Zadání domácího úkolu
Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ...
Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců.
Vypracování
SEDM ZÁVOJŮ
Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne se na cestě, která k němu směřovala, objevil mladý muž, který netušil, jaké prokletí se k němu váže. A právě tehdy se udál náš příběh...
Mládenec si posunul cestovní vak a pohlédl směrem k domu. Zdál se opuštěný a ani nikde poblíž nebylo živáčka. Mladík se mírně zamračil. Bylo to zvláštní. Kdyby v domu někdo žil, muselo by se přinejmenším kouřit z komína. Ale kdyby byl opuštěný, nejspíš by se už dávno rozpadl. Promnul si kočen nosu a odhodlaně zamířil ke dveřím.
„Haló?“ křikl dovnitř, když otevřel, „je tu někdo?“
Žádná odpověď. Mladík tedy pootevřel dveře víc a vešel. Sotva udělal pár kroků směrem do místnosti, dveře se za ním s prásknutím zavřely. Trhl sebou a otočil se. Nikde nebyla živá duše. Usoudil tedy, že to musel být průvan. Odložil svůj vak na lavici a zamířil ke krbu. Stála v něm úhledná hranička dřeva, stačilo ji jen zapálit. Klekl si a vytáhl z kapsy křesadlo, když vtom…
Zčistajasna se objevila modrá zář, zablesklo se a tam, kde ještě před chvílí byl krb, se teď do tmy stáčelo schodiště. Mladík překvapeně vyskočil na nohy. Tohle nečekal. A aby toho nebylo málo, z otvoru se vynořil muž v tmavém plášti a s holí. Přejel ho hodnotícím pohledem a s úšklebkem poodešel stranou.
„Takže jsi to ty?“ pronesl, aniž by větu adresoval někomu konkrétnímu.
„Promiňte?“ mladík na něj nechápavě pohlédl.
„Ty máš tolik odvahy, aby ses pokusil sejmout kletbu z tohoto paláce?“
Mladík se kolem sebe rozhlédl, na rtech se mu objevil úšklebek. Tuhle chatrč by nenazval palácem ani v nejmenším. Byla to obyčejná lesní chalupa. Taková, ve které přebývají babky kořenářky. Jedinou zvláštností bylo schodiště, odkud vylezl ten člověk.
„Nechci vás urazit,“ řekl tónem, který jasně značil, že toho chlapíčka považuje za blázna, „ale pod slovem palác si představím něco trochu jiného.“
„Cha,“ odsekl muž, „samozřejmě, že teď ti to tak nepřipadá. Ale pojď se mnou a uvidíš.“
Mladík měl na tváři stále týž pochybovačný úšklebek, ale když muž zamířil ke schodišti, popadl svůj vak a vydal se za ním. Koneckonců, co by to bylo za svět bez trochy vzrušení. Vlastně byl celkem zvědavý, co to tam dole je. Vykračoval po schodech ozářených modře planoucími loučemi a chaloupka nad ním se pomalu ztrácela, až nebyla vůbec vidět.
Muž před ním se co chvíli otočil, jako by kontroloval, že mladík ho ještě pořád následuje. Skoro se zdálo, že čeká, až vezme každou chvíli nohy na ramena.
„Já vám neuteču,“ prohlásil mládenec sarkasticky, když na něj neznámý upřel další z mnoha pohledů.
„Cha,“ zazněla odpověď. Ale mělo to aspoň nějaký efekt – muž se přestal neustále otáčet za sebe a s pohledem upřeným dopředu pokračoval do hlubiny.
Sestup mohl trvat deset, dvacet, třicet minut… mladík nekontroloval čas. Radši se toulal ve vlastních myšlenkách. Netušil, co ho čeká, ale nijak zvlášť ho to neznepokojovalo. Pociťoval spíš jakési příjemné vzrušení z neznámého. Najednou se muž před ním zastavil. Došli dolů. Teď stáli ve velké mramorové síni. Přímo naproti nim stál trůn, jinak byla místnost prázdná.
„Počkej tady,“ přikázal muž a ztratil se někde v šeru mezi sloupovím. Mladík popošel pár kroků vpřed a rozhlédl se okolo sebe. Sál byl skutečně monumentální. Ale vládla tísnivá atmosféra. Jako v domě věčného smutku. Tohle bylo místo, kde na radostný smích nejspíš nenatrefí.
