Soutěže 1936
Výuka 2273
Semináře 765
Hogwarts.cz

Autor: Niane z Libelusie
Práce odevzdána: 8. 1. 2012 11:59
Předmět: Kouzelnické instituce, 1. B
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.

Vypracování

Dobrý den, slečno profesorko,

dovolte, abych Vám poděkovala za krásný předmět, snad se sejdeme u nějakého pokračování. +usměje se+

 

Na druhé nožce má sova, která Vám donesla můj úkol, přivázán pergamen s vypracováním závěrečné práce. Nechť se líbí!

 

Zdraví Vás co nejsrdečněji

Niane z Libelusie

 

 

 

15. února 2021, Ústředí bystrozorů, kanceláře

Vzhlédla jsem od novin, když někdo zaklepal na dveře mé kanceláře. Nemohla jsem přehlédnout, že se do mého hlasu vedral lehký podtón rozmrzelosti. Bodejť by ne, vyrušení od ranního čtení novin jsem vždy nesnášela. Byla to naše povinnost, číst denní tisk, ale já to brala jako jednu z věcí, která byla tou příjemnější v našem povolání.

„Dále!“

Dveře, dokonale namazané, aby nevydaly jediný zvuk, se otevřely a dovnitř nakoukla hlava Josepha Kirmého.

„Ahoj! Nesu ti práci,“ s úsměvem na mě kývnul mladík, který tady dělal sotva půl roku, byl čerstvě po Akademii a zatím tady chudák držel hodnost „podržtašky“, „samé lepší věci. Milion podpisů po kontrole spisů,...“ hodil mi na stůl první hromádku pergamenů, z čehož se mi zježily chlupy, protože jsem kontroly uzavřených případu opravdu nenáviděla, „dále odvolání Kubecka u Starostolce, Starostolec čeká na naše vyjádření, ať ví, zda mu to odkývnout či ne,...“ na mém stole přistála další složka....

„No ne?! Čím jsem si vysloužila Starostolec? Že bych moc mluvila a málo dělala, tak mi přidali práci, nebo mě čeká povýšení?“ zavtipkovala jsem.

„Třeba jo,...“

„Jos, tady se nepovyšuje. Většinou, než je proces povýšení u konce, zkápneš v akci,...“ zachichotala jsem se, ale když jsem si všimla vyplašeného výrazu Josepha, zabylo mi líto, co jsem řekla, „To byl samozřejmě černý bystrozorský humor! A mezi náma – tebe čeká povýšení dřív!“ povzbudila jsem ho slovy a on lehce zrůžověl. „Tak co tam máme dál?“

„No, to poslední je docela lahůdka. Teda... já vím, že jsem neměl koukat, ale chtěl jsem...“

„Ano, já vím, dát mi to už roztříděné. V pořádku. Ale až poneseš hromádku ke Gradymu, nedělej to. Raději.“

„Jasně. Každopádně,“ vložil mi poslední spis přímo do rukou, „i když Starostolec čeká, začal bych tímto...“ mrknul na mě a odešel.

„Dík!“ zavolala jsem na něj a otevřela spis s názvem... U Merlina... „REMUS LUPIN“...

 

________________________________

Dočetla jsem strohý materiál a vztekle práskla složkami o stůl,… Při ráně se můj ohniváč spící pod oknem nadzvedl, z jeho srsti na zádech vyletělo pár jiskřiček, sotva ale viděl, že je místnost bezpečná, opět ulehnul a dál sbíral síly,…

Několik desítek minut jsem chodila po kanceláři tam a zpět, přemýšlela, hledala řešení, snažila se pochopit, proč je tohle vůbec nutné,… Nakonec jsem si klekla na zem k ohniváčovi, na pravé ruce mi naskočilo několik plamínků a teprve pak jsem jej pohladila.

„Budu chvíli pryč, brzy se vrátím.“

 

Přehodila jsem přes sebe bystrozorský plášť a jak je u mě zvykem, vyrazila jsem porušovat předpisy. Vyšla jsem ze své kanceláře a po zaklepání nakoukla do vedlejší, která byla prázdná, takže jsem sáhla do kapsy kalhot a vytáhla zlatou minci. Stiskla jsem ji v dlani a zase založila zpět.

Po schodech nahoru, o patro výš, zahnout do leva, chodba elity, rázné zaklepání, dále, počkat pár sekund a vejít...

„No né... sám Harry Potter na polstrované židličce...“

„No né... sama Niane z Libelusie ve futrech...“

Zasmáli jsme se a já vešla do kanceláře slavného Harry Pottera, dnes zástupce vedoucího Ústředí bystrozorů. Seděl tu proti mě, více než čtyřicetiletý, se svou jizvou a spokojeností ve tváři...

Praštila jsem s sebou do křesla proti němu a podala mu spis.

„Tohle jsem dneska dostala v hromadě,“ řekla jsem stroze a mimoděk zavadila pohledem o kupku nových pergamenů, která ležela na jeho stole a rovněž nebyla malá. Novým přiděleným kupkám s případy jsme říkali prostě „hromada“.

