Zadání domácího úkolu
Vaší závěrečnou esejí bude napsat příběh. Příběh, kde se bude vyskytovat zvěromagie a... to je všechno, co po vás budu chtít. Nechávám na vás, zda se v příběhu objevíte vy sami nebo ne, zda bude akční, zamilovaný nebo hororový... máte volnou ruku. Jen se držte zvěromagie.Vypracování
V kmeni Anikinů se vypráví příběh o Adahym a Pauwau.
***
Jsou chvíle, v kterých člověk najednou neví, co si počít. Kotvy k přítomnosti se zpřetrhají, minulost skončí pohřbená pod čerstvou zeminou a budoucnost je tak nepředstavitelná, že na ni ani nepomyslíte. A prázdno, živené žárem bolesti a zoufalství, zaplaví vaši duši i tělo. A přesně v té chvíli se nacházela Pauwau, když plakala nad hrobem svého spřízněného zvířecího přítele, poslední z milovaných bytostí. Nemyslela na nic, na prázdný dům, na to, co ji zítra čeká, kam se vydá, zůstala duší u svého spřízněného tvora, zamrzlá v půli nádechu, spoutaná mezi životem a smrtí, protože úmrtí v jejím okolí už bylo víc než dokázala ustát. A pak pocítila neochvějnou touhu běžet, běžet a už nikdy se nezastavit... Les už temněl a z nebe se snášely husté vločky, když klopýtajíc vběhla mezi první stromy.
***
Adahy stál mezi stromy a s rozechvělým srdcem sledoval padající vločky. Zažil svou proměnu ve vlkodlaka už tolikrát, přesto vždy nově uchvácený čekal na chvíli své proměny, která sice nebyla nijak příjemnou záležitostí, ale poskytovala mu ostré vnímání všeho, co se kolem něj právě děje. Jako člověk nikdy nemohl vnímat přírodu tak hluboce. Své jméno nosil po právu, protože byl opravdu Tím, kdo žije v lese. Už odmala se toulal přírodou, až jednou narazil na vlka se zvláštními rysy.... Ale to už bylo před lety a na svůj osud si nestěžoval. Jako každý z jeho kmene se i on dokázal za běžné situace proměnit ve zvíře. Miloval to, být víc než člověk, mít ostřejší smysly. Vlkem byl i ve své zvířecí podobě, musel si dávat pozor jediný den v měsíci, kdy měl kromě podoby i vlčí chování zuřivě nasměrované na lidi. Zpoza mraků začala prosvítat záře úplňku a Adahy ucítil, že nastala chvíle proměny. Sotva se proměnil, v dáli zaslechl předtím neslyšené dusání a sípění, snad i vzlyky, a také to hlavní – neodolatelnou vůni lidského těla. Vydal se tichým klusem na průzkum toho sladkého pachu.
***
Pauwau už dávno netušila, jak dlouho běží a klopýtá, kde se vlastně nachází. Závoj prázdnoty se kolem ní zvedl právě ve chvíli, kdy ve svitu měsíce spatřila zářící oči nějakého zvířete, které se krčilo za jedním z nedalekých stromů. Pára se jí srážela u úst a vločky se rozpouštěly na její tváři, takže nebylo znát, zda plakala nebo ne. Z těch očí cítila zvláštní lidskost, ale také cosi, co ji varovalo, aby utíkala dál, jak jen jí síly stačí. Dala se znovu do běhu, slyšela zvuk dusajících tlap za sebou. Příliš pozdě si všimla, že se nachází u příkrého svahu. Její nohy našly jen prázdný vzduch a ona padala dolů do stínů a tmy. Nestihla ani vykřiknout, jen tiše vydechla.
***
Adahy stál za stromem a dychtivě si dívku prohlížel. Bojoval sám se sebou, protože právě dnes mu vlk v něm nařizoval, aby zaůtočil, naštěstí žil se svým údělem už dostatečně dlouho, že sice stěží, ale přece, dokázal té chuti vědomě bránit. Zrovna, když si myslel, že už to nevydrží, dívka se otočila, upřela na něj svůj unavený pohled a po chvíli se obrátila na útěk. Bylo na ní něco nesmírně krásného, ale zároveň i smutného. Dřív, než si to uvědomil, klusal už po stezce v napadaném sněhu za ní. Dřív, než ji však dostihl, dívka dorazila k okraji srázu a letíc vzduchem padala dolů. Když hleděl ze srázu, dívku už nenašel. Zato spatřil něco, co by tam nečekal – nádherného koně, který byl však tak vyděšený, že kopal všude kolem sebe a ržál hrůzou a překvapením. A pak se pustil do zběsilého běhu skrz větve okolního lesa, snad ani nevnímal, že ho škrábou do hebké kůže a že se mu zaplétají do bujné světlé hřívy. Adahy se rozhodl koně tiše sledovat, už ho tolik nedráždila dívčina vůně ve vzduchu, rozum mu říkal, že dnes nikomu, naštěstí, neublíží.
