Zadání domácího úkolu
Za domácí úkol zpracujete nějakou z emocí formou
povídky. Minimum tradičně pět palců, maximum 50 (to pro některé, kterým
Vypracování
Jura letěl na drakovi v oblacích a spokojeně sledoval zemi. Tam dole rostl malý topol, který včera zasadil, když se mu narodil syn Metúd. Hned vedle domu, jejž postavil pro sebe a svou ženu.
Lidé z vesnice Jurovi říkali černokněžník, nemysleli tím však nic zlého. Již po generace tak nazývali čaroděje, který uměl ovlivňovat počasí a byl jim tím užitečný. Naučili je tomu křesťanští kněží, kteří se domnívali, že tak kouzelníky ostatním vzdálí. Vesničané přijali označení, ale nadále si svých čarodějů vážili.
Uplynulo dvacet let. Šťastných i nešťastných. Jurova žena zemřela krátce po narození syna, příliš ji oslabilo, ani magie nemohla pomoci. Z Metúda však rostl zdatný chlapec, který svému otci dělal radost. Jura si představoval, jak mu předá svou živnost, až půjde na odpočinek.
Jenže člověk míní a děti mění.
Metúd vešel do stavení a uviděl otce nad kouzelnickou knížkou. „Je na čase pokročit ve tvém magickém vzdělávání. Umíš již mnoho, ale k ovládání počasí je potřeba více,“ uslyšel. „Začneme nyní.“
„Táto,“ začal s rozpaky, „já nechci být takový kouzelník. Je nová doba. Mudlové se rozhodli, že poručí větru a dešti sami. Přestali věřit našemu umění. Nepronásledují nás jako křesťané, je to horší. Ignorují nás. Neexistujeme pro ně. Musím se tomu přizpůsobit. Anička, moje Anička, pracuje v jednotném zemědělském družstvu jako dojička. Je údernice. Krávy, o něž se stará, dojí jako žádné jiné. Plní plán na sto padesát procent. Navrhla mi, že bych tam mohl nastoupit jako traktorista. Víš, kdybych neměl oficiální zaměstnání, byl bych pro ně příživník. Ty jsi v důchodu, ale já…“
Jurovi se rozšířily zorničky. Viděl mlhavě. Vytřeštil zaslzené oči. Začal zrychleně dýchat. Srdce mu tlouklo s dvojnásobnou frekvencí. Celý se třásl. Líce mu zčervenaly.
Udeřil pěstí do stolu. „Cože?“ zařval. „Ty chceš pomlouvat naše poctivé kouzelnické řemeslo? Podle tebe je to příživnictví? Mudlové si vystačí sami? Chceš být jenom jedním z nich? Já jsem byl asi celou dobu všem na nic, že jo? Jen jsem se tu tak flákal! Jen jsem tu tak překážel! Neřídil jsem traktor, co? Vůbec si nevážíš svého starého táty! Já jsem se staral! Celé roky jsem se staral! Vidíš ten zlatý klíč? Je od pokladů, které jsem nashromáždil z toho, co mi vděční lidé dávali. Pro tebe jsem ho shromažďoval! Ale ty mi vděčný nejsi! Pro tebe jsem jen příživník!“
„Ale ne, táto…“
„Ale ne? Táto? Budeš černokněžníkem!“
„Nebudu, promiň…“
„Nebudeš? Promiň? Tak se mi kliď z domu!“ A poslal na Metúda kouzlo, které ho vystrčilo ze dveří.
Bouchal pěstí do stolu, když viděl syna, jak zabíhá do lesa. Pak popadl koště, sedl na něj a doletěl ke Karlovskému jezeru. V něm žil jeho drak. Sedl na něj a vzlétl ke mrakům. Ze sedla vytáhl kosu a začal mraky řezat. Vyvalila se z nich záplava vody. Uplácával z ní ledovky a vrhal je na zem. Letěl rychleji a rychleji, dračí křídla způsobovala vichr. Z dračí tlamy šlehal oheň a řítil se bleskem dolů doprovázen dračím hromovým řevem.
Dlouho takto řádil a nemohl se uklidnit. Pole byla vyplavená vodou, pobita kroupami. Stavení hořela. Blesk zasáhl i jeho chalupu a zapálil ji, bylo mu to však jedno.
Pak si všiml, že plamen přeskočil na topol. Nevěřícně na něj zíral. Najednou ho vztek přešel. Poslal vodu na strom, přistál u něj, draka poslal do jezera, sesunul se na zem a rozvzlykal se.
Někdo ho chytil za rameno. „Táto?“
„Metúdku! Podívej, co jsem udělal,“ řekl zlomeným hlasem.
„To nic, tati. Lidé na nás nevěří, nikoho nenapadne, žes to udělal ty. Svedou vše na americké imperialisty. A my jim budeme tajně pomáhat, až budou dávat věci do pořádku. Napravíme to.“
„Ale ty nechceš být kouzelník,“ vzlykl.
„To zvládnu. Vždyť…“ usmál se Metúd a mrkl, „…ty Aniččiny krávy by taky bez magie tolik nedojily.“
