Zadání domácího úkolu
Vaší závěrečnou esejí bude napsat příběh. Příběh, kde se bude vyskytovat zvěromagie a... to je všechno, co po vás budu chtít. Nechávám na vás, zda se v příběhu objevíte vy sami nebo ne, zda bude akční, zamilovaný nebo hororový... máte volnou ruku. Jen se držte zvěromagie.Vypracování
Byl jasný a chladný lednový podvečer. Slunce už se rychle klonilo k obzoru a zalévalo okolní přírodu zlatorudým jasem. Mezi stromy pableskovaly poslední slabé paprsky světla, které však byly znásobovány zářivě bílou sněhovou peřinou. Každý kousíček země byl pokryt jiskřivým sněhem a okolní ticho nerušilo nic než jemňounký šelest, když ze zmrzlého jehličí lehounce padal závoj jinovatky.
Seleuca seděla na starém pařezu pokrytém jiskrnou námrazou a pozorovala okolní přírodu a usínající den. Hluboké ticho kolem ji uklidňovalo a občasný závan lehkého mrazivého vánku ji hladil po těle. Už ani nevěděla, že nějaké tělo má, tak hluboce byla spojená s přírodou…
Zachřupání sněhu a tiché zavrčení. Seleuca poplašeně nadskočila a vydala překvapený skřehotavý výkřik. Když se ohlédla, spatřila těsně u pařezu stát velikého šedočerného vlka. Zůstala jako opařená. Vlk na ni hleděl planoucím pohledem, bylo jí jasné, že je hladový a ona byla tak snadnou kořistí. Vlk znovu zavrčel, tentokrát ještě tišeji a jemněji. Seluce to nesedělo; pootočila hlavu a upřeně se na velké zvíře zahleděla. Opravdový vlk by už po ní dávno skočil, proč se tenhle k ničemu nemá? Místo útoku si sedl, napodobil její natočení hlavy a zůstal na ni nehybně zírat. Seleuca otočila hlavu druhým směrem a vlk po ní pohyb zopakoval. Vydala znovu ten skřehotavý zvuk a vlk zaštěkal. Nakonec zamávala křídly, vzápětí se vlk postavil na zadní a jeho zaštěkání bylo teď téměř laškovné. Pak se proměnil.
Seleuca se samým překvapením nemohla ani pohnout. Stále si cizince prohlížela, tentokrát už s narůstajícím zájmem. Byl vysoký, s dlouhým tmavými vlasy a jeho temné oči v sobě pořád měly ten divoký vlčí výraz. Konečně se Seleuca vzpamatovala a během okamžiku před ním stála ve své lidské podobě. Cizinec chvíli překvapeně zíral, pak přistoupil blíž a s lehkou úklonou se jí představil – jmenoval se Silvius a byl to ochránce lesa. Ona mu rozpačitě podala ruku a řekla mu své jméno. Silvius už ji nepustil a zatímco si spolu povídali, slunce úplně zmizelo za obzorem a na okolní svět padla rouška noci. Ani si toho nevšimli, byli tolik omámeni jeden druhým, že nevnímali nic krom svého vzájemného porozumění. On byl nadchnut jejím náhlým zjevením a inteligencí, ona nemohla spustit pohled z jeho očí. Silvius zjistil, že je na útěku, ovšem důvod se mu už zjistit nepodařilo. Seleuca zase pojala podezření, že nepracuje pouze jako ochránce lesa, ale je také zaměstnán tajným úkolem. Ani jeden z nich se zbytečně nevyptával. Silvius jí nakonec nabídl přístřešek – jeho srub, malý a skromný, ale velice útulný. Ona jeho nabídku přijala.
Od té doby chránili les společně. Byl to vskutku bizarní pár. On, velký hrozivý vlk, před kterým se klidilo všechno obyvatelstvo lesa, ona, malá černá vrána, která vesele hopkala po jeho boku a tu a tam se nechala svézt na jeho zádech. Jednou takhle našli pod starým mrtvým stromem prstýnek s malým kamínkem. Silvius neváhal a ihned jí ho nasadil. Smáli se, když si uvědomili, že si ji označkoval jako slepici. Ale Seleuca prsten nesundala a Silvius ji od té chvíle vždy bezpečně poznal – jeden její pařátek zářil do daleka.