***
Pauwau dopadla na zem. Ke svému překvapení nezemřela ani si nic nezměnila. Tělo jí zaplavilo zvláštní teplo, které trvalo jen chvíli. Když se chtěla postavit, zjistila, že stojí, že je její tělo jinak poskládané. Vyděsilo ji to a snažila se bojovat sama se sebou, postavit se jako člověk, jenže to nešlo. Když zahlédla vlka na vrcholu stráně, instinkt přebyl veškeré předchozí zděšení a ona se opět obrátila k útěku. Běžela, kam ji nohy nesly, a na nic jiného než na útěk nemyslela. Hodiny míjely kolem ní, škrábance na těle se množily, hříva byla zapletená spoustou drobných větví a trnů. Když už ji síly konečně začaly opouštět a ona pocítila vyčerpání, nohy se jí podlomily a vahou nového těžkého těla ulehla na zem. Sníh byl příjemně měkký a Pauwau konečně zase ucítila dávno ztracený klid. Během okamžiku se její oči zavřely a ona usnula.
***
Když Adahy našel spícího koně, skoro už svítalo. Brzy se mu navrátila jeho lidská podoba. Přiblížil se opatrně ke koni a jemně ho polaskal po šíji. Kůň se probudil, ale byl tak zesláblý, že jen zafrkal a tiše hleděl Adahymu do očí. Věděl, že kůň je podobou dívky, kterou v noci sledoval, věděl, že je pravděpodobně tak překvapená, že ani netuší, co se s ní vlastně stalo. Všechno to viděl v jejích zářících očích, které zezlátly při nastalém rozbřesku. Tiše na ni promluvil.
„Jsem Adahy. Vím, kdo jsi ty. Nejsi jen kůň. Ale pokud chceš být zase člověkem, musíš to opravdu chtít, dřív se ti podoba nevrátí. Pokud chceš, můžeš jít se mnou, pomůžu ti.“
Kůň si ho prohlížel lidskýma očima. A Adahy v nich brzy zahlédl poznání, když dívka poznala jeho oči, které v noci zahlédla v lese, když se setkala s vlkem. Zprvu se otřásla a Adahy se snad ani nedivil, když si uvědomil, jak se musí bát a jak musí být promrzlá, běžný kůň už by byl dávno téměř mrtvý. Poté se kůň zvedl a tiše kráčel za Adahym.
***
A jak příběh dopadl? Po nějaké době, kdy spolu Adahy a Pauwau žili v lese v okolí Adahyho příbytku, se Pauwau rozhodla, že chce být člověk a chce s Adahym mluvit. Už se tolik nebála budoucnosti, v koňské mysli bylo vše tak pohyblivé, tak smysluplné, že to vyléčilo ránu v jejím srdci ze smrtelného zranění. Zbyla už jen jasná jizva. Koňské tělo už také bylo bez šrámů, Adahy jí je pomohl vyléčit. Když se Pauwau proměnila do dívčí podoby, hodně dlouho si společně povídaly uprostřed přírody, kde se oba cítili lépe než mezi lidmi. Říká se, že když slyšíte vlka výt: „Pauuu wauuu!“ a koně ržát: „A da hý-ý-ý!“ jsou to právě oni a prohánějí se krajinou, šťastní, že mohou být zvířaty, protože zvířata vědí o přírodě mnohem více, než my, lidé bez daru proměny. I když, možná že k proměně stačí jen opravdu ze srdce chtít nebo cítit nesmírně silnou duševní touhu po něčem, co nám může poskytnout jen zvířecí podoba a mysl. Tento příběh nechť je nám poučením, že i když ztratíme něco opravdu důležitého, můžeme tím zároveň získat něco důležitého. Lidský zrak je příliš krátký, než aby to postihl a lidská duše příliš hluboká, než abychom ji svázali jedinou hmotnou podobou.
„Je to jako být navěky v běhu,
když se mysl obrátí k neskutečnu.“
Zdroj obrázku: http://www.myspace-hot-comments.com/Uploads/User-Submit/Comments/wolf-horse.jpg
