Soutěže 1463
Výuka 1505
Semináře 492
Zmijozel

Autor: Lili Smeaglová
Práce odevzdána: 14. 1. 2010 19:26
Předmět: Taj lesa a jeho života, 2. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Tak vážení a milí.. Máme tu závěrečnou esej..

Myslím, že nadešel čas pro zadání eseje. Ať máte dostatek času na vypracování.

Dlouho do noci jsem vymýšlel toto zadání a snad se vám bude líbit.

Posbírejte poznatky z naší dosavadní cesty.. Sepište si všechny tvory, které jsme potkali a sepište příběh, ve kterém se pokusíte o vzájemné soužití těchto tvorů. Není to nic lehkého, ale věřím, že vy svou fantazií a důvtipem to zvládnete..

Mám na mysli všechny tvory od prvého výkladu až do sedmého.. Poslední výklad již odpustím, aby jste měli dostatek času. Ovšem, kdo si dá tu práci a počká si na osmý výklad, nebudu v tom bránit.. Spíše naopak, ocením to méně přísným hodnocením :)

Ale jak jistě všichni víte, já cením především snahu:) Ale tentokrát vás požádám o délku minimálně na 5 palců.

Kdo by měl cokoliv na srdci.. Tak to klidně připište.. Ať už nějakou připomínku, či chválu, rád si vyslechnu obojí. Ale nebudu to připočítavat k celkové délce příběhu.

Děkuji za pozornost.

Vypracování

No, tak ze všeho nejdřív jsem vytáhla své staré zápisky a sepsala si všechny tvory, které jsme za uplynulý rok viděli, nevím, jestli jsou všichni, nicméně měla jsem zapsané tyto:
1. Všudylezka
2. Tůňodav
3. Víla
4. Zmíráček
5. Vosy
6. Soby
7. Yetti
Teď přišla řada na to, jak by tito tvorové žili spolu…
A zde je má výsledná práce:
Dovolte, abych se Vám představila, jsem víla Rosmilie a chtěla bych Vám přiblížit můj život.

Zrovna jsem vstala a něco zabušilo, nebrala jsem to vážně a chtěla spát dál, bylo by se mi to určitě povedlo, kdyby ty odporný všudylezky nelezly všude… Rychle jsem vstala a uvařila lektvar na zničení mého problému, ale věděla jsem, že tu druhý den budou zase a další den zas a pak také. Kupodivu lektvar měl okamžité účinky, aspoň lektvar neselhal…

Najednou slyším tenký zvonivý hlásek, byl mi povědomý, a jakmile byl blíž, okamžitě jsem poznala o koho, že se to jedná. Ano, jak jinak víla Leela, jak to, že mě to nenapadlo hned? Kdo jiný by mi taky v tuhle dobu mohl stát před domem a čekat, že za ním okamžitě přiletím a půjdu, kam mě povede? Nemůže přece čekat, že každé ráno s ní půjdu, kam si vymyslí… To a spoustu jiné, se mi přelívalo v hlavě z jedné strany na druhou, jako příliv, který naráží na zeď…

Otevřela jsem dveře a pokoušela jsem se přemoct v úsměv, ale nevím, jestli se mi to povedlo… Leela se ne mě dívala s podivným odleskem v očích, jako by to byly dvě bezedné studny. Nechápala jsem to, vždyť měla oči normálně zelené jako dva smaragdy…

Bylo podivné trapné ticho, které nakonec prolomil můj hlas s prostým „Ahoj“, navíc jsem se vážně teď po ránu nezmohla…

Zase ticho, až nakonec odpověděla roztřeseným hlasem. Dychtivě jsem se zeptalo, co se stalo, ona místo odpovědí mne vzala za ruku a táhla do neznáma, já se ale nekladla na odpor.

Prodírali jsme se temným lesem, který pomalu prodíralo teplé světlo, Leela mne vedla dál, bez přestávky, nakonec jsme došly na mýtinu.

Zde ležel jakýsi divný uzlíček, z něj se ozývaly bzučivé zvuky, bezmyšlenkovitě jsem po tom sáhla a okamžitě jsem dostala štípanec!