„A dáváš mi to ke čtení?“ nadzvedl Harry obočí.

Dříve, než se stihnul začíst, ozvalo se zaklepání a vešla Janel Weilová.

„Čau. Hledám tě po všech čertech, měla jsi nechat vzkaz. Ještě že tě Kirmé viděl.“

„Ten taky vidí všechno...“ uchechtnul se Potter.

„Tak co se děje?“ sedla si Janel do křesla vedle mě a začala si svazovat vlasy gumičkou.

„No, jde o tenhle spis,“ vzala jsem Harrymu složku z ruky, „dostala jsem ho ráno v hromadě. Kromě obvyklých nudných kontrol jsem tam měla tenhle bonbónek. Fakt lahůdka. Ale díky, já raději dietnější stravu.“

„O co jde?“ zatvářila se Janel zvědavě.

Vstala jsem, začala pochodovat po místnosti a sem tam složku natočila k nim – zlozvyk profesorky.

„Spis nese název Remus Lupin, což je samo o sobě dost zajímavé,“ všimla jsem si, jak sebou Harry trhnul a tak jsem se na pár sekund odmlčela, abych mu dala čas to vstřebat, „ v podstatě jde o to, že Holoubková zase promluvila. Nevím, kde ty informace vyhrabala, ale jako první informace spisu je část její nové knihy ‚Konec války se zlem‘, citát je z kapitoly jménem ‚Harry Potter‘.“

Harry složil hlavu do dlaní a prudce vzdychl. Po chvíli hlavu opět zvedl a nešťastně pronesl: „Měli by jí zakázat činnost.“

„To říkám pořád, ale když jsem tuhle žádost přednesla na zasedání novinářů, začalo se až příliš diskutovat o svobodě slova,“ rozhodila ruce Janel, „přitom to je diskuze spíše o etice, než o svobodě slova.“  Odmlčela se a nakonec smutně dodala: „Je ostudou nás novinářů.“

„Co je v tom úryvku?“ zeptal se Harry s obavou v hlase.

„Píše, že podle jistého VĚROHODNÉHO SVĚDKA z Godrikova dolu, ten večer, kdy zemřeli tví rodiče, byl v domě i Lupin.“

„To je blbost... O tom nikdy nikdo nemluvil. Nemluvil o tom ani Lupin...“

„Každopádně je to tady černé na bílém a já si nejspíš vytáhla černého Petra, páč je tenhle spis na mém stole...“ třískla jsem pěstí do stolu.

„Co jít za Ministrem...?“ navrhla Janel.

„To samozřejmě, já jen doufala, že se dozvím nějaké informace ještě od vás dvou...“

„Já nevím nic. Opravdu. Slyším to poprvé a je mi z toho trochu zle...“ sklonil hlavu a rukou přejel po fotce své manželky a dětí. Bylo mi jasné, jak ho to musí bolet, ale přišlo mi podlé začít to řešit bez něj.

Janel mezitím usilovně přemýšlela. „Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikdy jsem nic podobného nečetla. V tisku tahle informace určitě neproběhla, to by se rozmázlo...“

Mlčeli jsme.

„Takže jdeme za Kingsleym,“ rozhodně jsem vstala a zamířila ke dveřím.

 

Kingsley Pastorek byl u nás bystrozorů jako ministr dost oblíbený. Byl strohý, neúplatný, spravedlivý. Měl nadhled a prošel si vše, co se kde šustlo. Jeho zasvěcenost brala dech. Bylo jasné, že nám spíš odpoví on než Grady. Byť Grady byl stejné nátury jako Kingsley.

Sekretářka nás uvedla a my vešli do krásné, ale jednoduché ministerské kanceláře, ministr Pastorek seděl nad nějakým spisem za stolem, když jsme vešli, usmál se, vstal a jako první zamířil k Harrymu, se kterým si vřele stisknul ruce a poplácal ho po zádech...

„Milý příteli,...“ usmál se na něj a pak se otočil k nám, „Dámy, vítám vás.“ Oběma nám stiskl ruku a přidržel nám dřevěnou židli, na níž jsme se usadily.

„Co vás přivádí až ke mně?“ posadil se proti nám třem.

Beze slova jsem zvedla složku z klína a ukázala mu ji tak, aby viděl nadpis.

„Aha...“ Tváří mu přeletěl stín, vstal a postavil se k oknu, ze kterého se několik desítek sekund beze slova díval. „Hrozně to bolí. Byl to přítel,“ podíval se na Harryho, aby se ujistil, že to cítí stejně, „někdo se postaral, aby tuto informaci předal Starostolci a ten nás žádá o přezkoumání. Jde o to, že Remusův portrét visí na pamětní zdi v Atriu a pokud by se potvrdilo, že jsou její slova pravdivá, rozjede se boj o to, zda ten portrét sundat nebo ne. Dokud ale budu já ministrem, nesundá ho nikdo!“ dodal horlivě. „Prosím, očistěte ho. Remus měl tvé rodiče hrozně rád, Harry. Nedíval by se nečinně na to, jak je Voldemort zabíjí.“

Harry měl už delší dobu hlavu v dlaních a nemluvil. Janel vstala, postavila se za něj a položila mu ruce na ramena. Vstala jsem a poklepala na rameno Kingsleyho. „Prošetříme to, pane.“

Všichni jsme se zvedli a vyšli z kanceláře, každý se svými myšlenkami ve své vlastní hlavě.