„Podívejme, někdo přišel,“ ze tmy se ozval hlas a vzápětí se vynořila postava.
„Nějaký mladíček,“ zasmála se další.
„Zachránce,“ ironický smích zazněl znovu. A znovu, a znovu. A pokaždé ze stínu vystoupila postava. Mladík jich napočítal celkem sedm. Byly to ženy, možná spíš dívky. Všechny byly v dlouhých šatech, tvář zahalenou závojem. Jediné, co mohl vidět, byly jejich oči. Modré, zelené, hnědé,…a šedé. Jedny z těch sedmi byly hluboké a šedé jako nebe před bouřkou. Hrály v nich veselé jiskřičky a zároveň z nich vyzařovala nezměrná duševní síla. Pro dívku s očima jako ona by šel třeba do pekla. Sledoval ji a ona na oplátku jeho. V tom pohledu byla taková intenzita, že…
„Takže je to pravda,“ ze tmy se ozval další hlas a dívka poplašeně sklopila hlavu. Mladík se podíval směrem, odkud hlas přišel, a zaregistroval postaršího muže v černém. Působil majestátně. „Ty jsi ten, kdo se chce pokusit sejmout prokletí z našeho zámku?“
„Neuspěje,“ prohlásila jedna dívka, „stejně jako ti před ním.“
„Chudáček.“
„Zůstane tu navěky.“
„Stejně chce získat korunu.“
„Všichni vždycky chtějí získat korunu.“
Mladík přejížděl pohledem z jedné dívky na druhou. Smály se, ale v jejich očích byl smutek. Jako by doufaly, že třeba uspěje a zbaví je neštěstí, které cítí.
„Chceš se pokusit zachránit naše království?“ starý muž se usadil na trůn, „to chce fůru odvahy.“
Mladík zalétl pohledem k dívce se šedýma očima. Ona jediná zatím nepromluvila. Mlčky stála a klopila zrak. Otočil se tedy zpět ke králi. „Můžu to zkusit, Vaše Veličenstvo, pokud mi řeknete, co mám udělat.“
Dívky se zachichotaly. „Musíš nás osvobodit, hlupáčku.“
Král s povzdechem pokynul rukou. „Mají pravdu. Chceš-li zachránit nás všechny, musíš vysvobodit moje dcery. Ale dej si pozor. Máš na to jen tři dny. Potom tvá hlava propadne katu.“
„Neodváží se,“ pronesl jemný dívčí hlas, „kolik už jich tu bylo. A všichni utekli.“
Byla to dívka se zelenýma očima. Vpil se svým pohledem do jejího a mírně se pousmál: „Z čeho tak soudíte, princezno?“
„Copak ty se skutečně chceš pokusit hazardovat se svým životem, když nemáš šanci?“
„Prohraju-li, budu aspoň vědět, že to nebylo zbůhdarma.“
„Vážně si to myslíš,“ z jejího hlasu zaznívala ironie, „ty chu…“
„Amando!“ král dceru ostře zarazil, „chovej se, jak se sluší.“ Dívka si skousla ret a odvrátila hlavu. Mladíkův úsměv se ještě o něco rozšířil. Znovu pohlédl na krále a zvučně prohlásil: „Udělám to!“
Princezny zalapaly po dechu. Nečekaly, že na to skutečně přistoupí.
„Výborně,“ král si promnul ruce, „můj komoří tě odvede do tvého pokoje. A moje dcery si tě později najdou.“
„Jak poroučíte, Výsosti,“ mladík se uklonil. Muž, který ho sem doprovázel, se mu zjevil po boku a pokynul mu k jedněm z dveří ve stínu sotva viditelným. Amanda je provázela pohledem, a potom se spolu se sestrami rozběhla opačným směrem.
„Jak jsou vlastně princezny zakleté?“ zajímal se mladík, když ho komoří vyvedl ze síně.
