Zadání domácího úkolu

Jak jsem řekla, je čas se přeměnit.

Ve vašem úkolu rozeberete, jak proběhla první přeměna ve vašeho tvora. Připomínám, že to asi nepůjde zcela hladce, tady se můžou vyskytnout komplikace, tohle nemusí vyjít přesně, támhleto může trvat déle, než je obvyklé. 

(Kolega se snažil přeměnu řešit tak, že ji provede s každým online individuálně, mnohdy však nikdy na tuto individuální schůzku nedošlo a já vím, že by nebylo v mých silách se s každým z vás domluvit na nějakém termínu. Proto se pusťte do úkolu sami, jako kdybych u přeměny byla - v kterékoli fázi úkolu mi můžete poslat sovu a já vám řeknu, co bych v případě takového problému dělala, jak bych reagovala, jak bychom to podle mě vyřešili a podobně, pokud byste sami nevěděli, jak pokračovat. Jinak nechávám na vás, jak přeměna proběhne, jestli budeme trénovat uvnitř nebo na plácku před hradem a podobně.)

Doufám, že je zadání jasné, v případě dotazů se nebojte ozvat. A taky doufám, že všichni už víte, jaký úkol má délku dostačující a jaký ne.  

 

Vypracování

Dobré odpoledne, slečno Janel!

 

 

Nevím, zda se pamatujete, ale loni touto dobou jsem ještě ve Vašem předmětu byla a první proměnou prošla. Nebylo to sice hned „napoprvé“, ale prošla jsem jí. Nemohu tedy předstírat, že jsem prošla proměnou zase „poprvé“. Ale pravda je taková, že od té doby, co jsem musela opustit Váš předmět, jsem se o proměnu nepokusila – ze zcela pochopitelných důvodů. Nedostudovala jsem, tudíž jsem neměla povolení. Až nyní mám proměňování požehnáno, takže jsem se opět mohla o přeměnu pokusit. A věřte mi – opravdu moc jsem se na to těšila, protože když jsem se loni proměňovala, bylo to nádherné.

Před týdnem jsem po dlouhé době byla zase zpátky na návštěvě v Libelusii a ač je doporučováno proměnit se na hradních pozemcích, z nějakého důvodu jsem pocítila, že „teď“ je ten správný čas, a to i přestože nevím, jaké má naše magie důsledky v Libelusii. Ale není instinkt jednou z podstat zvěromagické přeměny?! +mrkne+

 

Jinak ještě než Vám popíšu přeměnu, chtěla jsem Vás poprosit, abyste vyřídila můj dík za zodpovězené dotazy paní bystrozorce. +usměje+

 

Libelusie, 24. září 2011

Bylo sobotní chladné ráno. Je to má nejoblíbenější doba. Svítání. Vyšla jsem z našeho malého domečku ven, a protože už se tma změnila v šero a na obzoru začalo oranžovět snad úplně všechno. Rozhodla jsem se projít. Oblékla jsem si teplý svetr a vyrazila. Libelusie mně opět okouzlila. Nikde zatím žádné odpadky, nikde vymoženosti techniky, všude jen příroda, příroda a příroda. Malý nedotčený ráj na konci světa.

Šla jsem udusanou cestičkou skrz sklizené obilí a myslela na Lví tlapou, na článek od Kirsten Woodové o podzimní magii a užívala si podzimu. Když v tom najednou začal hodně vanout vítr, rozběhl se polem tak prudce a tak rychle, že i zbylé klasy obilí se sehnuly téměř až k zemi. Snad se mi to nikdy nestalo a snad se mi to nestalo ani tehdy, ale jako bych na pár vteřin měla cizí instinkt, jako bych najednou zavětřila a více cítila, než viděla. Byl to blesk. Nebo spíš záblesk? Jako bych v tu chvíli byla s otcem ve chvíli, kdy byl zabit. Viděla jsem planinu, cítila ostatní lvy, cítila tu jednu jedinou lvici, která ho měla na svědomí. Pocítila jsem chuť se přidat ke „svým“. Netrvalo to příliš dlouho, vlastně to byl doslova mžik. Pohroužila jsem se do sebe, soustředila se na vlastní já, vnímala jsem změnu svého těla, najednou jsem se začala propadat, ale ve skutečnosti jsem se jen zmenšovala a měnila tělo do jiného. Pak najednou všechno jinak vypadalo, všechno mělo jiný rozměr, všechno jinak vonělo. Udělala jsem krok a vše zemi pod sebou jsem vnímala mnohem intenzivněji, sklonila jsem pohled a viděla okrové chlupaté pracky. Své. Byla jsem lvice. To byl jasný impuls.

Rozběhla jsem se, nevadilo mi, že už necítím ostatní lvy, nevadilo mi, že kolem dokola není písek a suché keře, běžela jsem jako o život neznámo kam. Chtěla jsem cítit vítr, zem pod nohama a zapomenout na všechny strasti, a tak jsem běžela a běžela, celé hodiny, dokud jsem se necítila unavená. Byl čas vrátit se zpátky. Soustředila jsem se na své lidské tělo, chtěla jsem se proměnit zpět, ale myšlenka v půlce ztroskotala. Sakra. Znova jsem všechno soustředila do jediného bodu svého těla, odkud se mělo proměnit dál. Ale najednou jsem opět vnímala jen zemi a chtěla běžet. Zpanikařila jsem. Co když se nebudu moct vrátit zpátky jen proto, že se nedokážu soustředit? Byla jsem rozrušená, takže jsem se znova proběhla a zkusmo chytila zajíce a nechala ho ležet, protože jsem nevěděla, co s ním udělat. Lehla jsem si do stínu stromu, mrtvý zajíc ležel vedle mě a já odpočívala. Vzpomněla jsem si na článek o podzimní magii. Dnes večer budu muset projít sovy, které mi přišly do redakce. A taky bych měla projít hradní tisk, pomyslela jsem si a postavila se. Zavětřila jsem. Lidé. Cítila jsem lidi. Jsem duší člověk. Jsem Niane z Libelusie, toho času v cizím těle, ale pořád já. Najednou jsem stoupala k zemi, jako kouř z ohně, rosa, která se odpařuje. Zvětšovala jsem a vstávala. Najednou jsem měla jen dvě nohy a zbylé dvě se mi měnily v ruce. Než jsem se nadála, stála jsem pod stromem v lidské podobě. Natrhala jsem trsy trávy a posbírala spadané klacíky, abych pod to mohla omluvně schovat mrtvého zajíce. Vydala jsem se zpět domů.

 

Když se teď k tomu zpětně vracím, přijde mi zvláštní, že většina lidí si myslí, že nejhorší je zvěromagická proměna, ale málokdo si vzpomene na to, že stejně těžké je vrátit se zpět. Možná dokonce mnohem těžší, protože lidem se kolikrát ve zvířecí podobě líbí víc než v lidské. Naučit se tedy soustředit na lidské já je stejně důležité, jako naučit se soustředit se na to zvířecí.

 

Srdečně Vás zdraví

Niane z Libelusie