Jednoho rána se Seleuca probudila a zjistila, že je ve srubu sama. Silvius často odcházel brzo ráno, tak si s tím nelámala hlavu, ale přesto měla hodně divný pocit. Když se celý den neukázal a nepřišel ani večer, už měla velké obavy. Vyrazila do lesa alespoň zjistit, kudy se vydal, ale nenašla jedinou stopu. Rozrušená se vrátila do srubu a celou noc nezamhouřila oči. Silvius se neobjevil ani příští den, ani ten následující, nevěděla o něm celý týden. Napadaly ji ty nejhrozivější myšlenky. Někde potkal skutečného vlka a ten ho zabil. Zastřelil ho nějaký pytlák, buď pro jídlo, pro zábavu nebo pro kůži. Nebo… prostě o ni pozbyl zájmu, nechal ji tu samotnou a zapomněl na ni. Po měsíci, kdy prohledala každou skulinku lesa, obletěla široké okolí a po Silviovi nebylo ani památky, a kdy se dostala až k místu, kde Silvia poprvé potkala, se úplně sesypala. Z posledních sil se vrátila do srubu a spousty dní ležela jako mrtvá...
Uběhlo několik let a Seleuca se jako každý večer vydala proletět přes les až do nedalekého pole. Tam najednou uviděla pohyb, a protože nestála o to, aby ji někdo spatřil, chtěla se hned otočit a letět zpět do bezpečí lesa. Avšak něco ji přimělo pokračovat stejným směrem. Když už byla docela blízko tomu tvorovi, téměř se jí zastavilo srdce a plná zmatku se prudce rozlétla proti němu…
Ten den se Silvius vracel ze svého několikaletého tajného poslání. Za tu dobu se nesměl jedinkrát přeměnit v člověka, měl nařízeno naprosto splynout se smečkou vlků v daleké zemi. Pozbyl téměř všeho lidského rozumu, vzpomínek a citů, stal se skoro opravdovým vlkem se všemi jeho zvířecími instinkty a vlčí povahou. Brodil se teď hlubokým sněhem a byl hladový a pořádně rozdrážděný těmi lidmi z nedaleké vísky, kteří po něm házeli kamením a klacky. Aby toho nebylo málo, zavětřil cizího tvora na cestě před ním. Když se mu povedlo zaostřit, uvědomil si, že to je obrovský pták s ostrým zobanem a zakřivenými drápy, který letí přímo na něj. Přikrčil se, a když byl pták těsně u něj, skočil. Mířil přesně. Zakousl se té potvoře přímo do hrdla a jedním škubnutím hlavy způsobil, že se pták už nepohnul.
Silvius vyčerpaně dopadl na všechny čtyři a zahleděl se na tvora. Malá, černá vrána, která bezvládně ležela ve sněhu, jehož barva teď dostávala krvavý nádech. Najednou mu v mysli bleskla vzpomínka – malá černá vrána, vesele poskakující vedle něj a něžně ho zobající do jeho špičatého ucha. Život se v něm zastavil. Teď už viděl i ten blyštivý pařátek, na kterém ta jeho vrána nosila prstýnek. Pak se před jeho očima pták proměnil v člověka.
Seleuca vynaložila veškerého svého zbývajícího života k proměně. Z hrdla se jí řinuly proudy krve a byla paralyzována bolestí v zádech. Silvius se zdrceně zhroutil u její hlavy. Neměl sílu na sebe vzít lidskou podobu, nemohl vystát její pohled ani jako vlk. Jen tiše kňučel a díval se jí do očí. Seleuca pohnula rty, ale nevyšel z nich ani hlásek. Zkusila to znovu, zase bez úspěchu. Nakonec se jen smutně usmála a dotkla se svou tváří jeho čenichu. Pak ji pohltila tma.
Silvius tu noc strávil u jejího bezvládného těla. Okolní pole zaplavila smutná ozvěna jeho zdrceného vytí plného bolesti a bezmoci. Poté, co Seleucu zahrabal hluboko pod zem, odešel z té nešťastné krajiny, šel pořád dál a dál, ale svým myšlenkám a vzpomínkám utéct nemohl. Nesebral odhodlání k přeměně v člověka, navždy zůstal tím, kým mu bylo souzeno být. Silvius zemřel spolu se Seleucou a nikdo jej už víckrát nespatřil.
