Zadání domácího úkolu

Zpracujte nějak velice kreativně pojem prvočísla. 

Vypracování

Dobrý den!

 

„Jedna!“

„Dva!“

„Tři!“

„Čty...“

„Pět!“

 

Čtyřka se zamračil. Tohle se mu dělo pořád! Patřil sice mezi pět prvních čísel, ale byl hrozivě přehlížený. Jednička byl výjimečný, dvojku měli všichni rádi, trojka byla mysteriózní a zakulacená pětka měla, nu, osobnost. Připadalo mu, že mezi ně asi ani nepatří. A co hůř, oni si to mysleli taky.

Ustoupil opodál a nechal ostatní mluvit o tom, co dnes podniknou. Ačkoli bylo všem jasné, že se k nim čtyřka přidá, na názor se ho nikdo neptal. Možná by byli raději, kdybych s nimi ani nikam nešel, pomyslel si se svěšenou hlavou. Možná by tak všem bylo líp.

 

„Koupálko!“

„Ne, to je nuda, tam chodíme celý léto. Co zajet na hory?“

„Fůj, tam se zase zpotíme. Ani ve snu. Ale můžeme se jít někam najíst!“

„Myslíš i na něco jiného, pětko? Achjo. Ale co říkáte pouti?“

„Jo, maj tam velbloudy!“

„A jídlo! Hromadu jídla!“

„Na kolotoč bych zašel.“

„Nechám číst vědmu z mé ruky, haha, ta zase nic nepozná.“

 

Otočili se, aby čtyřkovi oznámili, jak se tedy rozhodli. Jenomže čtyřka nebyl tam, kde ještě před chvílí stál. Rozhlíželi se po okolí a zkusili i zavolat jeho jméno, ale nic se nedělo. Čtyřka jako by zmizel.

 

„Není to fér, vůbec to není fér,“ popotahoval v parku, schoulený pod stromem. Maminky s kočárky se mu obloukem vyhýbaly. Jedna desítka s dítětem na hřišti ho sledovala ostřížím zrakem a vypadala, že by na něj nejraději zavolala odmocniny.

Čtyřka své okolí ale moc nevnímal; utápěl se totiž v sebelítosti. Nechápal, proč zrovna on skončil ve studijní skupině, kde se všichni okamžitě spřátelili, ale nikdo se nespřátelil s ním. Proč nemohl být ve skupině s šestkou nebo dvanáctkou? Oba to byli fajn hoši, kteří chápali jeho vtipy. V téhle skupině se jeho vtipům smál akorát dvojka, ale to jen ze zdvořilosti, to čtyřka poznal hned první den.

 

„Tady jsi!“ Náhle se nad ním ozval podrážděný hlas. Uplakaný čtyřka vzhlédl, přes slzy však viděl nejvýš siluety. Ale vysokou jedničku s atletickou postavou poznal.

„Všude tě hledáme. Tak pojď, bulíku.“

Čtyřka popotáhl: „Nejdu. Stejně se beze mě bavíte líp.“ A sklonil zase hlavu v naději, že ho jednička nechá být.

Chvíli bylo ticho, ale pak čtyřka uslyšel, jak si jednička sedl vedle něj.

„To není pravda,“ pronesl tiše.

„Teda jasně, jsi jinej než my. Ale to neznamená, že s tebou nechceme trávit čas.“

„Nekecej. Však vás nikdy nezajímá, co si myslím. Nechcete se mnou být.“

„Tak to není,“ ozval se zničehonic hlas trojky. Čtyřka ucítil, jak mu chytila ruce, ale podívat se na ni nechtěl.

„Zajímá nás, co si myslíš. Ale ty nám to neříkáš, víš. Jako by... jako by ses bál mluvit víc nahlas. Víš, my... my to taky nemáme lehký. Asi ti to bude znít směšně, ale my, prvočísla, to máme těžký. Málokdo nám rozumí, ale všichni očekávají, že my budeme rozumět jim. Jsme jedineční, jo, ale myslím, že ne v dobrém smyslu slova. Každý z nás je hrozně sám. A necítíme se tak moc sami, jen když jsme s někým, kdo to chápe. Dalšímu prvočísly. Takže jestli ti někdy připadá, že tě neposloucháme nebo že nechceme dělat to, co ty... věř mi, že to není schválně. Jen jsme natolik zvyklí, že jsme na vše sami a vše si musíme sami vybojovat, že to už jinak neumíme.“

Čtyřka zvedl hlavu a zamrkal, aby se zbavil slz. Trojka klečela přímo před ním a po tvářích jí stékaly dvě třpytivé kapky.

„Takže vy se mnou chcete být?“

„No jasně! Proč bychom tě jinak hledali?“ pousmála se a zvedla se. Lehce ho zatáhla za ruce, aby se na nohy postavil i on.

„A abychom ti to dokázali... co chceš dnes dělat? Stačí říct a dnes to podnikneme!“

„No... ehm...,“ zakoktal se čtyřka, ale pak ho něco napadlo. „Co se podívat na film?“

Téměř viděl, jak jednička převaluje oči, ale než se mohl zase stáhnout do sebe a dřepnout si na zem, trojka prohlásila: „Tak tedy film!“

A znovu ho zatáhla za ruku, aby co nejdřív vyrazili. Jednička se líně zvedl ze země a šoural se za nimi.

„Ale jen aby bylo jasný, takhle to bude fungovat jen dneska. Příště už si to musíš vybojovat sám.“

„Jo,“ souhlasila hned trojka, „znáš to, když jsi mezi prvočísly, chovej se jako prvočísla! Musíš si taky vše vybojovat a ukázat, že si vše zasloužíš!“

Čtyřka přikývl. Už neměl v očích slzy: teď měl na tváři úsměv od ucha k uchu.

 

 

Přeji pěkný den,

Maya