„Běž domů, Harry,“ řekla Janel a dostrkala Harryho k jednomu z krbů. Když zmizel, obrátila se ke mně: „Andromeda Tonksová a Teddy Lupin?“

„Přesně tak,“ kývla jsem.

 

--------------------------------------------------

 

O DVA DNY POZDĚJI, KANCELÁŘ VEDOUCÍHO BYSTROZORŮ

 

„Takže, Niane, přečtěte nám vaši závěrečnou zprávu,“ pobídnul mě Grady.

Rozhlédla jsem se po místnosti, která dnes byla narvaná. Kromě všech bystrozorů, kteří se tady takhle jednou týdně schází, přišel i Ministr Pastorek, tchýně a syn Remuse Lupina a manželka bystrozora Pottera, zástupci novinářů a předseda Starostolce.

Dodala jsem si na odvaze a pohledem na Harryho se ujistila, že dělám správně. Janel Weilová, která se mnou dva dny neúnavně pracovala na vyřešení případu, se na mě podívala, aby mě pobídla k činu. Věděla jsem, že by byla raději, kdybych nechala zákony být, ale...

 

„Starostolec versus Remus Lupin, vlkodlak a člen Fénixova řádu, obviněný z neohlášení vraždy, ze spoluviny na ní a prohřešku proti všem morálním zásadám,...“ četla jsem pevným hlasem. Najednou se mi však písmena na pergamenu rozmazala, v hlavě jako by se něco přecvaklo a já věděla, že je správné nechat zákony být, jak říkala Janel.

„Po důkladném prošetření všech obvinění,“ odříkávala jsem z hlavy, „po výslechu všech zasvěcených osob a prošetření nalezených materiálů, přicházím s tímto závěrem a prosím, aby ho vážený pan předseda Starostolce, Ministr kouzel a vedoucí Ústředí bystrozorů uznali a ztvrdili svým podpisem jeho platnost. Remus Lupin, narozen 10. března 1960, zavražděn smrtijedem Antonínem Dolohovem 2. května 1998 v Bradavicích byl dne 31. října 1981, tedy v den smrti členů Fénixova řádu Jamese a Lily Potterových na severu Londýna ve svém bytě, kde jako obvykle spal po své úplňkové přeměně. Všichni znalí, kteří ví, v jakém stavu se nachází vlkodlaci pár dní po přeměně, mi dají za pravdu, že v takovém to stavu by nebyl schopen se přemístit do Godrikova dolu...“ završila jsem svou řeč dost chabým argumentem, ale stačil, poněvadž všichni tři oslovení muži začali urychleně podepisovat druhou přichystanou zprávu, kterou jsem jim podala. Přehlédla jsem ostatní. Na tvářích Potterových, Janel či Teddyho Lupina jsem viděla úsměv, byl tou největší odměnou.

Vyšla jsem na chodbu. Neušla jsem ani pár kroků a doběhla mě Janel spolu s Harrym a ministrem Kingsleym.

„Čaj?“

„A teď, jak to bylo doopravdy,“ vyzval mě Pastorek v mé kanceláři, když jsem všem nalila čaj.

„No, Remus skutečně u tvých rodičů byl, Harry, když je Voldemort zavraždil. Domnívám se, že se při přeměně dostal z bytu a ráno na to se zatoulal až do Godrikova dolu. U dveří trosek vašeho domu jsem nalezla uvolněnou cihlu, v níž byla malá myslánka. Poslední vzpomínka, kterou tam tvá matka vložila, ukazuje příchod Remuse,“ podala jsem malou lahvičku Harrymu, „byl v hrozném stavu. Lily mu ještě ve dveřích řekla, že mu udělá lektvar bezesného spánku. Předpokládám, že tak skutečně učinila. V tom případě Rumus minimálně čtyřiadvacet hodin spal, předpokládám někde na půdě, kam nedoléhají zvuky celého domu. Když se to stalo a dům se částečně zřítil, zůstal uvězněn pod troskami, odtud ty jizvy na obličeji, které zaručeně předtím neměl. Když se po probuzení z hlubokého spánku dostal z trosek, nejspíš zmizel, aby zjistil, co se stalo. Pravděpodobně o tom nikdy nemluvil, protože ho to bolelo. Byli to nejlepší přátelé a on byl absolutně bezmocný...“

„Kdybys to řekla na poradě, určitě by ho zprostili obvinění, proč jsi lhala?“

„Protože to není neprůstřelné. Někteří šťouralové a Rita Holoubková by měli dál volné pole působnosti Lupina hanit. Ví Merlin, že zrovna on si to nezaslouží,...“

 

Podepsala jsem spis a položila ho na hromádku, která poputuje do skladu s uzavřenými případy.