„Kdysi,“ muž se nadechl a znělo to smutně, „princezna Sabina prohlásila, že jen její manžel má právo vidět její tvář, a zahalila ji závojem. Její sestry ji následovaly. A aby toho nebylo málo, vymyslely si hloupý úkol. Že budoucí ženich musí přinést vzácný drahokam až odkudsi z druhého konce světa. Mnoho mladíků se o to pokoušelo neúspěšně, až se jednou objevil král Podzemní říše a ten klenot s sebou přinesl. Ale Sabina se mu jen vysmála. A on ve vzteku zámek proklel. Drahokam rozbil do sedmi částí, ty vsadil do prstenů a ukryl je ve svém království. Ten, kdo chce princeznu získat, musí najít prsten a navléci jí ho na ruku.“
„To je všechno?“ mladík potlačil úšklebek. Bylo to až absurdně jednoduché.
„Jen najít šperk nestačí,“ komoří se zastavil a otočil se k němu, „je třeba navléci ho té správné dívce.“
V těch slovech bylo něco víc, ale mladík nebyl schopen skrytý význam zcela zachytit. Co znamenalo správné dívce. Té, které prsten patří? Té, kterou kdysi chtěl získat podzemní král? Možných odpovědí byly desítky. Komoří před ním otevřel jedny dveře a mladík vstoupil.
„Tady počkej. Královy dcery pro tebe přijdou, až nastane ten správný čas.“ Mladík osaměl. Rozhlédl se okolo, a potom se usadil do celkem pohodlného křesla, odkud měl výhled na dveře.
„Další blázínek, co pokouší štěstí,“ modrooká dívka se rozesmála a stáhla si z hlavy závoj, „jeden by si myslel, že je to přestane bavit.“
„Naše království láká,“ nadhodila jiná se zelenýma očima a napodobila sestru. Po zádech se jí svezly hedvábné prameny havraních vlasů.
„Třeba chce skutečně vysvobodit princeznu,“ namítla Amanda a stáhla si z hlavy závoj.
„Nebuď naivní, sestřičko,“ černovláska zavrtěla hlavou, „i kdyby nakrásně chtěl, nikdy se mu to nepodaří. Kolik před ním to zkusilo a jak dopadli?“
„Prostě si vybrali špatně,“ odsekla Amanda a odvrátila tvář. Z nějakého důvodu nechtěla, aby ten mladík zaplatil svou hlavou. V trůnním sále se na něj osočila, ale v soukromí se najednou cítila jinak. Když se na ni díval, svýma tmavýma očima se vpíjel do jejích, cítila něco zvláštního. Žádný z mužů, kteří sem přišli před ním, neměl tak upřímné oči. A žádný z nich v ní nevzbudil hlubší emoci.
„A s tímhle to nebude jinak,“ odtušila hnědooká princezna, „muži jsou všichni stejní hlupáci. Půjdeme za ním?“
Všech šest sester sborově přisvědčilo. Znovu si nasadily závoje a vydaly se tedy do komnaty, kam mladíka odvedl komoří. Před dveřmi se zastavily.
„Která půjde dovnitř?“ černovláska se rozhlédla po svých sestrách.
„Já půjdu.“ Amanda vykročila vpřed. Sestry jí ochotně uvolnily místo, aby mohla projít. Vzala za kliku a vstoupila. Mladík seděl v křesle a zdálo se, že nemá nic na práci. Když uslyšel klapnout dveře, vzhlédl a usmál se.
„Jdete si mě odvést?“
„Je čas na splnění úkolu,“ Amandě dalo velkou práci, aby se nezajíkla, „musíš jít s námi.“
„S vámi?“
„Za dveřmi čekají mé sestry,“ upřesnila a nepatrně pokynula hlavou.
„Dobře,“ mladík se zvedl, „jsem připravený.“
Vyšel ven a dívky ho okamžitě obklopily. Se smíchem vytvořily hlouček a vedly ho chodbou pryč, do jiného rozlehlého sálu. Byl skoro stejně velký, jako ten trůnní, až na to, že jediným vybavením zde bylo obrovské zrcadlo. Dívky si stouply do půlkruhu před ním a mladíka uvěznily uvnitř.
