Zadání domácího úkolu

Je zima. Sníh se sype z oblohy a fouká ledový vítr. Vaše koště se porouchalo a není schopno letět dál. Snesli jste se tedy k ledové pláni, která je široko daleko pustá.

Pokračujte v příběhu a vymyslete řešení, jak se dostat z této nepříjemné situace.

Vypracování

Ocitáme se tedy na ledové pláni.
Široko daleko, kam až oko dohlédne, táhne se od obzoru k obzoru jen nehostinná, ledová pustina. Není zde žádného stromu či keře, který by člověku poskytl úkryt před ledovým vichrem, který se prohání plání. Náhodný pozorovatel by jistě odvrátil zrak a zkonstatoval by, že na tomto výjevu není vůbec nic zajímavého a bylo by lepší jít se dívat na něco trochu zábavnějšího.
Kdyby se však byl podíval pozorněji, zjistil by, že kdesi mezi nekonečnými ledovými pláněmi, vesele plápolá malý ohníček a u něj se zimou třese jakási postava.

Lze jen těžko říci, jak se sem tento nebohý človíček dostal. V jeho okolí nevidíme žádné sáně, spřežení či jiný dopravní prostředek, kterým by se na tak opuštěné místo mohl dopravit a na sněhem pokrytých planinách netáhnou se od provizorního ohniště jakýmkoliv směrem ani žádné stopy Skoro se zdá, jakoby se tu tato osoba zčistajasna prostě objevila, nebo snad spadla přímo z nebe.

Podíváme-li se pozorněji, odhadneme dle špičatého klobouku nezpochybnitelný kouzelnický původ. Zelená šála se symbolem hada by nám mohla napovědět i to, z jaké školy tento mladý kouzelník pochází, avšak neprozradí nám už nic o tom, co tu dělá a kde se tu vzal.

Oheň vesele popraskává, a kdybychom mohli sedět přímo u něj, možná bychom zaslechli i to, že si student pro sebe cosi tiše drmolí.
„Zatracenej Petersvoood, posílat nás na takový místa. Ale tohle mu nedaruju. Čert aby ho vzal! Jen ať počká, až se vrátim…“

Naštěstí je studentík příliš daleko a skučení větru přehlušuje všechny ostatní zvuky a tak tato nevraživá slova plná nejasných příslibů, nikdo neslyší. A už vůbec ne žádný profesor.

Trvá velmi dlouho, oheň již dávno začal skomírat, než se tento pochmurný obraz změní a na pláni se začne něco dít. Nejprve po sněhem pokryté pustině přelétnou 4 rychlé stíny. O chvíli později se z nebes snese skupinka kouzelníků na košťatech, zřejmě přilákána slaboučkým světlem ohně. Čtyři letci v zelených hábitech hbitě seskočí před mrznoucím studentem na zem. Všem se na klopách lesknou odznaky, značící funkcionáře Zmijozelské koleje.

„Zpytlehněvě! Co tady sakra děláš! Trvalo nám šest hodin tě najít. A to není nic proti tomu jakou práci dalo vymáčknout z Petersvooda, kam tě na hodině poslal! Ten chlap je děsně nezodpovědnej! Hned jsme podali stížnost madam kolejní!“.

„Cissko! Lori! Elaine! Jarrqu! Tak rád vás vidím! „Vyskočí na nohy nyní již na kost promrzlý student a vrhne se v ústrety přilétnuvší čtveřici.“ Já věděl, že mě najdete a zachráníte! Kamarádi moji milí, já věděl, že vám na mě záleží!“

„Máš klíče od trezoru…“

Student si promrzlou rukou spokojeně poklepe na hruď, kde se pod lehkým svetříkem, zcela nehodícím se do tohoto mrazivého prostředí rýsují obrysy velikého zlatého klíče od Zmijozelské pokladnice. „Nikdy byste mě nenechali umřít, přátelé moji nejmilejší! Já to věděl! Že pro mě přiletíte!“

 

„Jsi jediný, kdo má klíče od trezoru… nemůžeme se dostat dovnitř. „

 

A takto konverzace nějakou dobu pokračuje. Nebohý promrzlý student děkuje nebesům, bohům i kamarádům za záchranu a zbývající čtveřice je stále více mrzutá. Už to skoro vypadá, že všech pět zúčastněných nasedne na svá košťata a znovu odlétne, tu se však o slovo přihlásí jedna z dívek, Loralei Silwerin, které se na kabátku v záři ohně blýská odznak famfrpálové kapitánky.

 

„A kde máš koště, Zpytlehněve? Petersvood řikal, že jsi letěl na koštěti…“

 

 „Éééé... koště?“

 

„Koště, které ti bylo zapůjčeno z kolejního kumbálu. Forcer. Kde ho máš?"

 

Oslovený se zarazí a na okamžik střelí pohledem k dohořívajícímu ohni.

 

„Ne… tos neudělal!“

V následující chvíli se na nebohého, osudem i mrazem pronásledovaného studenta kapitánka vrhne. Vzduchem létají vytrhané  vlasy, dopadající tány rány a kusy cupovaného oblečení oblečení. Ozývá se křik a výhrůžky brutální smrtí. Zbývající trojice se marně snaží kapitánku od nebohého studenta odtrhnout, avšak i ve třech nemohou si s rozzuřenou kapitánkou poradit.

Když se pak konečně podaří běsnící Loralei odtrhnout, je nebohý student zbrocen potem, krví a ještě dalšími věcmi, které není záhodno zkoumat blíže. Po chvíli diskutování se všichni přítomní shodnou na tom, že Zpytlehněvovi už nikdy nebude z kumbálu žádné koště zapůjčeno, ale že celá vzniklá situace je vinou nezodpovědného přístupu profesora cestování Marka Petersvooda, který své studenty posílá na tak nebezpečná místa a když se ani po několika hodinách nevrátí, místo aby upozornili vedení školy a začal ztraceného studenta hledat, pokusí se celou věc zatajit. Bude nejlepší na tohoto nebezpečného jedince podat stížnost do ředitelny a požadovat zaplacení zničeného koštěte!

A to je konec příběhu. 
Každý správný příběh má mít poučení. Tento příběh má poučení rovnou dvě, což je jasný důkaz nesporné kvality.

První poučení zní:
Jste-li profesor, nepokoušejte se studentů zbavit posláním na nebezpečné místo, takřka bez možnosti záchrany. Neutajíte to! Provalí se to!

A jste-li student, který se někde ztratí a jeho situace je beznadějná, nemůžete najít cestu domů a čeká vás jistá smrt... je dobré u sebe mít jediný klíč od kolejního trezoru, ve kterém je fakt hodně peněz. Však on už si vás někdo najde. Na to vezměte jed!