Soutěže 1481
Výuka 1517
Semináře 499
Zmijozel

Autor: Lena Darwin
Práce odevzdána: 2. 6. 2019 22:49
Předmět: Literární seminář, 2. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Někteří autoři píší jen tak pro sebe a pár známých, jiní by rádi se svým dílem oslovili širokou veřejnost. Zadání ročníkové práce tedy zní: Napište povídku, se kterou byste se nebáli vkročit do světa. Pokuste se ze sebe vydat to nejlepší, čeho jste schopní. Délka je minimálně 8 palců. Maximální délce se meze nekladou. Jen bych ráda upozornila na fakt, že bez této práce nemůžete být hodnoceni na vysvědčení. Mnoho štěstí.

Těm, kteří svou práci pošlou ke zveřejnění někde na webu, bych teoreticky mohla nezávazně slíbit pár bonusových bodů navíc. Záleží ovšem zejména na kvalitě povídky.


Prostor pro vaši literární tvorbu je například na piste-povidky.cz. Pokud svou povídku někam dáte, informujte mne o tom na začátku či konci tohoto úkolu a přidejte odkaz.

Vypracování

Krásný den, madam! 

Tak jsem tu tento rok naposledy se závěrečnou esejí. :)

 

Chladná noční obloha byla poseta  hvězdami, které zářily tak jasně, že je mohli sledovat i obyvatelé Londýna. Nikdo tyto královny nebes však pozorovat nepřišel, až na dvě osoby, jejichž životy se měly za pár okamžiků změnit.

Jedním z dvou výjimečných osob byla mladá dívka. Nebylo na ni nic zvláštního, jen snad ten její pohled... Plný bolesti, strachu, ale také klidu. V pravé ruce držela pouzdro na housle a pomalu si to kráčela liduprázdnou ulicí ke starému mostu. Uprostřed mostu se zastavila, položila pouzdro na zem a zahleděla se na zurčíci vodu pod sebou. Ten večer byla voda obzvlášť zuřivá, řekla by, že až smrtící. To ji vyhovovalo. Proto tam přece přišla. A neustoupí.

Naposledy se dotkla pouzdra, dávajíc tak houslím v něm sbohem. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Připadalo jí, že se na pravém břehu od ní se mihl nějaký stín, ale pomyslela si, že to byla nejspíš větev pohupující se ve větru.

Když se ujistila, že je vše tak, jak má být, opatrně vylezla na kamenné zábradlí, široké tak akorát na délku jejích bot. Stála tam a pozorovala hvězdy. Ty, jež ji nikdy nezradily, ty jež svítily pro každěho stejně. Chtěla, aby poslední, co spatří, byly hvězdy. Zavřela oči, v mysli stále obraz krásné noční oblohy, a.. skočila.

Neměla ani tušení, že ji z dálky opravdu někdo pozoroval. Ten někdo byl mladý muž, který dívku zaregistroval, až v tom okamžiku, kdy stála na kamenném zábradlí. Nemohl nic dělat. Nechtěl nic dělat. Určitě se teď bude mít lépe, přesvědčoval se. Pak si ale uvědomil, že ta dívka nesla pouzdro s houslemi. Byla jako on. Nepochopená umělkyně.

V té chvíli si byl jistý, že tu dívku z vody dostane.

Již neváhal ani sekundu a rozeběhl se k vodě. Hbitě zkopnul boty a po hlavě skočil do vody. Tělem mu projel šok. Voda byla příšerně ledová. Celé tělo mu ztuhlo z návalu chladivé vody. Okamžitě se začal snažit plavat, aby se jeho tělo více zahřálo. Zpočátku se mu moc nedařilo, ale po pár tempech byl znovu ve formě a vyrazil k místu, kam dívka skočila. Plavat proti proudu bylo těžké, velmi těžké. Několikrát se stalo, že se na pár okamžiků celý potopil. Již nepočítal, kolikrát se mu voda dostala do úst, nosu či očí. Nejspíš by se nedopočítal. Avšak nevzdával se a odhodlaně plaval dál.