„Musíš projít zrcadlem. Najít převzácný klenot, a pak ho navléci jedné z nás na prst,“ černovláska se zelenýma očima se pobaveně ušklíbla, „třikrát můžeš zkusit štěstí, můžeš přinést tři prsteny. Navléknout však smíš jen jeden. Pamatuj si. Jen jeden.“
Potom se všechny sestry chytily za ruce. Zrcadlo se rozzářilo měkkým bílým světlem a vzápětí už mladík cítil, jak ho jakási síla vtahuje dovnitř. Ocitl se v tajemném světě, kde se všechno lesklo a třpytilo. Když se ohlédl za sebe, viděl sál a princezny. Ale nemohl k nim. Nějaká síla ho poháněla dál, dopředu. Odvrátil se proto, a vykročil za září…
„Myslíte, že se vrátí?“ hnědooká dívka zvědavě naklonila hlavu na stranu.
„To uvidíme zítra ráno, pojďte,“ vyzvala je černovláska a všechny vykročily ke dveřím. Amanda pohlédla k zrcadlu trochu nerozhodně. Nejradši by zůstala tady a čekala, jak mladíkova výprava dopadne, ale nemohla. Taková byla pravidla. Žádná ze sester nikdy nesměla dát najevo náklonnost k jakémukoliv zachránci. Tím by se odsoudily k věčnému prokletí. Bohužel, žádný z princů či chudáků, kteří zde byli, neuměl vybrat ten správný prst.
Tu noc spala Amanda neklidně. Nevěděla, co se s mladíkem děje, jestli se vrátí a jestli má vůbec moc je vysvobodit. Následujícího rána byla jako na trní a čekala, jestli se zachránce objeví u snídaně. Mohl zůstat uvězněn v říši za zrcadlem. Nikdo nevěděl, co přesně se tam nachází. A upřímně to ani nechtěl zjišťovat. A mladík do jídelny přišel.
„Ale ne, ty jsi zpátky,“ utrousila jedna z Amandiných sester směrem k němu a usedla ke stolu. Amanda mu věnovala úsměv, který nemohl vidět, protože ji tvář halil závoj, a dívka neměla odvahu dát mu svou úlevu najevo očima. Celý den proběhl v poklidu a k večeru princezny mladíka opět odvedly k zrcadlu. Zmizel vevnitř a stejně jako předchozí noci Amanda s napětím očekávala, jestli se ráno objeví. A ani tentokrát nebyla zklamaná.
Když se mladík po snídani zvedl, zašeptala něco komořímu a zvedla se taky. Doprovázena nesouhlasnými pohledy svých sester se připojila k mladíkovi, aby ho odvedla do jeho pokoje.
„Zbývá ti poslední noc,“ pronesla, když vešli do modře osvětlené chodby. Veškeré osvětlení v zámku bylo modré.
„Já vím,“ přisvědčil.
„Nebojíš se, že tě zítra předají katovi?“
„A vy se bojíte?“ oplatil jí otázkou.
„Mě nikdo o hlavu nepřipraví, když neuspěju,“ odpověděla a sklopila oči. Proč s ním vůbec šla. Netušila, co si chtěla dokázat, proboha. Vždyť tenhle muž bral všechno na lehkou váhu, s ničím si nedělal starosti.
„Každý jednou zemřeme, teď nebo za padesát let. Je to jedno,“ pokrčil rameny.
„Ty bys snad nechtěl vysvobodit princeznu?“
„A vy byste chtěla být zachráněná?“
Začínalo ji popuzovat, že na všechno odpovídá jen další otázkou. Tohle přeci nebyl žádný konverzační souboj. Zastavila se v půli kroku a pohlédla na něj. Její šedé oči se srazily s jeho hnědýma hrajícíma veselými ohníčky.
„Už musím jít,“ zamumlala a sklopila zrak, „do pokoje trefíš.“ Potom spěšnými kroky zamířila pryč. Mladík se sám pro sebe usmál a vyrazil svou cestou.
„Takže ty už jsi tu zase,“ ozval se mu v hlavě ledový hlas a vzápětí už spatřil i jeho majitele. Byl opět v říši za zrcadlem. Potřetí a naposledy. V ruce držel dva prsteny s nádherným kamenem a prohlížel si muže před sebou.
„Zase a už víckrát nepřijdu,“ přisvědčil.
