Zadání domácího úkolu

Každý kouzelník či čarodějka má svůj specifický způsob cestování. Odhalte mi v rámci tohoto úkolu, jak nejraději cestujete. Na lehko nebo ze zavazadly? Požadujete po někom zkušenějším, aby vaše kufry posílal do cílové destinace předem nebo si je rádi nosíte sami? Praktikujete identifikaci svých zavazadel? Zkuste svůj oblíbený způsob cestování popsat tak, jak nejlépe svedete.

V druhé části úkolu mi ve stručnosti zopakujte informace minimálně o dvou zabezpečovacích předmětech, o kterých padla zmínka v předchozím roce studia. Nechci po vás přesné a detailní informace, ale popište to, co si z loňského roku v této oblasti pamatujete. Pokud si nemůžete vybavit ani jeden zabezpečovací předmět, vymyslete dva prostředky pro zabezpečení z vlastní hlavy, které podle vás mohou fungovat.

Vypracování

První část úkolu
Kouzelnický svět nabízí mnoho skvělých způsobů přepravy. Je to však cestování Letaxem, které je mému srdci nejbližší. Cestování za pomoci Letaxu je vhodné pro mnohé kouzelníky. Zvláště pak pro domácnosti s krbem. Krby mají tu výhodu, že se obvykle nenachází v chudých domech, jejichž majitelé obvykle musí v chladnějším počasí dělat usilovné dřepy, nebo mít plamenné proslovy, aby se zahřáli. A tak cestování letaxem zajišťuje, že se budete povětšinou setkávat jen se samými movitými lidmi a cestovat na přepychem přetékající místa. (Pokud ovšem necestujete do nějakého krbu na naší škole, nebo na jakémkoliv úřadě. I Letax má své výjimky).

Jako zkušený cestovatel – teoretik, kterým jsem se stal za poslední rok studia u Vás, rád cestuji nalehko, tak nalehko, jak to je váha mého měšce dovoluje. Brzy jsem zjistil, že zlato a peníze jsou univerzálním způsobem domluvy prakticky po celém světě a tak je jednodušší, si v cílové destinaci potřebné věci jednoduše koupit, než s sebou tahat hromadu kufrů. Do cílových destinací, kde není na každém rohu obchod plný nejrůznějšího zboží, je pak lepší necestovat.

Z tohoto důvodu mne zabezpečování zavazadel míjí. Žádný pokladník nikdy neztratil svůj měšec a každý, kdo by se mu ho snad pokusil vzít, by špatně dopadl, a i když jsem klíče od kolejního trezoru předal tento rok do rukou mladších a lakomějších, jsem touto funkcí poznamenán na celý život.

Své kufry, zavazadla či majetek bych ostatně nikdy nesvěřil nikomu jinému, než sám sobě.

 

Druhá část úkolu
Jelikož jsem velice pilný student, který v hodinách dává pozor, vzorně se ve volném čase učí a pečlivě se připravuje na každou hodinu, tak si samozřejmě pamatuji VŠECHNO, co jsme minulý rok brali.
Nemusel jsem ani v nejmenším žádat své spolužáky, aby mi půjčili sešit jelikož vlastní nemám a pak běžet zoufale do knihovny, když mě odmítli. A rozhodně jsem nebyl následně vyhozen knihovníkem, panej Javorem, když jsem se knihu „Bezpečné cestování dnes a kdysi“ pokusil z knihovny ukrást, abych nemusel platit výpůjčné.

Nic takového se rozhodně nestalo.
Jelikož jsem si však jist, že pročítat deset prakticky identických domácích úkolů, opsaných ze sešitů minulého roku, pro Vás není příliš zábavné, rozhodl jsem se uvést dva postřehy o zabezpečení předmětů, které jsem pochytil na vašich hodinách přímo v praxi.

Minulý rok jsem seděl v lavici se Zendaerem Amattisem. Jistě si pamatujete, jak protivný a nepříjemný student to byl. Jak neustále zvedal ruku, aby se hlásil a jak pořád rušil vaše poutavé výklady žalováním, že mu jeho spolusedící ukradl tužku, snědl svačinu nebo se pokusil strčit do kapsy předměty, které jste v rámci hodin nechal mezi studenty kolovat. Prostě velice nevychovaný mladý student, který nebral ohledy ani na přednášející ani na spolužáky a neustále něčím vyrušoval.

