Zadání domácího úkolu

1) Dnes se zamyslete nad románem a zkuste si napsat jeho obsah. Znáte to, takové ty upoutávky na zadní stránce. Snažte se čtenáře zaujmout, aby právě po té vaší knize sáhl. Nu, do práce.

2) Kousek románu také napíšete jako ochutnávku.

Pět palců celkem postačí.

Vypracování

Zdravím,

předem upozorňuji, že nejsem moc dobrý spisovatel a pravopis taky není moje silná stránka.

 

1) Upoutávka:

 

2) Ukázka:

Druhá strana - První let

Díval jsem se, jak se první odlepují od země a dostávají se do vzduchu. Měl to být náš první let. Samozřejmě, že každý z nás se už do vzduchu dostal. Létání pro nás přece jen bylo snadné jako dýchat. Ale vždycky to bylo jen pár centimetrů nebo to bylo v nějakém uzavřeném prostoru. Teď jsme byli venku a mohli jsme letět tak vysoko, jak jsme chtěli.
Dobře, nebylo to zas tak moc vysoko, ale tehdy mi to tak přišlo. Moc jsem si totiž nevšímal, že všichni dospělí tam nejsou jen, protože se přišli koukat na první dětský let, ale jsou tam, protože nás chtěli chránit, proto abychom se nedostali moc daleko, ale taky aby se nic nedostalo k nám.
Samozřejmě jsme všichni byli před naším prvním letem plně instruováni, že je nebezpečné pohybovat se ve vzduchu. Už jen protože když jste letěli moc vysoko, tak jste mohli z dohledu ztratit zem a to byl v okolí většinou jediný orientační bod. Nemluvě o tom, že výš bylo mnoho vzdušných proudů, který by vás mohli stáhnout a kromě nich mnoho tvorů, kteří by se vás mohli snažit sníst anebo tvorů sice mírumilovných, ale tak velkých, že by si vás při svém letu nemuseli všimnout. Létat bylo nebezpečné a pro začátečníky platilo pravidlo: Ne, výš než starší.
Přesto jsem teď sledoval, jak se všichni odrážejí od země a dostávají se do vzduchu. Srdce mi tlouklo zběsile, ale nebylo to strachem, nýbrž vzrušením. Vždycky jsem chtěl letět výš než všichni ostatní. Až nahoru, kam to jen šlo, až tam kde se ze země stává jen temná.
„Na co vokouníš, koukej, já už lítám a ty seš pořád u země, to jako nehodláš lítat?“ objevil se nad mou hlavou můj nejlepší kamarád Bleah. Mluvil vždycky hrozně divně, ale asi to bylo tím, že jeho máma pocházela z jiného kmene. Proto i on sám vypadal jinak. Jeho pokožka byla o něco více do hněda a jeho světelné skvrny více do bíla. A vlasy měl černé a krátké, na rozdíl ode mě, proto pro něj bylo lehké mě za ně chytit a trochu nadzvednout do vzduchu. Zazubil se, jak to měl ve zvyku. I tohle gesto moc Adorianů neprovádělo. Ukazovat zuby znamenalo výhružku, ale Bleah je ukazoval, když byl šťastný, na což bylo ze začátku těžké si zvyknout.
„Seš fakt zaraženej nebo co?“ byl ve vzduchu vzhůru nohama a obličej měl před tím mým, pak vyletěl o něco výš a zamával mi rukou před obličejem. „Vstávat Lhale. Jde se do vzduchu.“
„Promiň, asi jsem se zamyslel,“ ukázal jsem zuby, jak to dělával on. Prostě jsem to od něj pochytil, takže jsem byl v našem kmeni taky trochu podivín. Odrazil jsem se konečně od země, tak prudce, abych vyletěl nad všechny ostatní, kteří se vznášeli kolem. Vzrušeně si mezi sebou povídali a předávali si tak svoje dojmy z létání, někteří dospělí se k nám přidali a vytvářeli pro nás bubliny, které jsme mohli v letu chytat.
„Nač pořád čučíš? To se ti zasekla mozkovna?“ doletěl mě Bleah. „Čuč rači tady nahoru.“ Bouchnul mě do brady, tak abych musel svůj pohled zvednout. Hned na to jsem však otočil hlavu k němu.
„Co tam?“ zeptal jsem s předstíráním nezájmu.
„Tam nahor je úplně jinej svět. Tam já, prcku, jednou prostě vyletím, až nahoru. Prostě co nejvejš a uvidím všecko, co si tihlecti,“ ukázal na všechny pod námi, „ani nedokážou představit.“
„A něco tě tam sežere,“ ušklíbl jsem se.
Podíval se na mě fialovýma očima a prohlásil: „Proto pudeš se mnou, abychom se vochránili navzájem před sežráním, ne?“

 

Přeji pěkný den,

Ludovic Astier