Muž se ušklíbl: „Jistě, jako všichni ostatní. Co to bude tentokrát. Další šperk, nad nímž přechází zrak?“
„Dobře víte, co budu chtít,“ usmál se, „prsten s kamenem rozmarným jako jarní počasí, jiskřivým jako blesky za letní bouřky, tajemným jako hlubina.“
Zazněl ledový smích, načež muž mávl pláštěm a ve vzduchu se zhmotnilo pět překrásných šperků.
„Tady máš, stačí si jen vybrat. Vol moudře, novou šanci nedostaneš.“
Mladík zasunul prsteny, které svíral v dlani do kapsy, a začal si prohlížet jednotlivé kameny. Všechny si byly neuvěřitelně podobné a přitom byly každý jiný. Po chvíli bez zaváhání natáhl pro jeden ruku. Muž s úšklebkem přikývl a znovu mávnul pláštěm. Jeho podzemní říše zmizel a mladík stál v síni se zrcadlem.
„Tak,“ král se podíval na mládence i na své dcery postavené v řadě vedle trůnu, „už ses rozhodl, kterou z mých dcer chceš osvobodit?“
Mladík se lehce pousmál a vytáhl z kapsy prsten. Byl to ten, který zvolil včerejší noci. Pomalu přecházel kolem princezen. Hleděly na něj drze, s očekávání, jen jediné oči byly sklopené k zemi. Ty, do nichž jediných toužil pohlédnout. Pomalu došel až k ní.
„Máte strach, že mě předají katovi?“ zašeptal a čekal, jestli dívka vzhlédne. Měl pocit, že vidí v jejích očích slzy, ale jen slabě zavrtěla hlavou.
„Ne? Škoda,“ odvrátil se a pohlédl na krále, „děkuji vám za nabídku, Veličenstvo, ale nehodlám osvobodit ženu, která mě nemiluje a nestojí o to. Proto na shledanou.“ Znovu se otočil k dívce, uchopil ji za ruku a vložil jí do dlaně prstýnek: „Jsem si jistý, že tohle je vaše.“
Odstoupil o krok a pohlédl směrem ke schodům. Nikdo se ho nepokusil zadržet, když vykročil tím směrem.
Amanda stála jako zkoprnělá. Cítila v dlani chladný kov a ten prsten jí skutečně patřil. Nikdy předtím ho neviděla, ale věděla, že je její. Jako by se s ní sžil. Zbývalo tak málo, měl jí ho navléknout na ruku a všechno mohlo být skvělé… Ale on se místo toho vydal pryč. Proč? Jak může tvrdit, že ho nemiluje, když se o něj noc co noc strachovala a tajně plakala do polštáře.
Zvedla hlavu a podívala se na jeho záda. Černovláska se zelenýma očima vedle ní do ní jemně strčila: „Nebuď hloupá, Amando. Nemůžeš ho nechat odejít.“
„Ano, utíkej za ním, zadrž ho,“ připojila se druhá sestra.
„Zasloužíš si to, vždyť ty ho miluješ.“
A najednou už běžela přes místnost. Utíkala za mužem, který jí otevřel srdce a kterého prostě nesměla nechat odejít.
„Počkej,“ křikla, když už téměř vystupoval na schodiště. Zastavil se a otočil se k ní. Skousla si ret a volným krokem došla až k němu. Hleděli si navzájem do očí. Mladík se pousmál a udělal krok vpřed. Natáhl ruku a stáhl jí z hlavy závoj. Na ramena se jí spustily plavé vlasy. Vzal do ruky prsten, který mu nabízela a navlékl jí ho na prst. Stále se jí díval do očí. Cítil, jak se chvěje, když ji sevřel v náručí. Ale nezaváhal. Sklonil se k ní a spojil jejich rty v prvním polibku. V tu chvíli se celým sálem rozlila mléčně bílá zář…
Království bylo zachráněno. Díky odvaze jednoho mladíka a lásce jedné z princezen se chaloupka opět proměnila v zámek. Princezna Sabina, ona černovláska se zelenýma očima, uznala svoji chybu a přijala ruku krále Podzemní říše. Prokletí bylo navždy zlomeno a princezna Amanda se svým zachráncem žila šťastně až navěky.
