Zadání domácího úkolu

Napiště povídku na minimálně pět palců, kde využijete průvodce (viz výklad).

Kdo mi bude psát o průvodci jako průvodci, toho kousnu.

Vypracování

Dobrý večer, zasílám úkol. Na shledanou, Trixie Deliah Sinclair

 

Příběh jedné panenky

 

Uplynulo, kolik vlastně? Týden? Měsíc? Rok? Nebo snad několik? Nevzpomínám si. Pamatuji si to, jak kdyby to bylo včera. Stála jsem na nejvyšší polici a toužebně očekávala, kdo bude mou novou maminkou. Které dívence budu dělat radost, s kým budu usínat a koho budu chránit před špatnými sny. Jaká dobrodružství na nás asi čekají.

Pokaždé, když zacinkal zvoneček, srdce mi nadšeně poskočilo. Tak už? Ne, bere raději plavovlásku. Černovlasé děvče už málo kdo chce. Už jsem se vzdávala naděje, když tu najednou mě uchopila ruka a někomu mě předala. Hurá, hurá! Už je to tu! Radovala jsem se. Po chvíli jsem ucítila šustění, a jak jsem někam nesena. Hrozně jsem se těšila. Uslyšela jsem nějaké hlasy. Dva hrubé, jeden tenký a jeden mírně hrubší.  Au, au! To bolí! Naříkala jsem. Cože? Chlapec? A já myslela, že budu mít maminku. No, nevadí. Ale počkat, kam mě dává? Cítila jsem, jak mě uchopily další ruce, mnohem jemněji a opatrněji. Tak přece jen!

„Jsem Terezka. A Tobě budu říkat Maruška, podle mojí nejlepší kamarádky,“ tak Terezka. Krásné jméno.

„Pojď, teď tě převleču do šatiček a pak si dáme dortík,“ její ruce byly opravdu jemné a zacházela se mnou velmi opatrně, což se mi líbilo. Bála jsem se toho, že na mě nebude opatrná a bude se mnou špatně zacházet, jak jsem slýchávala od ostatních panenek, které už toho hodně zažily. Ale ukázalo se to, jako zbytečné obavy. Převlečená a nakrmená jsem byla uložena do růžové postýlky. Ale já myslela, že budu spinkat s tebou! Vykřikla jsem. Naštěstí mě Terezka i s postýlkou přenesla k sobě, blízko k posteli, ve které spala. „Dobrou noc, Maruško!“ Dobrou noc Terezko! 

Ráno jsem otevřela oči a hledala svoji maminku Terezku. Ale nikde nebyla. Třeba ještě spí. Nebo je v koupelně. Uklidňovala jsem se. Když ale dlouho nepřicházela, začala jsem pociťovat obavy a smutek. Stalo se jí něco? Kde je tak dlouho?  Pak jsem uslyšela rychlé kroky.

„Promiň Terezko, byla jsem ve škole. Tam ty ale nesmíš, víš? Ale už jsem tu a budeme si hrát. Ukážu Ti pokojíček, chceš?“ Vzala mě do náruče a ukazovala mi vše, co v pokojíčku měla. Knížky, jiné panenky a plyšáky, kteří ale byli strčeni v jakési krabici. Doufám, že mě takový osud nepostihne. Třeba pro ně neměla zatím připravenou postýlku, kam by je uložila. Vysvětlila jsem si sama situaci a zároveň se tím uklidňovala.

Dny plynuly. Za tu dobu jsme si hrály na ledacos. Jednou jsem dělala, že jsem nemocná a Terezka mě léčila, podruhé jsme byli nakupovat. Jednoho dne, přišla na návštěvu k Terezce jiná holčička, ta se mi taky moc líbila a taky měla panenku. Záviděla jsem ji ty krásné šaty a byla větší a taky uměla chodit. Což já bohužel ne. Celou dobu si Terezka s tou druhou holčičkou hrály s její panenkou a mě si nevšímaly. Nevadí, budeme si hrát potom. Jenže ono „potom“ nenastalo. Holčička totiž odešla a svou panenku nechala u Terezky. Halo, zapomněla sis panenku! Zvolala jsem. Terezce to zjevně nevadilo, neboť panenku uložila…ale co to? To je moje postýlka! Moje peřinka! Ona si ji bere k sobě? Hej, to je moje Terezka! Druhá panenka se na mě dívala divně. Byla to snad škodolibost? Bylo mi smutno.

Uslyšela jsem kroky. Nezapomněla na mě! Teď mě pochová, jako vždycky a vše bude zase v pořádku! Jenže nebylo. Místo postýlky na mě čekala ona hranatá bedna, kterou navíc přikryla nějakým víkem. Rázem jsem se ocitla ve tmě. Tak takhle to tedy je! Jakmile se tě nabaží, přijde někdo nový a tebe odsunou pryč.

Terezko, maminko moje! Vrať se mi! Copak jsem ti ublížila? Tichounce jsem plakala a doufala a stále doufám, že si na mě vzpomene…jednou.