Když doplaval k místu, kam dívka skočila, potopil se a rukama tápal v černočerné vodě. Doufal jen, že její tělo neodplulo někam daleko. Po chvíli se vynořil a začal se rozhlížet kolem sebe.

Už se začínal bát, že je po všem, když v tu chvíli spatřil o pár metrů dál podezřele stoupající bublinky. Ihned k tomu místu doplaval a rukou hmátl do vody. Chytil dívčinu ruku a vytáhl ji na hladinu. Hned co se nadechla, začala prskat a kašlat. Její ruce byly ledové a on si uvědomil, že pokud se co nejrychleji nedostanou na břeh, oba tam zemřou. Proto si ji vysadil na záda a její ruce si obmotal kolem krku. Cesta ke břehu byla jednodušší, byla totiž po proudu. Stačilo udělat několik dlouhých temp a byli téměř u břehu. Vynořili se pár metrů od místa, kde nechal své boty. Oba lapali po dechu.

Mladý muž si prohlížel dívku, jíž právě zachránil život. Třásla se zimou.

,,Most...Housle..," zamumlala a poté omdlela.

Tiše zaklel. Doběhl si pro boty, které  urychleně nazul a vrátil se k ležící dívce. Uchopil ji do náruče a vydal se s ní do svého bytu, jenž naštěstí nebyl daleko. Po cestě přemýšlel o tom zvláštním incidentu. Začala mu být zima, proto si pospíšil.

Otevřel domovní dveře a potichu stoupal po schodišti. Za mokrou chodbu a schody ho asi paní Gudnnová nepochválí. Myšlenky na majitelku bytového domku ho nepotěšily. I s lehkou zátěží dovystoupal všechny schody a odemkl byt.

Místnost do které vstoupil, byla obývacím pokojem, kuchyní, jídelnou a pracovnou zároveň. Její rozměry byly opravdu veliké, což by nikdo neřekl, vzhledem k tomu, jak vypadala budova zvenčí.
Uprostřed pokoje stála stará zelená pohovka s konferenčním stolkem. Hned nalevo ode dveří se nacházela miniaturní kuchyňka se všemi potřebnými věcmi, nyní plná neumytého nádobí. Vedle kuchyňky stál stůl se dvěma židlemi, na němž nebylo žádné volné místo. Pod oknem, které byly v celé místnosti pouze dvě, se nacházel pracovní stůl z ebenového dřeva. Na něm ležely rozházené všelijaké notové zápisy. Převažovaly noty pro klavír. Dominantou pokoje bylo zajisté krásné klavírní křídlo, stojící v roku pod druhým oknem.  Naproti němu se už nacházela jen knihovnička.

Nakonec tam byly ještě dvoje dveře. Jedny vedly do miniaturní koupelny a ty druhé do ložnice. Tam dívku odnesl a položil do postele. Byla stále v bezvědomí. Svlékl jí mokré oblečení, snažíc se nehledět na to, že je žena a oblékl ji do svého suchého oblečení, které našel ve skříni. Poté ji až po bradu zachumlal do peřin a nechal ji spát.

Přešel do první místnosti a zavřel za sebou dveře. Také se převlékl do suchého a i s dekou ulehl na nepohodlnou pohovku. Již téměř usínal, když tu si vzpomněl na její poslední slova. Most.. Housle... Ztuhnul. Housle! Nemohl je tam přece nechat! Někdo je najde a zničí je! To nemohl dopustit. Pomalu se zvedl a s myšlenkami na ony housle, jež potřebují jeho pomoc, vyšel z bytu. Klaply dveře.
Doufal, že je tam najde.

Ulicemi Londýna se nesla pomalá melodie. Strůjcem této úchvatné hudby nemohl být nikdo jiný než mladý muž, který zapomenuté housle znovu nalezl. Tu noc zachránil již podruhé dívčin život.
Protože hudebník, který ztratí svůj vyvolený hudební nástroj, ztratí také kus své duše.

 

Lena Darwin