Tento student, byť ho jistě nepovažujete za nijak nadějného, používal však občas velmi zajímavý způsob zabezpečení předmětů. Čistě v rámci školního pokusu, jsem se rozhodl občas otestovat jeho systém a zjistit, zda se k zabezpečenému předmětu dokážu dostat. Tento způsob byl však natolik důmyslný, že se mi to za celý rok nepodařilo ani jednou. Kolikrát jsem nebyl schopen předmět ani zahlédnout.
Zendaer toto zvláštní zabezpečení používal na svůj test při jakékoliv písemce.

Zen, který chtěl papír z nějakého důvodu zabezpečit, vyhlédl si nejbližší možné nebezpečí (což jsem v této chvíli představoval já, jelikož jsem byl nejblíže) a otočil se k tomuto nebezpečnému objektu zády. Alespoň natolik, nakolik to dovolovala úzká školní lavice.
Přes zmíněný předmět pak dále měl celou dobu ruku, kterou zakrýval jeho obsah nejspíše proto, aby případné zloděje od činu odradil. Musel vycházet ze zažité představy, že když zloděj nebude vědět, že vlastníte něco cenného, nebude to chtít ukrást.

Pokaždé, když jsem se mu papír pokusil sebrat násilím, zvedl ruku a přivolal pomoc slovy „von vopisuje“. (Pomoc jste v tuto chvíli představoval vy, jakožto nejvyšší autorita v místnosti. V praxi by se však jistě jednalo o nějakého muže zákona).

Zenovi se jednoduše po celý rok podařilo udržet zabezpečený předmět skutečně v bezpečí a i když jsem se skutečně snažil jeho systém testovat – čistě z přátelské výpomoci – nikdy se mi nepodařilo do něj ani nahlédnout.

Druhý způsob zabezpečení věcí, se kterým jsem se minulý rok v praxi setkal, byl neméně důmyslný a dokonce jste ho vymyslel vy osobně.

Jednou jsem se takhle vrátil po hodině zpět do třídy, abych se tu v klidu mohl pilně učit, jak mám ve zvyku. Shodou okolností to bylo zrovna po velmi náročném testu. Tu jsem si všiml, že jste na katedře zapomněl svůj kufřík, do kterého obvykle ukládáte psací potřeby, domácí úkoly a také případná vypracování písemek. Jako slušně vychovaný mladý muž jsem se samozřejmě rozhodl, že Vám kufřík ihned donesu. Vzal jsem ho tedy ze stolu a rozešel se ke dveřím.

Tu mě však napadlo, že bych měl nejprve zkontrolovat, zda je v kufříku opravdu všechno. Ležel přeci jen nějakou dobu ve třídě úplně bez dozoru a kdekdo ho mohl otevřít a něco z něj vzít. Také bych možná měl zkontrolovat vypracování testů. Mohlo se například stát, že kufřík otevřel někdo, kdo mě z nějakého důvodu nemá rád. Ten někdo by pak snadno mohl mé vypracování testu přepsat, abych dostal horší známku jako minule. Nebo předminule.

Jelikož však nejsem sobecký, rozhodl jsem se zkontrolovat vypracování i svých spolužáků… čistě jen proto, abych se ujistil, že i jejich testy jsou v pořádku.

Tu jsem však narazil na ten nepřekonatelný problém. Promyšleně zkonstruovaný bezpečností systém. Zámek na kufříku.

Ihned jsem si samozřejmě řekl, že otevřít zámek by pro nějakého darebáčka, který by se chtěl do kufříku podívat, neměl být problém, a proto nelze předpokládat, že je-li zámek zamčený, kufřík nebyl otevřen a měl bych ho zkontrolovat i tak.

Nejprve jsem použil kouzlo Alohomora, ale jak se zdá, byl kufřík zabezpečen nějakým magickým, protiotevíracím kouzlem. Pokusil jsem se kufřík otevřít pomocí drátku, ale také bezvýsledně. Několikrát jsem s ním udeřil o stůl, ale zámek se ani nepohnul. Nakonec jsem kufřík vzal do kolejní místnosti a slíbil pět srpců tomu, kdo jej dokáže otevřít. Všechno nadarmo.

Pochopil jsem, že člověk, který by dokázal otevřít takto složitý zámek, by musel být skutečně ošklivý darebák. Nemohl jsem si vzít na svědomí, co takový dotyčný mohl udělat se všemi těmi písemkami uvnitř a kolik lidí by z toho mělo problémy.

Tak jsem kufřík zahodil do jezera.
Dodneška ho nikdo nedokázal otevřít.

 

Zpytlehněv Zďáblíkov