„AU!“ zařvala jsem, Leela ke mně automaticky přiskočila s cibulí a položila to na štípanec.
„Hnusné vosy“ ječela jsem, nesnášela jsem je, usmyslila jsem si, že musí okamžitě pryč.

Běžela jsem s hnízdem zabaleném v uzlíku k jezírku, kde jsem jej chtěla utopit. Už jsem byla u něj hodila jsem tam hnízdo, už jsem chtěla jít, když v tom se ozval pleskavý zvuk.

Z vody vylezl Tůňodav!

Lekla jsem se, to je jasný. Rychle jsem chtěla utéct. Ještěže jsem to neudělala!

Tůňodav mě totiž kupodivu pozdravil a prosil o pomoc. Prý mu někdo hodil do jezírka všudelezky a on neví jak se jich zbavit. Řekla jsem mu, ať chvilku počká a už jsem byla zpátky i s lektvarem, který jsem sama použila toho dne.

Ani tentokrát lektvar nezklamal, a tak byl Tůňodav veselý a uvařil mi čaj, to jsem také nechápala, nikdy jsem netušila, že Tůňodav pije čaj, ale asi to dělal jen proto, že jak později sám uvedl s ním nikdo nechce mluvit, abych řekla pravdu upřímně je chápu. Nakonec se mi nějak povedlo dostat se odsud a jít zpět na mýtinu, kde na mě určitě čekají krom Leeli i ostatní víly.

Jakmile jsem dorazila na mýtinu už tam byly i ostatní, jak jsem předpokládala. Šly jsme k jednomu velkému starému dubu a tančily okolo něj. V tom nás někdo vyrušil a podle toho rámusu jich bylo několik.

Nestačily jsme se tak rychle rozutéct, takže nás ten největší z té skupiny zahlédl, dokonce 6víl, mezi nimi i já. Utíkaly jsme pryč, dokud jsme se nezadýchaly. No jo nezadýchaly, ale kde je zbytek?!

No stejně by to pro dnešek snad stačilo… Šla jsem k takovému domečku pro zvířátka, myslím, že tomu mudlové říkají krmelec. Dala jsem tam trochu sena, a vtom se ke mně začal sunout jeden nádherný sob. Poplácala jsem mu šíji a posadila se naň. Byl rád a zavezl mne až do mé chaloupky, poděkovala jsem mu a on se ke mně přitulil. Už asi vím co je to upřímné radování se… Pomalu váhavě ode mě odklonil hlavu a začal cválat ke krmelci. Podívala jsem se na krásnou oblohu posetou hvězdami.

Šla jsem ještě nakrmit svého malého pomocníka a nejspíš jediného přítele, Zmíráčka Pepíčka. Měla jsem ho od Leeli k narozeninám. Pepík byl úžasný ty jeho krásná pera, pohladila jsem ho po hlavě a on mě uličnicky klovl do ruky. Bylo mi až skoro líto, že ho musím opustit a jít spát. Ale proč bych ho musela opouštět? Vzala jsem Pepíka a pustila ho ve svém domově, zavřela dveře a nechala ho volně lítat po domě, byl blahem bez sebe.
Ulehla jsem a spala.

Druhý den jsem měla v plánu jet do hor navštívit svého dlouholetého přítele Kamila-Yettiho. Žádné předsudky. Je vážně…milí, vždyť právě on mne pozval do hor na víkend.

Jakmile jsem k němu dorazila, přivítal mně a ukázal mi jeho nově objevenou stezku. Vyrazili jsme po ní, i když byla dlouhá, nohy mne nebolely. Kamil mi večer vykládal, co objevil, ukázal mi fotky, kde je se svými dětmi a další a další historky o dobrodružství.
Po dvou dnech ve společnosti Yettiho, jsem se vydala zpět do lesa, přece jen domov, je domov.

Les mám hrózně moc ráda, už bez něj prostě nemohu žít a Kamil to chápe.

Už se těším, až potkám dalšího tvora z lesa:)

Toť vše k mému úkolu, doufám, že se vám bude líbit, jako mě se líbí vaše hodiny T. L. a jeho života:)
S úctou Lili Smeaglová