci v podobě obrázku. Nezapomeňte na podpis!

Hodně štěstí při pátrání!

Vypracování

V Bradavicích se šetří

 

Od našeho zvláštního zpravodaje Nebelbracha Mechachy. Ve škole čar a kouzel v Bradavicích zavedli již před lety podivné praktiky, které mají zřejmě vést k úspoře finančních prostředků. Nejde však spíše o vykořisťování zaměstnanců?

 

Celý případ byl odhalen díky všímavosti mladší profesorky Eleanor Blackfoot. Ta jednou opravovala úkoly z Kouzelnické francouzštiny a náhle vyjekla: „C'est absolument inacceptable!“ Jedna pokročilejší studentka jejího předmětu, Sophia Fllortto, omdlela. Když se probudila na ošetřovně, vysvětlila svou slabost slovy: „Díky své znalosti italštiny jsem porozuměla tomu, co paní profesorka řekla francouzsky. Ona určitě zrovna opravovala můj úkol!“ Jsouc ujištěna, že nikoli, rychle vyzdravěla a odkráčela do knihovny, kde si půjčila Česko-francouzský slovník magických výrazů Tiny Výřečné.

Eleanor Blackfoot byla zatím podrobena salvě otázek, co že to vlastně řekla, neboť jí nikdo nerozuměl a všichni se obávali, že jde o nějakou strašnou, doposud neznámou kletbu. Ona však jen seděla s vytřeštěnýma očima. Tajemství jejích slov odhalil až přivolaný bystrozor, který si nejprve zaúčtoval zbytečný výjezd a pak přítomným prozradil, že profesorka má něco za nepřijatelné, přičemž do jeho kompetencí nepatří pátrat po tom, o co jde.

Profesorka odkráčela a já jsem se v zájmu našich čtenářů a pro ukojení jejich zvědavosti vypravil za ní. Za nejbližším horem jsem na ni udeřil: „Paní profesorko, mohu se zeptat, co je nepřijatelné? Nerad vás obtěžuji, ale vskutku by mě to zajímalo.“ Vypadala zničeně. „Měla jsem na dnešní poledne domluvený důležitý krbový hovor. Ale propásla jsem jej. Nemohu pochopit, proč na hradě není žádný Poledníček, který by mě upozornil, že nastalo poledne. Vždyť o půl noc vždy vtrhne do Velké síně Půlnočníček, plus minus hodina je na něj spolehnutí, všichni se včas dozvědí, že už dávno měli být v posteli. Tak jak to, že chybí Poledníček?“

Stál jsem, jako když do mě kopne hipogryf, proto jsem se nestihl odkvačivší profesorky zeptat, čeho se měl týkat onen důležitý hovor. Laskaví čtenáři nechť si počkají na příští číslo, do té doby něco vymyslím.

Zatím mě upoutal problém Půlnočníčka, přesněji řečeno Poledníčka. Sepsal jsem rozsáhlý dopis s podrobným popisem celého problému. Odtrhl jsem prázdných osm palců pergamenu a uschoval je pro pozdější použití a dopis jsem odeslal panu řediteli. Týden jsem jej pak vídal chodit zamyšleně po hradě, ale odpověď mi nepřicházela. Zvolil jsem proto jiný postup.

Rozhodl jsem se vyzpovídat Půlnočníčka. Přestože konkurenční časopis v posledním čísle otiskl pod titulkem Pilný redaktor mou fotografii z Velké síně, na níž mám hlavu na stole a zavřené oči, neznamená to, že bych snad o půlnoci spal. Bděle jsem vyhlížel skřítka, který však – jak jsem později zjistil – přicházel již v jedenáct hodin, kdy jsem čerpal síly pro rozhovor. Jednoho dne mě z čerpání vytrhla rána způsobená upadnutou dýmkou pana ředitele, vzhlédl jsem a spatřil dlouho vyhlíženého obyvatele hradu. Hned jsem se k němu rozběhl a zjistil jsem novou závažnou skutečnost: studenti jsou nepořádní, když vstanou od stolu, nezasouvají židle, které pak stojí v cestě běžícím.

Půlnočníčka jsem doběhl celý potlučený, nicméně jsem ze sebe dokázal vydechnout dotaz: „Kde sídlí Poledníček?“ „Kdo?“ rozesmál se. „Cožpak tu není?“ „Ale jistěže, Poledníček jsem přece já.“ „Ale chodíš o půlnoci.“ „Protože jsem Půlnočníček.“ „Tak kdo vlastně jsi?“ „Půlnočníček, kterého zařadili na systematizovaná místa půlnočníčka a poledníčka, aby nemuseli shánět a platit Poledníčka. jenže v poledne já spím, vždyť jsem půlnočníček. Jakože se Půlnočníček jmenuji.“

Vše bylo jasné.

V té chvíli mi dorazila sova s odpovědí pana ředitele: „Mladší profesorka Eleanor Blackfoot? Děkuji za upozornění.“

Paní profesorku jsem od té doby neviděl. Mezi studenty se však šušká, že z učebny francouzštiny se začaly ozývat zvuky, jako když se v ní batolí batole.

Zůstává otázka: Kolik škola díky svému opatření ušetří s ohledem na fakt, že v ní skřítci pracují zadarmo?